Blízký kardinál z Chorvatska

04. 07. 2013 Rubrika: Domácí
Když počátkem dubna kardinál Dominik Duka na svých webových stránkách oznámil definitivní rozhodnutí papeže Františka, tedy že na oslavy cyrilometodějského jubilea pošle místo sebe kardinála Josipa Bozaniće, v zemi zavládl určitý pocit ošizení. Proč zrovna záhřebský arcibiskup? A kdo to vlastně je, ptali se nejenom věřící po celé zemi.

Papež k nám ve skutečnosti jako svého legáta vysílá výraznou osobnost církve, navíc z regionu se silnými vazbami na cyrilometodějskou tradici.

Kardinál Bozanić vystudoval teologickou fakultu v Rijece a Záhřebu. Po vysvěcení v roce 1975 se stal kaplanem a sekretářem biskupa v diecézi Krk. Své vzdělání si následně doplnil na papežské univerzitě v Římě studiem kanonického práva. Jeho kariéra po návratu do rodné diecéze v roce 1986 pomalu ale jistě stoupala – nejprve se stal kancléřem biskupské kurie (1986), poté generálním vikářem krkské diecéze (1987—1989) a nakonec i biskupem (1989) a kardinálem (2003). V letech 2001 a 2011 pak působil jako místopředseda Rady evropských biskupských konferencí, jako kardinál se pak věnoval Papežské radě pro laiky a kongregace Kongregace pro blahořečení a svatořečení.

Zlom v jinak poklidné církevní kariéře diecézního kněze v místě s historickými vazbami na antické křesťanství nastal v roce 1997, kdy vystřídal na záhřebském arcibiskupském stolci kardinála Kuhariće. Celý balkánský region se tehdy potýkal s následky ničivých nacionalistických válek a konkrétně Chorvatsko se tou dobou nacházelo pod vládou veterána bojů za nezávislost Franjo Tudjmana. Kardinál Bozanić ale strávil většinu života na jaderském pobřeží, známého tolerancí k ostatním balkánským etnikům. Po svém nástupu na arcibiskupský stolec v Záhřebu vydal jednoznačný signál, že odpoutá chorvatskou církev od tradičního politického sevření. „Církev není ani politický spojenec, ani oponent žádné skupiny lidí a žádných politických stran. Církev by měla být nablízku lidem a těm, kteří jim slouží“, prohlásil jako čerstvý záhřebský arcibiskup v roce 1997.

V Chorvatsku totiž byla katolická církev po celá desetiletí vnímána jako nerozlučná součást chorvatské identity, oproti pravoslavným Srbům a muslimům z Bosny. Vatikán také patřil na počátku 90. let mezi první státy, které uznaly nárok Chorvatska na nezávislost. Nižší chorvatský klérus tak tíhnul k nacionalismu a brojil proti integraci do evropských struktur, které považoval za „protichorvatské“ a „Boha zapomínající“. Kardinál Bozanić ale viděl místo chorvatského státu a chorvatské církve v rámci Evropy a společné spolupráce. Častokrát kritizoval přístup vlády k Mezinárodnímu trestnímu tribunálu pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii a projevy nacionalistických nálad v chorvatské společnosti. V roce si tak 2005 proti sobě popudil většinu chorvatské církve kritikou euroskepticismu a stoupenců generála Ante Gotoviny, v Chorvatsku považovaného za národního hrdinu, Mezinárodním soudem ale za válečného zločince.

Vazba chorvatské církve na české území a cyrilometodějskou tradici je také daleko silnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Bylo to právě území Bulharska a Chorvatska, kam po vyhnání z území Velké Moravy utekli Metodějovi žáci a nositelé slovanské bohoslužby a hlaholského písma. Byli to také chorvatští mniši, kteří se za Karla IV. výraznou měrou podíleli na obnově slovanské liturgie v pražském klášteře Na Slovanech a kteří nám zanechali písemnou památku v podobě českého překladu drážďanské bible sepsané hlaholským písmem. Nemělo by se také zapomínat, že na Moravě dodnes žijí početné chorvatské menšiny, které k nám přišly v průběhu 16. století, když utíkaly před tureckou expanzí. V novodobých dějinách potřeba zmínit osobu zastánce slovanské pospolitosti Josipa Juraje Strossmayera a jeho žáky, kteří mnohdy nalezli na konci 19. století útočiště před domácími politickými ústrky v Praze, nebo kardinála Stepinać, který je spolu s kardinály Beranem, Viśinskim a Mindszentym považovaný za klíčovou postavu z řad kardinálů při protikomunistickém odporu.

Josip kardinál Bozanić vyjadřuje dobrou volbu papeže Františka, úměrnou současnému významu velehradské slavnosti. Cyrilometodějský odkaz je zřetelný v konstitucích českého a chorvatského státu. Jejich kulturní a politickou sounáležitost propojuje právě místo Velehradu. Návštěva kardinála Bozaniće na Moravě tak může představovat zajímavý impuls pro rozvoj spolupráce mezi oběma národy – které si jsou přes evidentní kulturní blízkost tak vzdálené.

Josef Nerušil

Článek byl publikován v Katolickém týdeníku č. 27.