Lupa
Obsah Obsah
Portál

Rozhovor s papežem Františkem pro belgický týdeník Tertio

Datum publikace15. 12. 2016, 11.15
TiskTisk

Křesťanství a jeho úloha v Evropě, Rok milosrdenství, úloha i pokušení sdělovacích prostředků, rady kněžím. To jsou některá témata rozhovoru s papežem Františkem, který v prosinci publikoval belgický katolický týdeník Tertio. Interview přinášíme v plném znění.

Náboženství ve společnosti

Naše země prožívá období, kdy chce politika na národní úrovni oddělit náboženství od veřejného života: například ve vzdělávání. Někteří zastávají názor, že v době sekularizace má být náboženství výhradně soukromou záležitostí. Jak můžeme být současně misijní církví a vycházet do společnosti, když zároveň prožíváme toto napětí vytvořené veřejným míněním?

Papež: Nechci nikoho urazit, ale považuji tyto názory za zastaralé. Jsou dědictvím, které nám zanechalo osvícenství – je to tak? – v němž byl každý náboženský jev subkulturou. Existuje rozdíl mezi laicismem (vytlačení náboženství z veřejného života – pozn. překl.) a laickostí (světský charakter státu – pozn. překl.). Mluvil jsem o tom s Francouzi… Druhý vatikánský koncil mluví o autonomii věcí, procesů a institucí. Existuje zdravá laickost, například laickost státu. Obecně platí, že sekulární stát je dobrá věc; je to lepší než konfesní stát, protože konfesní státy končí špatně. Ale jedna věc je laickost, a jiná je laicismus. Laicismus zavírá dveře k transcendenci, k dvojí transcendenci: transcendenci vůči ostatním a především transcendenci vůči Bohu; nebo vůči tomu, co nás přesahuje, co leží dál. A otevřenost k transcendenci je součástí lidské podstaty. Je to součást člověka. Nemluvím o náboženství, mluvím o otevřenosti k transcendenci. Proto kultura nebo politický systém, který nerespektuje otevřenost člověka k transcendenci „ořezává“ lidskou bytost. To znamená, že nerespektuje lidskou bytost. To je více či méně to, co si myslím. Proto poslat jakýkoliv transcendentní skutek „do zákristie“ působí „sterilizaci“, která nemá co do činění s lidskou přirozeností a odřezává z lidské přirozenosti velkou část života, tj. její otevřenost.

Násilí a náboženství

Leží vám na srdci mezináboženské vztahy. Naše doba s sebou nese soužití s terorismem, s válkou. Někdy se má za to, že kořen současných válek leží v rozdílech mezi náboženstvími. Co byste k tomu řekl?

Papež: Ano, domnívám se, že tento názor existuje. Ale žádné náboženství jako takové nemůže rozdmýchat válku. Protože v tom případě by hlásalo boha zkázy, boha nenávisti. Nemůžete vést válku ve jménu Boha nebo ve jménu náboženského postoje. V žádném náboženství nemůžete vést válku. A proto terorismus a válka nesouvisí s náboženstvím. K ospravedlnění těchto činů se využívají náboženské deformace, to ano. Vy jste toho svědky, zažili jste to ve vaší zemi. Ale jsou to náboženské deformace, které se netýkají podstaty náboženské skutečnosti, jíž je spíše láska, jednota, respekt, dialog, všechny tyto věci… Ale nikoliv v onom aspektu, v tom je třeba kategoricky prohlásit, že žádné náboženství z podstaty náboženské skutečnosti nehlásá válku. Některé náboženské deformace ano. Například: Všechna náboženství mají své fundamentalistické skupiny. Všechna. I my. A z tohoto ohledu ničí, díky jejich fundamentalismu. Ale jsou to malé náboženské skupiny, které zdeformovaly, „nakazily“ vlastní náboženství, a kvůli tomu bojují, vedou válku nebo rozdělují společenství, což je jedna z forem války. Ale jsou to fundamentalistické skupiny, které máme ve všech náboženstvích. Vždycky existuje nějaká skupinka… Tam je vždy malá skupina…

„Třetí světová válka“

Další otázka se týká války. Připomínáme si sté výročí první světové války. Co byste řekl evropskému kontinentu o poválečné výzvě: „Již nikdy válku!“

Papež: K evropskému kontinentu jsem mluvil třikrát: dvakrát ve Štrasburku a jednou vloni nebo letos, nevzpomínám, si, když byla předána Cena Karla Velikého [6. května 2016]. Domnívám se, že ono „Již nikdy válku!“ nebylo vzato vážně, protože po první válce nastala druhá a po druhé je zde tato třetí, „rozkouskovaná“, kterou zažíváme dnes. Jsme ve válce. Svět vede třetí světovou válku: Ukrajina, Blízký východ, Afrika, Jemen… Je to velmi vážné. Takže slova „Již nikdy válku!“ říkáme svými ústy, ale mezitím vyrábíme a prodáváme zbraně; a prodáváme je těm samým lidem, kteří bojují; protože stejný výrobce zbraní je prodává těm i těm, kdo jsou ve válečném stavu mezi sebou. To je pravda. Existuje ekonomická teorie, kterou jsem nezkoušel ověřit, ale četl jsem o ní v různých knihách: že v dějinách lidstva, když si nějaký stát uvědomil, že jeho ekonomika nebyla v dobrém stavu, začal válčit, a spravil si ekonomiku. To znamená, že válka je jedním z nejjednodušších způsobů, jak produkovat bohatství. Jistě, cena je velmi vysoká: krev.

Myslím, že Evropa vyslovila ono „Již nikdy válku!“ velmi vážně; vyslovil to vážně Schumann, De Gasperi, Adenauer… ti to řekli vážně. Ale později… V současné době chybí lídři; Evropa potřebuje lídry, kteří půjdou dál… No, nebudu opakovat, co jsem řekl ve třech projevech.

Je možné, že byste přijel do Belgie u příležitosti této připomínky války?

Papež: Ne, není to v plánu, ne…. Do Belgie jsem jezdil každý rok a půl, kdy jsem byl provinční představený, protože tam byla jedna asociace Katolické univerzity v Córdobě. Kázal jsem při jejich duchovních cvičeních a jezdil jsem jim i poděkovat. Zamiloval jsem se do Belgie. Pro mě není nejkrásnější město v Belgii to vaše, nýbrž Bruggy… [smích]

(...)

Svatý rok milosrdenství

Rok milosrdenství se chýlí ke konci. Můžete nám říct, jak jste prožil tento rok a co od něj očekáváte, až skončí?

Papež: Rok milosrdenství nebyl okamžitý nápad. Odvíjí se již od blahoslaveného Pavla VI. Již Pavel VI. udělal pár kroků k tomu, aby se nově objevilo Boží milosrdenství. Následně na ně velmi položil důraz sv. Jan Pavel II. skrze tři skutečnosti: encyklika Dives in Misericordia, svatořečení sv. Faustyny a svátek Božího milosrdenství ve velikonočním oktávu. Sám zemřel v předvečer tohoto svátku. Již tam jakoby přivedl církev na tuto cestu. Cítil jsem, že to bylo Pánovo přání. Bylo to… Nevím, jak se nápad zrodil v mém srdci… Jednoho dne jsem řekl Mons. Fisichellovi (předseda Papežské rady pro novou evangelizaci, pozn. překl.), který se přišel zeptat na něco ohledně svého dikasteria: „Jak bych si přál udělat Svatý rok, rok milosrdenství.“ A on mi řekl: „Proč ne?“ A tak začal Rok milosrdenství. To je všechno nejlepší záruka, že to nebyl lidský nápad, nýbrž že pochází shůry. Myslím, že jej inspiroval Pán. A zjevně to dopadlo velmi dobře. Kromě toho skutečnost, že Svatý rok neprobíhal jen v Římě, ale po celém světě, v každé diecézi a uvnitř každé diecéze, způsobila hodně pohybu, hodně pohybu… a lidé se hodně pohnuli. Velmi se pohnuli a cítili se být volaní, aby se smířili s Bohem, aby se nově setkali s Pánem, aby pocítili pohlazení Otce.  

Milost je vzácná a současně zdarma

Německý teolog Dietrich Bonhoeffer hovořil o rozdílu mezi „lacinou“ a „drahou“ milostí. Co pro vás znamená „laciná“ nebo „drahá“ milost?

Papež: Milost je „drahá“ i „levná“. Nevím, jak zní Bonhoefferův text, nevím, jak to vysvětluje… Ale milost je „levná“, protože se nemusí nic platit: nemusí se kupovat odpustky, jedná se o čistý dar. A je „drahá“, protože je tím nejcennějším darem. Existuje kniha, která se zakládá na jednom mém rozhovoru, a ta se jmenuje: „Boží jméno je milosrdenství“. Milosrdenství je drahé, protože se jedná o Boží jméno: Bůh je milosrdenství. Připomíná mi to jednoho kněze, kterého jsem měl v Buenos Aires – stále slouží mše a pracuje, v 92 letech! – a na začátku mše vždy říká nějaká oznámení. Je velmi energický, je mu 92, káže velmi dobře, lidé mu chodí naslouchat… „Prosím, vypněte si mobilní telefon.“ A během mše, když začíná offertorium, slyšíte telefon… Zarazil se a řekl: „Prosím vás, vypněte si telefon.“ A ministrant, který byl vedle něj, mu řekl: „Otče, zvoní ten váš.“ A on ho vytáhl a řekl: „Jsem připraven!“ [Smích]

Biskupská synoda a papežova vize církve

Zdá se nám, že v dnešní době poukazujete na Druhý vatikánský koncil. Ukazujete nám cesty k obnově v církvi. Synodální církev… Během synody jste přiblížit svou představu o církvi budoucnosti. Mohl byste to vysvětlit našim čtenářům?

Papež: „Synodální církev“, použiji toto slovo. Církev se rodí z obcí, „zespodu“, z komunit, rodí se ze křtu; a uspořádává se kolem biskupa, který ji shromažďuje a dává jí sílu; biskup je nástupcem apoštolů. Toto je církev. Ale na celém světě je mnoho biskupů, mnoho organizovaných církví, a je zde i Petr. Takže buď máme pyramidální církev, kde Petr říká, co se má dělat, nebo máme synodální církev, kde Petr je Petrem, avšak doprovází církev, nechává ji růst, naslouchá jí; a ještě víc: učí se z této zkušenosti a jakoby ji „harmonizuje“, rozlišuje to, co přichází z církví, a vrací jim to zpět. Nejbohatší zkušenost toho všeho představovaly poslední dvě synody. Tam si vzájemně naslouchali všichni biskupové z celého světa, s přípravou; všechny církve na světě, diecéze, pracovaly. Celý tento materiál byl zpracován během první synody, která přednesla církvi výsledky; a pak jsme se vrátili podruhé – na druhou synodu – abychom to všechno dokončili. A odtud vzešel dokument Amoris laetitia. Bohatství a různost nuancí je zajímavá. To je církvi vlastní. Je to jednota v různosti. Toto je kolegialita. Nikoliv padat shora dolů, nýbrž naslouchat církvím, harmonizovat, rozlišovat. Máme tu tedy postsynodální exhortaci, kterou je Amoris laetitia. Je to výsledek dvou synod, kde pracovala celá církev, výsledek, který papež přijal za svůj. A vyjadřuje to harmonickým způsobem. Zajímavé je toto: všechno, co je tam obsažené [v Amoris Laetitia], bylo schváleno na synodě více než dvěma třetinami otců. A to je záruka. Synodální církev znamená, že je zde tento pohyb shora směrem dolů. A v diecézích to samé. Existuje však latinský výraz, který říká, že církve jsou vždy cum Petro et sub Petro (s Petrem a pod Petrem). Petr je zárukou jednoty církve. Je zárukou. Takový je význam. A je třeba postupovat v synodalitě, což je jedna z věcí, kterou si dobře uchovali pravoslavní. I východní katolické církve. Je to jejich bohatství, a uznávám to v encyklice.

Zdá se mi, že druhá synoda udělala krok od metody „vidět, posoudit a jednat“ k metodě „naslouchat, porozumět a doprovázet“. Což je velmi odlišné. To jsou věci, které neustále říkám lidem. Krok, který udělala synoda, je vidět, posoudit a jednat, a potom naslouchat realitě lidí, dobře realitě porozumět a potom doprovázet lidi na jejich cestě…

Papež: Protože (na synodě) každý říkal, co si myslí, beze strachu, že by byl souzen. A všichni naslouchali, bez odsuzování. A pak jako bratři diskutovali ve skupinách. Ale jedna věc je diskutovat jako bratři a jiná věc je a priori odsoudit. Byla tam velmi velká svoboda projevu. A to je hezké!

Vzkaz mladým lidem

V Krakově jste dal mladým lidem cenné podněty. Jaké by bylo vaše poselství mladým naší země?

Papež: Ať se nebojí; ať se nestydí za víru; ať se nestydí hledat nové cesty. A mladým lidem, kteří nejsou věřící: Neboj se, hledej smysl života. Mladému člověku bych dal dvě rady: hledat horizonty a neodcházet do důchodu ve 20 letech. Je velmi smutné vidět mladého, který „odešel do důchodu“ ve 20-25 let, ne? Hledej horizonty, postupuj dopředu, pokračuj v práci na tomto lidském snažení.

Sdělovací protředky

Ještě poslední otázka se, Svatý otče, týká médií. Řekl byste něco o sdělovacích prostředcích?

Papež: Sdělovací prostředky mají velmi velkou zodpovědnost. V současné době mají ve svých rukou možnost a schopnost utvářet názor: mohou utvářet dobrý nebo špatný názor. Sdělovací prostředky jsou stavitelé společnosti. Jako takové tu jsou proto, aby stavěly, aby byly nástrojem vzájemné výměny, sbratřovaly, aby inspirovaly k myšlení, aby vychovávaly. Samy o sobě jsou pozitivní.

Je zřejmé, že jelikož jsme všichni hříšníci, i média se mohou – my, kteří používáme média, já zde využívám sdělovací prostředek – stát škodlivými. Sdělovací prostředky mají svá pokušení. Mohou být pokoušeny k pomlouvání, a tedy využívány k pomluvě, házení špíny na lidi, a to zejména v politice.

Mohou být použity jako prostředek nactiutrhání. Každý člověk má právo na dobrou pověst, ale třeba ve svém minulém životě nebo před deseti lety měl problém se spravedlností nebo měl nějaký problém ve svém rodinném životě. Vynášet toto na světlo dnes je vážné, škodí to, ničí se tak člověk! Při pomlouvání se říká o člověku lež; při nactiutrhání se „ukáže transparent“ – jak říkáme v Argentině – a vyjeví se něco, co je sice pravdivé, ale je to už věcí minulosti, věcí, za kterou ten člověk třeba již zaplatil vězením, pokutou nebo čímkoliv jiným. Nikdo nemá právo toto dělat. Jedná se o hřích, který ubližuje.

A ještě jedna věc, která může velmi škodit ve sdělovacích prostředcích, je dezinformace: tedy když se v nějaké situaci řekne pouze jedna část pravdy a ta druhá již nikoliv. To je dezinformace. Protože ty dáš posluchači nebo divákovi jenom půlku pravdy, a on si tak nemůže utvořit seriózní názor. Dezinformace je pravděpodobně věcí, která ve sdělovacích prostředcích škodí nejvíc, protože směřuje názor jedním směrem a nechá stranou druhou část pravdy. Dále se také domnívám, že média musí být velmi jasná, velmi transparentní, a neupadnout do – bez urážek, prosím – do nemoci koprofilie. To je chuť stále sdělovat skandály, škaredé věci, byť jsou pravdivé. A jelikož mají lidé tendenci k nemoci koprofagie, může to nadělat mnoho škod. Takže bych zmínil tyto čtyři pokušení. Ale média jsou tvůrci veřejného mínění a mohou stavět a dělat nesmírné, obrovské dobro.

Rady kněžím

V závěru prosím o nějaké slovo kněžím. Nemyslím tím dlouhé povídání, protože nám říkají, že už máme končit. Co je pro kněze nejdůležitější?

Papež: Bude to tak trochu „salesiánská“ odpověď, ale jde mi ze srdce. Nezapomeň, že máš Matku, která tě miluje, a nepřestaň milovat svoji Matku, Pannu Marii. Za druhé: dovol Ježíši, aby se na tebe díval. Za třetí, hledej Ježíšovo trpící tělo ve svých bratřích: tam se setkáš s Ježíšem. To je základ. Odtud vychází všechno. Jestliže jsi kněz-sirotek, který zapomněl na to, že má Matku; jestliže jsi kněz, který se vzdálil od toho, kdo tě povolal, od Ježíše: nebudeš moci nikdy přinášet evangelium. Jaká je cesta? Něha. Nechť mají něhu. Nechť se kněží se nebojí mít něhu. Nechť hladí trpící Ježíšovu krev. Dnes potřebujeme revoluci něhy, v tomto světě, který trpí kardiosklerózou (skleróza srdce).  

Kardio…?

Kardiosklerózou.

(zdroj: Tiskové středisko Svatého stolce, přeloženo z italštiny)

Autor článku: Ondřej Mléčka
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou