Fotoreportáž: Návštěva v klášterní cele Matky Terezy

Malá postel s modrobílou pokrývkou, kříž, stůl se sochou Panny Marie Fatimské, police na několik knih a obrázek sv. Františka z Assisi. Nic jiného nepotřebovala k životu Matka Tereza během svých dlouhých římských pobytů. Ještě čtyři dny po svatořečení mohli poutníci z celého světa zavítat do kláštera Misionářek lásky na místě San Gregorio in Celio v Římě. Byli jsme u toho.

^{Foto: Ondřej Mléčka}

Klášter se nachází vedle kostela sv. Řehoře, kde žijí kamaldulští mniši. Místo je bohaté na historii: první klášter zde byl zbudován již v 6. století; roku 1130 zde byl zvolen papežem Inocenc II.

Návštěvníky, kteří chtějí vidět celu světice z Kalkaty, vítá sestra oblečená do typického sárí. S hosty často prohodí několik slov nebo nabídne leták o životě zakladatelky jejich řádu.

Na pahorku Celio jsou přitom sestry Matky Terezy již více než 60 let. Samotný klášter hovoří o základní volbě jejich života: sloužit nejchudším z chudých. Zatímco dům pro lidi bez domova, který se nachází v sousedství, je bytelnou historickou budovou, sestry žijí v bývalé drůbežárně.

Fotografie níže ukazuje celu, v níž bydlela Matka Tereza. Na stole leží kříž s její relikvií. Na protilehlých dveřích visí slova světice z Kalkaty: „Blíží se čas, kdy Matka také odejde k Bohu. Matka bude moci pomáhat každému z vás více, lépe vás vést a získat pro vás více milostí“.

Jaká byla sv. Tereza ve vztahu ke spolusestrám, ilustruje dobře jedna ze sester z římského kláštera: „Byla jedna z nás. Doprovázela nás, když jsme chodili po městě. Jednou, když byla již nemocná, se prudce rozpršelo. Ona nám chtěla pomoci, a proto držela deštníky, abychom měly volné ruce. Byla zkrátka taková. Mnoho toho nenamluvila,“ uvedla před časem s. Maria Pia.

Na tabuli před kaplí mohou lidé psát své vzkazy. „Naše nejdražší Matko, prosím modli se za nás,“ je jeden z nich.

Samotnou kapli není možné fotografovat. Na čelní stěně se nachází velký kříž s Ježíšovými slovy: „Žízním.“ (na fotografii níže je kříž z cely Matky Terezy)

Zde se nachází jádro služby Misionářek lásky, jak vysvětlila někdejší provinční představená sestra Simona: „Celá naše existence se točí kolem Ježíšovy lásky k chudým, protože naše zakladatelka nás naučila, že v nich je Ježíš. Toto je princip, který vede celou naši existenci a proměňuje naše dny v neustálé setkání s Ježíšem: darovat Eucharistii, navštěvovat nejchudší z chudých, dávat jim najíst a oblékat je, prát jim v rukou oblečení a povlečení, ujímat se sirotků a malomocných: to vše se mění ve velkou radost, protože to děláme pro Ježíše.“

Před celou světice si mohou poutníci vzít medailku Panny Marie, svatý obrázek nebo medailku s Matkou Terezou.

Jak vlastně žijí sestry? Denně vstávají ve 4.40 a o dvacet minut později se schází v kapli k modlitbě. Od 6 hodin uklízí v naprostém tichu klášter, poté slaví mši svatou. Po vypití kávy se do 12 hodin věnují „apoštolským dílům“, jak je samy nazývají: služba v domech pro chudé, sirotčincích, nemocnicích. Sestry také vychází do římských ulic, aby zde pečovali o lidi, kteří často ztratili naději.  

Ve 12 hodin se vrací do kláštera a obědvají stejné jídlo, jaké nabízí chudým. Následuje půlhodina modlitby a chvíle odpočinku. V 15 hodin se znovu schází v kapli k adoraci až do 16.30, kdy opět začínají sloužit potřebným. V 19.30 večeří, poté se 20 minut modlí a chvíli odpočívají. V 21 hodin se v kapli modlí na závěr dne. „Jsme povolány, abychom byly kontemplativní uprostřed světa. Proto se potřebujeme modlit,“ uvedla sestra Simona.

Bílomodré sárí, které je pro Misionářky lásky typické, šijí nemocní z indického leprosária Titigor. Tito lidé předtím často nenacházeli práci. Bacil malomocenství nepřežije mimo lidské tělo, proto je nošení těchto hábitů bezpečné. Pro sestry je oděv symbolem jejich nasazení ve prospěch chudých.

Když se Matky Terezy zeptali, proč její spolusestry slouží chudým, odpověděla jednoduše: „Milují Ježíše. Proměňují v živé skutky tuto lásku.“

^{(s využitím citací a informací agentur ZENIT a Fides)}