Cestuje papež František rád? Jak prožívá kontakt s lidmi? Co je pro něj na apoštolských návštěvách nejdůležitější? Jak tráví čas bezprostředně po návratu? Na tyto otázky odpovídá Jorge Bergoglio v rozhovoru, který je součástí nové knihy „Na cestě“.
Foto: Alan Holdren / CNA
„Upřímně… nikdy jsem rád necestoval. Vždy mě to hodně stálo, když jsem byl daleko od své diecéze, která je pro nás, biskupy, ‚nevěstou‘. A pak jsem také spíše člověk zvyků, pro mě prázdniny znamenají mít o něco více času na modlitbu nebo na četbu, ale k odpočinku jsem nikdy nepotřeboval změnu prostředí.“
Touto přímou odpovědí začíná rozhovor papeže Františka s italským novinářem Andreou Torniellim. Text je součástí nové knihy Na cestě (A. Tornielli, In Viaggio, Piemme 2017), která se nyní dostává na pulty italských knihkupectví. Tornielli v ní předkládá jakýsi „deník“ a témata apoštolských návštěv římského biskupa, kterých se osobně účastnil. Již předchozí Tornielliho kniha Boží jméno je milosrdenství se stala bestsellerem, dosud byla přeložena do 34 jazyků a vydána ve stovce zemí.
František svou úlohu cestovat přijal a při plánování návštěv se nechává „vést“; jak sám uvádí, vnímá, že je potřeba navštěvovat místní církve a povzbuzovat „semínka naděje“, která se tam nachází. Cestovat podle něj „stojí za to“.
Rozhovor je zároveň osobní a intimní výpovědí. Papežové posledního století se rozhodli cestovat kvůli otcovství, uvádí František a cituje přitom svého předchůdce na Petrově stolci Pavla VI.: „Otcovství je pocit, který zaplaví ducha a srdce, který nás doprovází v každou hodinu, nemůže se umenšit, nýbrž roste, neboť roste počet dětí. Je to pocit, který neunavuje, který vám umožní si odpočinout od veškeré únavy. Nikdy, ani v jedinou chvíli, jsem se necítil být unavený, když jsem zvedal ruku k požehnání. Ne, nikdy se neunavím žehnat a odpouštět.“
Bergoglio také vzpomíná na mnohé ze svých uplynulých cest: první, na italskou Lampedusu, na setkání s mladými v Rio de Janeiru nebo na Filipíny, kde slavil mši svatou v pláštěnce. „Mám ještě před očima gesta těch otců, kteří zvedali své děti, abych jim požehnal. Zdálo se mi, že chtěli říci: Toto je můj poklad, má budoucnost, má láska, pro něj se vyplatí pracovat a obětovat,“ říká.
Zároveň vysvětluje, proč zatím nenavštívil téměř žádnou zemi Evropské unie: preferuje státy, která se nacházejí nebo nacházely ve vážných těžkostech (z Evropy cestoval zatím do Albánie, Bosny a Hercegoviny a na řecký ostrov Lesbos; dále podnikl krátké cesty do Štrasburku a švédského Lundu).
Římský biskup nehledá slávu a je si vědom, že následuje Krista, na nějž lidé po oslavném „Hosana“ volali „Ukřižuj ho“. Je to především Ježíš, kterého na svých cestách přináší: „Dokázali byste si představit, že by si oslík při Ježíšově slavném vjezdu do Jeruzaléma myslel, že ten potlesk patřil jemu? Papež si musí uvědomovat, že ‚nese Ježíše‘, svědčí o Ježíši a jeho blízkosti a něze vůči všem bytostem, především vůči těm, kdo trpí. Proto když někteří lidé volali: ‚Ať žije papež‘, požádal jsem je, aby říkali: ‚Ať žije Ježíš‘.“
Po návratu z cesty Bergoglio nejen odpočívá, ale také „nese v srdci“ lidi, se kterými se setkal a modlí se za jejich těžkosti.
V rozhovoru také vysvětluje, proč nepoužívá obrněná vozidla. „Biskup je pastýř, otec, mezi ním a lidmi nemůže být příliš mnoho bariér. Proto jsem od samého počátku říkal, že budu cestovat pouze tehdy, budu-li mít kontakt s lidmi.“
„Možná si to jen zcela neuvědomuji, ale nebojím se o sebe. Vždy jsem se ale obával o bezpečnost těch, kdo cestují se mnou, a především lidí v různých zemích,“ dodává.
(zdroj: Il Sismografo, Piemme)