Školské sestry si připomínají Elišku Pretschnerovou

V sobotu 4. května uplyne 20 let od úmrtí sestry Elišky Pretschnerové z Kongregace Školských sester sv. Františka. Dlouholetá představená Školských sester Eliška Pretschnerová patřila k významným osobnostem českého katolicismu v době komunistické totality a zemřela v pověsti svatosti. Při příležitosti tohoto výročí přinášíme její stručný životopis.

Služebnice Boží S. M. Eliška Pretschnerová se narodila jako dcera lesníka 26. září 1911 v Nových Zámcích (okres Nymburk). Při křtu dostala jméno Anna a vyrůstala spolu se čtyřmi sourozenci v láskyplném prostředí harmonické rodiny. Láska k přírodě, k tichu a kráse lesů jí zůstala po celý život a vytvářela základ jejího charakteru. Vystudovala učitelský ústav Školských sester v Chrudimi. Po maturitě vstoupila do této kongregace a při obláčce dostala jméno Eliška. První sliby složila 13. 8.1932. V r. 1934 byla zapsána ke studiu matematiky a fyziky na Karlově univerzitě. Při uzavření českých vysokých škol za války vyučovala náboženství v okrajových částech Prahy. Roku 1945 studium dokončila a začala vyučovat matematiku a fyziku na řádovém gymnáziu i na obchodní škole v Praze na Vinohradech.

V roce 1949 byly církevní školy zestátněny a sestra Eliška spolu s ostatními sestrami byla zbavena možnosti učit. Začalo nové období života církve i jejích členů – hierarchie, řádů, kongregací i prostých věřících. Mnozí osvědčili svou věrnost Bohu a církvi. Rovněž sestra Eliška. V následujících těžkých létech, především při nuceném soustřeďování sester, jejich internaci a dalších tvrdých likvidačních opatřeních komunistické vlády, byla sestra Eliška pro všechny příkladem svou prostou a neokázalou statečností. Měla otevřené srdce a svým citlivým přístupem k lidem a pohotovostí pustit se i do nejtěžší práce vytvářela i v internaci sestrám pocit bezpečí a opravdový domov. Po obtížném vyjednávání s úřady pracovala později s dalšími sestrami v nemocnici v Podbořanech a v sociálních ústavech pro mentálně postižené ve Slatiňanech a v Budeničkách u Slaného.

V letech 1954-1969 byla provinciální představenou. Služebnice všech až do krajního vyčerpání, v neustálém ohrožení a sledování ze strany úřadů, žila svůj Bohu zasvěcený život v pokoře a v radostném rozdávání lásky a pochopení. Ihned po skončení Druhého vatikánského koncilu se sestra Eliška starala, aby jeho duch oživil a provanul všechna sesterská společenství, pečovala o získání překladů koncilních dokumentů a jejich rozepisování, především dekretu O přizpůsobené obnově řeholního života a konstituce O posvátné liturgii. V době přechodného politického uvolnění v letech 1967–1969 nedbala varovných hlasů nabádajících k opatrnosti, ale s malou skupinkou odvážných spolupracovníků z řad kněží i sester se stala spoluzakladatelkou Sekretariátu řeholních společností, který usiloval o vzájemnou spolupráci všech zasvěcených společenství a vykonal velkou práci i při uskutečňování liturgické reformy v duchu Druhého vatikánského koncilu.

Doba normalizace ukončila slibný vývoj; Sekretariát řeholních společností byl zakázán a důsledky byly tvrdé: zjišťování jmen spolupracovníků, jejich adres, následné výslechy, reálná možnost zatčení. Sestra Eliška bere „vinu“ na sebe, nic nevyzradí, mlčí. Je to doba vydávání svědectví, doba skrytého hrdinství. Sekretariát sice neexistuje, ale věci již nelze vrátit zpět. Také sestry se změnily, kongregace o sobě vědí, spolupráci již není možno ohrozit. Některé řády a kongregace začínají odvážně přijímat dorost. Také její vlastní řeholní rodina.

V r. 1970 při generální kapitule kongregace v Římě je S. M. Eliška zvolena generální představenou. Neznámá sestra z komunistické země stojí v čele mezinárodního společenství. Byla představenou podle ducha evangelia a koncilu: prostá služebnice, která vykořenila všechny tituly autority a pocty vztahující se k její osobě. Věnovala svůj čas a zájem každé sestře, uměla naslouchat, měla úctu ke každému člověku. Byla ženou veliké víry a naděje, nepodléhala smutku, měla mateřské srdce, kterým přijímala všechny. Pomáhala také české koleji „Nepomucenum“ v Římě, byla duchovní podporou i matkou bohoslovců, kteří cítili stesk po domově bez reálné vyhlídky na návrat. Neustále posílala do vlasti potřebné informace a literaturu. V souvislosti s žádostí o prodloužení pobytu v cizině byla v r. 1973 zadržena na území Československa a čtrnáct měsíců podrobována výslechům a nepříjemným úředním formalitám. Po návratu do Říma byla znovu zvolena generální představenou.

V r. 1983 předala svůj úřad nově zvolené generální představené a vrátila se do vlasti. V srdcích sester bez ohledu na národnost zůstala vzorem pravé františkánky a služebnice. Do konce života působila v domově pro starší a nemocné sestry v Hoješíně. Zde mívala noční služby u nemocných sester, pracovala na zahradě, překládala články z cizojazyčných časopisů a opisovala formační materiály. O svou moudrost a zkušenosti se ráda dělila s mladými sestrami, které zvala na setkání. Postupně přibývalo zdravotních obtíží a bolestí, ubývalo sil. Zemřela 4. 5. 1993 v Hoješíně a byla pochována na hřbitově ve Slatiňanech.

(Sestra Zdislava OSF; redakčně kráceno)