Benedikt XVI. podepsal v Harisse postsynodální exhortaci

Dnes, 14. září 2012 v 17:51 SEČ, papež Benedikt XVI. podepsal na závěr bohoslužby slova v melchitské Bazilice sv. Pavla v Harisse postsynodální apoštolskou exhortaci Ecclesia in Medio Oriente. Ratifikací tohoto důležitého dokumentu pokračuje třídenní cesta Svatého otce po Libanonu.

Harissa: Papeže při této bohoslužbě na svátek Povýšení svatého Kříže přivítal za přítomné zástupce náboženského, politického i kulturního života patriarcha Gregor III. Laham.

Ve své promluvě mj. vyzdvihl přínos probíhající papežské cesty. Doslova řekl, že s papežem přišlo 'Světlo ze Západu'  a vyslovil přání, aby tato apoštolská cesta byla posilou v lásce pro všechny pastýře. Neopomněl se také zmínit o významu samotné apoštolské exhortace, která by mj. měla přinést 'vitalitu pro církve na Blízkém východě'. Patriarcha Gregor se dále rovněž věnoval známému špidlíkovskému tématu církve dýchající oběma plícemi, které je aktuální i v této části světa.

Papež Benedikt XVI. potom při této příležitosti k podepisovanému dokumentu řekl: 'Domnívám se, že posynodální exhortace může být čtena a vykládána ve světle svátku Povýšení svatého Kříže a zejména ve světle Kristova monogramu X (chí) a P (ró), tedy prvních dvou písmen slova Χριστός. Toto čtení vede k autentickému znovuobjevení totožnosti pokřtěného a církve, a zároveň je výzvou ke svědectví ve společenství a skrze společenství. Nejsou snad křesťanská společenství a svědectví založena na velikonočním tajemství, na ukřižování, smrti a zmrtvýchvstání Kristově? Nemají v něm svoje plné dovršení? Mezi Křížem a Zmrtvýchvstáním existuje nerozdělitelné spojení, na které křesťan nemůže zapomenout. Bez tohoto spojení by velebení Kříže bylo ospravedlňováním bolesti a smrti, v nichž by tak spatřovalo fatální konec. Velebit Kříž znamená pro křesťana sdílet plnost bezpodmínečné lásky Boha k člověku. Je to úkon víry! Velebit Kříž v perspektivě Zmrtvýchvstání, znamená žít a prokazovat plnost této lásky. Velebení Kříže vede ke snaze být hlasateli bratrského a církevního společenství, jež je zdrojem pravého křesťanského svědectví. Je to úkon naděje!'

Rovněž zdůraznil, že 'synodální otcové vzali v úvahu aktuální situaci církví na Blízkém východě a mohli tak reflektovat o radostech i bolestech, úzkostech a nadějích Kristových učedníků, kteří žijí na těchto místech. Celá církev tak mohla naslouchat tomuto úpěnlivému volání a vnímat beznadějný pohled mnoha mužů a žen, kteří se nacházejí ve skličujících lidských a materiálních situacích, prožívají silná napětí ve strachu a znepokojení a chtějí následovat Krista – Toho, který dává smysl jejich životu, jehož jsou často pozbavováni.'

K samotnému obsahu postsynodální exhortace papež mj. uvedl, že '´Ecclesia in Medio Oriente´ umožňuje promýšlet přítomnost a uvažovat tak o budoucnosti tímtéž Kristovým pohledem. Exhortace svými biblickými a pastoračními směrnicemi, svým pozváním k duchovnímu a církevnímu prohloubení, svým doporučením liturgické a katechetické obnovy a svými výzvami k dialogu chce načrtnout cestu ke znovunalezení podstatného: následování Krista v obtížném a někdy bolestném kontextu, který může probouzet pokušení ignorovat nebo opomíjet slavný Kříž. (...) Ecclesia in Medio Oriente podává návody, jež mohou pomáhat v osobním i komunitním zpytování svědomí, v objektivním zhodnocení úsilí a touhy po svatosti každého Kristova učedníka. Chce také přispět k ekumenismu plného lidské, duchovní a charitativní vřelosti v evangelní pravdě a lásce, jež čerpají sílu z přikázání Zmrtvýchvstalého Pána: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28,19-20).'

Slavnost byla ukončena modlitbou Otče náš a apoštolským požehnáním Svatého otce. Tím dnešní program návštěvy končí.

Papežská cesta po Libanonu dále pokračuje např. sobotním setkáním s mládeží. O jeho průběhu vás budeme informovat.