Papež František komentoval exhortaci z Radost lásky

K rodinám je potřeba přistupovat s úctou; varujme se pastoraci ghett; dejme prostor starým lidem. To jsou tři hlavní témata promluvy, kterou vedl minulý čtvrtek papež František při zahájení symposia římské diecéze. Tématem symposia je apoštolská exhortace Radost z lásky, o lásce v rodině.

^{Foto: Daniel Ibanez / CNA}

Během promluvy vyzdvihl František tři klíčové myšlenky, které podle něj vyšly najevo během synody a mohou pomoci lépe pochopit ducha exhortace: úcta k rodinám a Božímu působení v nich, nevyčleňování se do ghett „spravedlivých“ a docenění úlohy starých lidí.

Objevovat Boží působení v rodinách

V první části si František pomohl obrazem hořícího keře, před nímž si Mojžíš zul opánky, neboť se jednalo o svatou půdu. I půda rodin, o které se mluvilo na synodě, není lecjaká. Podle papeže je dobré vidět za každým tématem živou tvář: „Osvobozuje nás to od ukvapenosti při vyvozování závěrů, které jsou dobře formulovány, ale častokrát postrádají životnost; osvobozuje nás od abstraktního mluvení, abychom se přiblížili konkrétním lidem a zaobírali se jimi. Chrání nás před ideologizováním víry pomocí systémů, které jsou dobře vystavěny, ale neberou v úvahu milosti,“ řekl František.

Rodiny ve farnostech se svými příběhy i komplikacemi pak „nejsou problémem, nýbrž příležitostí“, před kterou Bůh staví. Je třeba s „misionářskou kreativitou“ obejmout všechny rodiny, a to nejen ty, které chodí do farnosti.

V konkrétních situacích rodin má pastorační pracovník hledat Boží působení:  „Toto setkání nás vybízí, abychom nic a nikoho nepovažovali za ztraceného, nýbrž snažili se obnovit naději z vědomí, že Bůh nadále v našich rodinách působí. Vybízí nás, abychom nikoho neopouštěli kvůli tomu, že není na výši toho, co je od něho požadováno. To nám ukládá, abychom opustili principiální deklarace a vešli do tlukoucího srdce římských čtvrtí a jako řemeslníci začali v této realitě vytvářet Boží sen. To mohou dělat pouze lidé víry, kteří se nezavírají před působením Ducha. Lidé, kteří si špiní ruce. Reflektovat o životě našich rodin, takových, jaké jsou a tak jak jsou, po nás vyžaduje zout si opánky, abychom objevili Boží přítomnost,“ řekl František.

Nevytvářet pastoraci ghett

V druhé části promluvy připomněl papež podobenství o farizeovi, který děkoval Bohu, že není hříšný jako ostatní lidé. František varoval před tím, aby se člověk při přemýšlení o rodinách i v modlitbě vyděloval od ostatních. Všichni jsme totiž hříšní a potřebujeme obrácení a Boží odpuštění. „Totožnost se nezískává vydělováním – nýbrž příslušností. Identitu mi poskytuje má příslušnost Pánu, nikoli odloučení od druhých, aby mne nenakazili,“ uvedl.

Vědomí vlastní hříšnosti vede člověka k pokoře a „k pohledu na rodiny s jemnocitem, s jakým se na ně dívá Bůh“.

Důraz položený na milosrdenství staví před realitu realisticky, nikoli však v postoji jakéhokoliv realismu, nýbrž „Božího realismu“: „Nic však není srovnatelné s evangelním realismem, který se nezastaví u popisu situací, problematik a tím méně hříchu, nýbrž jde vždycky dál a umí dohlédnout za každou tvář, každý příběh a každou situaci, příležitost i možnost. Evangelní realismus se angažuje společně s druhým a s druhými. Nečiní z ideálů a z toho, jací máme být, překážku setkání s druhými v těch situacích, ve kterých se nacházejí.“

To „neznamená nepředkládat evangelijní ideál“ a „zřetelnou věrouku“, nýbrž „vyhýbat se upadání do soudů a postojů, které nepřipouštějí složitost života.“ „Je to skutek, který nechává prostor pro konverzi druhého člověka, ihned ho neodsuzuje, dává mu prostor,“ řekl také František.

Papež také vyjádřil pochopení pro ty, kdo dávají přednost rigidnější pastoraci, jež nevede k žádnému zmatku. „Upřímně však věřím, že Ježíš chce církev pozornou k dobru, které Duch rozsévá mezi slabosti: Matku, která se ve stejné chvíli, kdy jasně vyjadřuje svoje objektivní učení, nezříká možného dobra, ale vystavuje se riziku, že se zašpiní blátem z cest,“ řekl.

Ježíš se ušpinil nejvíc, uvedl také papež, který připomněl sochu z kostela ve Vélazay, kde Kristus nese na ramenou Jidáše.

Rodinná pastoarce má být schopná „přijímat, doprovázet, rozpoznávat a integrovat“.

Staří lidé se skartují, a mladí tak nemohou mít ideály

Ve třetí části hovořil František o současné tíživé situaci mnoha mladých lidí. Ta podle něj pramení z odsunutí starých: „Jako společnost jsme našim starým odňali hlas, zbavili jsme je jejich prostoru, odebrali jsme jim příležitost, aby nám vyprávěli svoje příběhy a zkušenosti. To je dnešní sociální hřích. Odstavili jsme je, a tak jsme přišli o bohatství jejich moudrosti.“

Mladí lidé tak nemají ani příklad krásy dlouhodobého vztahu „prarodičů, v jejichž tvářích zbrázděných časem se skvěje radost rodící se z rozhodnutí pro lásku a z lásky“.

„Tím že je skartujeme, odpisujeme možnost navazovat spojení s tajemstvím, které jim umožnilo ubírat se stále dál. Připravili jsme se o svědectví manželů, kteří nejenom přestáli čas, ale zachovali ve svých srdcích vděčnost za vše, co prožili,“ uvedl František.

Kultura blahobytu vedla k nízké porodnosti

Během setkání také papež ostře kritizoval současný blahobyt, který vedl k poklesu porodnosti. „Začalo to všechno kulturou blahobytu před dvaceti lety. Znal jsem mnoho rodin, které dávaly přednost – nezlobte se na mě, nechci urazit majitele zvířat – ale místo dítěte dávaly přednost dvěma, třem kočkám nebo psu. Mít dítě totiž není nic snadného, je třeba se o něj starat,“ řekl František. Skutečnou výzvou ve vztahu k dítěti je podle něj mít před sebou člověka, který bude svobodný. 

Celý text promluvy papeže Františka a odpovědi na otázky, které v průběhu setkání zazněly, naleznete na stránkách Vatikánského rozhlasu.

^{(zdroj: Vatikánský rozhlas)}