Skončilo II. katolicko-ortodoxní fórum

Na pozvání ekumenického patriarchy Bartoloměje se konalo na ostrově Rhodos v Řecku od 18. do 22. 10. 2010 II. katolicko-ortodoxní fórum na téma: teologické a historické perspektivy vztahů církev – stát.

Rhodos: Fórum se těšilo bratrskému pohostinství metropolity Kyrilla z Rhodosu a účastníci mu vyjádřili svou velikou vděčnost. Fóru předsedali metropolita Gennadios ze Sassima z ekumenického patriarchátu a kardinál Péter Erdö, předseda Rady evropských biskupských konferencí (CCEE).

Program tvořila pracovní jednání a modlitby v duchu vzájemné úcty a bratrské spolupráce. Obě delegace si vyměnily své teologické postoje, jimž vztahy mezi církví a státem podléhají. Fórum se zabývalo různými modely, které delegáti uváděli ve svých příspěvcích, v nichž seznamovali ostatní s tím, jak se v jejich státech zachová právní rámec působení církve. Diskutovalo se o vztahu církev – stát z teologického a historického pohledu a o společném dobru a službě církve ve společnosti. Zvláštní pozornost byla věnována následujícím bodům:

1. Církev spojuje čas a věčnost. Nepřehlíží a neodmítá dějiny, ale odpovědně je přijímá, protože její poslání není jen eschatologické, ale také historické, protože člověk žije v dějinách, v čase a geograficky daném prostoru. Kristus jí svěřil hlásání evangelia všem národům po všechny časy, proto žije ve společnosti v plné solidaritě s lidstvem a rozvíjí specifické vztahy se státy.

2. Účastníci fóra konstatovali, že náboženská svoboda v Evropě patří mezi základní práva člověka, jak o tom svědčí řada evropských právních nástrojů jako je Úmluva ochrany lidských práv z roku 1950, kterou přijalo 47 členských zemí Rady Evropy, Charta lidských práv z Nizzy (rok 2000) platná ve 27 zemích EU a řada národních ústav.

3. V zemích EU jsou církve na základě čl. 17 Lisabonské smlouvy uznány v souladu se svým statutem  v rámci národní legislativy. Také je respektován jejich příspěvek k specifické evropské identitě. Účastníci se shodli na tom, že dominantní nebo státní církev nemůže právně diskriminovat ostatní církve a členům náboženských menšin musí být zaručena náboženská svoboda, včetně práva šířit svou víru prostředky respektujícími osobní svobodu.

4. V převážné části evropských zemí existuje registrace náboženských společností. Pokud splní určitá kritéria (počet členů, doba působení v dané zemi) stát uzná jejich náboženské obřady a získají právní subjektivitu. V systémech s plnou odlukou církve a státu (nebo v některých zemích, kde stát uznává oficiální náboženství) se náboženské obřady konají v občanské rovině formou kulturního sdružení, určeného zákonem. Společenská svoboda církve je zaručena tehdy, když je církev uznána taková, jaká je.

5. Odluka nebo kooperace mezi církví a státem je v Evropě nejrozšířenější. Odluka je chápána jako odlišení oblasti politické a náboženské, nikoli ve smyslu vzájemného nezájmu. Stát a církev jsou ve svých oblastech působení nezávislé a autonomní instituce, které mají zájem o specifickou harmonickou spolupráci.

6. Církve se chtějí aktivně účastnit diskusí o etických a morálních tématech, která jsou důležitá pro budoucnost společnosti. Jejich hlas by měl být slyšet zvláště v souvislosti s otázkami ochrany nového života, doprovázení člověka na konci života, podpory rodiny založené na tradičním křesťanském chápání manželství, pozornosti vůči osobám vyloučeným na okraj společnosti, přijetí migrantů a ochrany kulturní i jazykové identity evropských národů.

7. Mezi církvemi existuje velký rozdíl v hmotném zajištění. Některé církve jsou financovány ze státního rozpočtu, jiné z uzákoněné církevní daně a další čerpají výlučně z darů věřících. V některých evropských zemích církve ještě čekávají na restituci majetku, který jim zabavil komunistický režim. To by jim umožnilo plnit pastorační, charitativní a sociální poslání.

8. Účastníci fóra požadují svobodu ve vzdělávání a výchově. Připomínají, že povinnost vychovávat patří rodičům, kteří by měli rozhodovat o zaměření výchovy svých dětí. Stát nesmí vnucovat nějakou ideologii prostřednictvím vzdělávacího systému, za který je odpovědný. Církev má právo nabízet vzdělávání v souladu s křesťanskými principy dětem těch rodin, které o to žádají. Náboženská výchova by měla být umožněna ve veřejných školách ve shodě s církví. Církevní školy a formační instituty by měly mít finanční podporu státu tak jako veřejné školství, protože úkolem těchto škol je formace odpovědných občanů usilujících o společné dobro.

9. Delegáti vyzývají občany svých zemí, aby byli pozorní vůči nebezpečí, které by představovala sekularizovaná společnost bez morálních východisek a bez projektu odpovídajícího lidské důstojnosti. Není možné usilovat o soužití bez vytvoření vztahu s objektivní realitou lidského bytí, jeho potřeby otevřít se celé skutečnosti, do níž je začleněno, kterou není možné redukovat jen na sledování hmotného blahobytu, protože obsahuje i hledání smyslu života prostřednictví duchovního hledání, které nikdy nekončí. Obrazu člověka, který se objevuje ve veřejných diskusích a sdělovacích prostředcích, je často cizí hledání pravdy a oceňuje jen uspokojení subjektivních přání. Účastníci fóra vyjádřili přání, aby se členové jejich církví zapojovali v možné míře do společenského života na všech úrovních, aby křesťanské pojetí člověka a lidské společnosti nadále inspirovalo jednání lidí a rozhodnutí zákonodárců. Jde o znovu oživení dědictví křesťanských hodnot a jejich uplatňování v požadavcích a potřebách současné evropské společnosti.

10. Delegáti žádají své vlády a představitele veřejného života, aby se rozhodně zasazovali o zajištění náboženské svobody v Evropě a podporovali ji ve světě odporem proti jakékoli formě diskriminace založené na náboženství.  Znovu ujistili, že jsou připraveni spolupracovat s veřejnými činiteli svých zemí na dosažení společného dobra všech občanů, a chtějí tak přispět k upevnění občanské soudržnosti a svým národům dát důvod k naději do budoucnosti.

Na závěr účastníci fóra s radostí přijali pozvání patriarchy z portugalského Lisabonu, kde se bude v roce 2012 konat III. katolicko-pravoslavné fórum.