V koncilní konstituci o církvi v dnešním světě je poslání církve charakterizováno třemi základními principy: církev svědčí o Kristu hlásáním evangelia; církev je obrazem sloužícího Krista – její podstatou je nezištná služba potřebným; církev je především společenstvím, jež slaví Kristovo velikonoční tajemství. Liturgické slavení – bohoslužba – představuje podstatnou část života církve a přispívá vrcholnou měrou k tomu, aby věřící svým životem vyjadřovali skutečnou povahu církve. Liturgie je kultovní připomínkou Kristovy smrti a zmrtvýchvstání a současně tato skutečnost vstupuje do života věřících a je příčinou jejich posvěcení a spásy. Cílem liturgie je oslava Boha a spása člověka, proto věřící křesťané liturgicky slaví důležité momenty svého života, aby je posvěcovaly a vedly je ke spáse. Všechny tyto významné chvíle doprovází církev udílením některé ze sedmi svátostí.
Tak jako celý život člověka i společenství se odehrává v čase, je i liturgické slavení zasazeno do liturgického roku. Jeho obsahem nejsou jen jednotlivá liturgická období v průběhu roku, jako např. advent, Vánoce, půst a Velikonoce, ale i svátky svatých, připadající na jednotlivé dny roku.
Kromě toho je život každého křesťana utvářen vírou, která formuje jeho duchovní život, jeho spiritualitu. Proto existuje také velké množství spiritualit, duchovních proudů, z nichž každá zdůrazňuje jiný prvek z bohaté duchovní nabídky církve.
