Prohlášení dr. Bartáka vrhají na nauku církve falešné světlo

31. 08. 2011 Rubrika: Domácí
Reakce ThLic. Mgr. Jaroslava Lormana, Th.D., vyučujícího morální teologii na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy (KTF UK) na názory lékaře Jaroslava Bartáka, jím samým prezentované jako církevní nauka.

Praha: V uplynulých dnech se v mnoha médiích objevily názory doktora Bartáka, obviněného ze sedmi trestných činů spáchaných především na jeho asistentkách. Pan Barták se v rozhovorech (např. týdeník Reflex) označuje za věřícího katolíka a své názory na vztahy a sexuální chování prezentuje jako „církevní nauku“. Tyto články vyvolaly reakce a dotazy čtenářů, jaká je skutečná nauka církve ve zmíněných otázkách. "Funguje doopravdy zpověď tak, že se člověk vyzpovídá, Bůh mu odpustí a může to dělat dál?" "Je rozdíl mezi cizoložstvím a smilněním se svobodnou ženou?"

Pan doktor Barták v rozhovoru v Reflexu 34-11  tvrdí: „Ale církev rozlišuje cizoložství jako hřích, když si někdo bere jinou ženu, jež je vdaná, jako by si vzal něco, co náleží jejímu manželovi. Pokud je ta žena svobodná, tak se jedná o menší prohřešek, takzvané smilství, a to jenom tehdy, pokud zajde k zavedení penisu do vagíny.“  Na tato tvrzení reaguje  ThLic. Mgr. Jaroslav Lorman, Th.D, který vyučuje morální teologii na KTF UK. „Tento výklad nauky církve je mylný. Katolická morální teologie skutečně rozlišuje mezi cizoložstvím a smilstvem. (...) Jestliže je jeden z aktérů intimního vztahu ženatý, jedná se podle učení církve o cizoložství bez ohledu na to, zda dotyčná asistentka byla slečna nebo vdaná paní. Bartákovo rozlišování vyznívá poněkud účelově. (...) Církev řadí smilstvo po celou dobu své teologické tradice jednoznačně mezi těžké hříchy. Diskutované sexuální vztahy pana dr. Bartáka s jeho asistentkami však podle učení církve nesplňují kriteria smilstva, nýbrž cizoložství. I to je však tradičně bez výjimky klasifikováno jako těžký hřích. “

            Na otázku „Takže z toho se pak vyzpovídáte a je to?“ odpovídá Barták v Reflexu: „Ano, samozřejmě. Bůh mi to odpustí a já to mohu dělat znovu.“ „Větší zmatení si v této otázce těžko představit,“ vysvětluje Lorman. „Lze jistě počítat s Boží připraveností odpouštět člověku i tu ‚největší‘ vinu. (…) Zpověď, vychází z touhy člověka napravit jednání, které poznává jako špatné a které neprospívá jeho vztahu s Bohem a s druhými lidmi. Pokud člověk své jednání nepovažuje za špatné, pak je nutné, aby zůstal konzistentní. Pak ale nemůže takový způsob jednání vyznávat ve zpovědi, a to z jednoho prostého důvodu: těžko si totiž představit, že by jich litoval a chtěl své jednání napravit. Podle učení katolické církve tak nesplňuje základní podmínky pro odpuštění ve svátosti smíření. A jestli pak pan doktor může znovu hřešit? To jistě může, protože Bůh nikomu z nás nestojí za zády a nevede nás jako loutky. Asi každý z nás zná špatná jednání, kterých se dopouštíme stále znovu, i když nechceme. (…) Je však významný rozdíl mezi tím, když své špatné jednání lakujeme na růžovo a tvrdíme, že špatné vlastně není, a mezi tím, kdy jej jako špatné uznáváme a nedusíme v sobě touhu po nápravě.“

 „Posuzovat míru mravní špatnosti jednání pana doktora Bartáka je vyhrazeno výlučně soudu jeho vlastního svědomí. Nicméně indicie svého posouzení, které v rozhovoru poskytl, vrhají na církevní nauku naprosto falešné světlo,“ uzavírá své vysvětlení ThLic. Mgr. Jaroslav Lorman, Th.D., odborník na morální teologii KTF UK.

 

Celý text reakce ThLic. Mgr. Jaroslava Lormana, Th.D. najdete v příloze.