(Re)thinking Europe: Rozhovor s Alexandrem Vondrou

07. 11. 2017 Rubrika: Zahraniční
Dialog mezi církví a politickou reprezentací o zásadních problémech, kterým v současné době čelí Evropa. To bylo cílem konference (Re)thinking Europe, která se konala na konci října ve Vatikánu za účasti české delegace, jejímž členem byl kromě jiných také bývalý ministr zahraničí a místopředseda vlády pro evropské záležitosti Alexandr Vondra. Zeptali jsme se ho na několik otázek.

Foto: Council of the EU

V letech 2008-09 jste byl místopředsedou vlády pro evropské záležitosti. Jak se od té doby změnila EU či jak se podle vašeho názoru změnit měla?

EU je zhruba od roku 2008 je zmítána permanentní krizí a podle mého soudu si s tím neví rady. Je to velká škoda, protože projekt Evropy s volným pohybem lidí, zboží služeb, kapitálu a myšlenek je úžasná věc. Pro nás ve středu Evropy je to blahodárná záležitost, protože my se nemůžeme izolovat na nějakém ostrůvku, tvrdě bychom na to doplatili.

Podle mého názoru je chyba, že v EU mají velký vliv tzv. progresivisté, kteří slibují všem všechno, ale my zároveň dobře víme, že všichni všechno mít nemohou, že tady žádný ráj na zemi nebude. Potom tady vzniká velký problém, že na jednu stranu se slibují hory doly a na druhou stranu je stále více lidí frustrováno, že ty změny nezvládají, nebo že to jsou změny, které ani nechtějí.

A myslím si, že právě tady je významná role křesťanské komunity vzhledem k tomu, že Evropa stojí na křesťanských základech, je třeba začít tyto hodnoty důsledněji hájit a bránit, protože to jedna z mála věcí, které máme společné a je na nich postavena naše civilizace. Tedy spíše než experimentovat a vytvářet z EU nějakou supervelmoc, ve které se stejně nikdo nebude cítit úplně komfortně, tak bude lepší hájit hodnoty, které nám zajistí přinejmenším přežití. A to začíná v rodinách a končí to vertikálou, která nám zoufale chybí.

Nevím tedy, co se změnilo, ale myslím, že Evropa není v lepší kondici v roce 2017, než před těmi lety, kdy si to pamatuju jako místopředseda české vlády pro evropské záležitosti.

Současnou dobu charakterizuje jakási hyperdynamika událostí. Začalo to finanční krizí, krizí eurozóny, problémy s Ruskem, migrační vlnou, dále pak Brexit a další separatistické tendence, vlna globálního populismu, prostě celá řada nejrůznějších hrozeb, které rozkládají EU. Co považujete za největší hrozbu?

My jsme ve středu Evropy a máme velkou kliku, že všechny ty laviny k nám ještě pořádně nedolehly. V Estonsku a Litvě se samozřejmě nejvíce bojí Putina, na jihu a na Balkáně se nejvíce bojí migrantů z islámského světa, jinde zase mají problém s progresivistickou lavinou, která přichází ze Skandinávie, kde tu vertikálu už skoro ztratili, ale pořád jim zůstal ten velký elán sociálního inženýrství.

My jsme někde uprostřed a vlastně se máme velice dobře, akorát je problém, že když se lidi mají velice dobře, tak trnou strachy, jestli to zítra nebude horší. Myslím si, že to je právě situace, kde může mít církev velkou roli, protože pokud v sekularizované společnosti budou lidi přenášet svoje obavy jenom na politiky, tak se záhy ukáže, že politici nejsou schopní tyto obavy pacifikovat a uklidnit. A pak nastupují politici typu Okamura, kteří slibují rychlá řešení, přičemž žádná nemají a pouze destabilizují demokratický systém.

Myslím, že tady je před farnostmi velký kus práce ve smyslu více přitáhnout lidi a začít znovu budovat takový ten přemosťovací kapitál. Kde jinde se mají setkávat lidi, kteří mají různé profese a různý sociální statut? Dneska se to čím dále více uzavírá do sociálních bublin, komunikují spolu jenom ti, co si rozumějí, ale napříč se už nekomunikuje. A pak je samozřejmě část lidí, která nemá problémy snídat tady v Římě a večeřet v Berlíně, ale těch je jenom drtivá menšina. Na druhé straně jsou ti, kteří jsou nuceni se protloukat doma a nemají to jednoduché, a ti se cítí více a více izolováni a opuštění. Podobné je to s přívalem sociálně progresivní legislativy, která chce uspokojit blaho a štěstí každé menšiny, a pak tady vzniká taková mlčící většina, která toho začíná mít plné zuby a je zaděláno na problém.

Čili si myslím, že je povinností nás všech trochu více naslouchat hlasu mlčící většiny, protože jestli má někde Evropa deficit, tak je to tady. To, čemu se v politickém žargonu říká demokratický deficit. Fakt je ale ten, že není všechno možné. Byly tady návrhy, abychom dali dohromady nějakou sociální síť a postarali se o ty, kteří na to nestačí. To ale není řešení, to nelze zvládnout z Bruselu, to se musí zvládnout v těch lokálních komunitách, tam musí být étos, že je třeba lidem pomáhat.

Brexit představuje určitý bod zlomu. Je to něco, co by nikoho před deseti lety ještě nenapadlo, že bude možné. Není to ale příčina krize, ale zjevně jeden z jejích důsledků. Jak je možné, že se dnes lidé tak snadno vzdávají EU a vůbec evropských hodnot?

V EU byl ohromný boj za Lisabonskou smlouvu, která byla podle mne stejně nerealisticky nasazená. Byla to v podstatě mocensko-politická záležitost, kdy si ty větší země chtěly vzít zpátky podíl na rozhodování po tom velkém rozšíření. Já jim rozumím, jsou to velké země, mají spoustu obyvatel a nechtějí se ztratit v moři těch malých, což je přirozené. Ale bylo to doprovázeno rétorikou, že chceme udělat z Evropy velmoc, aby byla schopná konkurovat třeba Číně.

Celé to bylo ve vleku velkých států, které ve 20. století přišly o statut globálních mocností jako Francie, Německo nebo Španělsko. Co ale dokázaly? Akorát napomohly k odchodu Velké Británie, která nám z hlediska bezpečnostních kapacit jako jediná dávala nějaký globální dosah, protože má nukleární zbraně a akceschopnou armádu. Výsledkem je, že jsme chtěli být silnější, ale ve výsledku budeme slabší.

Je to jeden z mnoha paradoxů a dalším je třeba eurozóna. Euro se prostě rozšířilo mimo konvergenční jádro, čili ty obrovské rozdíly mezi Severem a Jihem se spíše prohlubují, než aby se stíraly. A že je mezi Katalánci a Španěly tradiční napětí, to jsme vždycky věděli. Nicméně napětí se eskalovalo, protože Španělé, kteří doplatili na tu krizi daleko více než Němci, nemohli ten problém vyřešit tím nejjednodušším způsobem, tedy tím že by devalvovali pesetu, což by vedlo k uvolnění svěrací kazajky.

Výsledkem je, že se Katalánci bouří, že nechtějí platit na Madrid a všichni se diví, že mají málo solidarity. Ale když nejsou ochotní platit na Madrid, tak od nich nemůžeme očekávat, že budou s větším entusiasmem dávat na Řecko. Já si myslím, že by se to v zásadě s integrací nemělo přehánět, protože na to lidé nejsou připravený.

O potřebě reforem se už mluví velmi dlouho. Evropská komise připravila Bílou knihu, kde je nastíněno 5 scénářů – od pozice neměnit nic a pokračovat dál stejným způsobem až po úplnou federalizaci. Vlastně to ukazuje takovou nejistotu, kterým směrem se vydat. Kam by podle vás EU měla směřovat?

Bílou knihu jsem vnímal jako takové nakopnutí. Neví se kudy, tak aspoň představitelé EU dali vějíř více možností. Ale teď už zase prezident Francie Macron říká, že musíme šlápnout na plyn a přidat. Já mám z toho pocit, že jako by byli nepoučitelní. Federalisté používají metaforu cyklisty, že když jedeme na kole a pojedeme v drsném terénu, tak musíme začít rychleji šlapat, abychom z toho kola nespadli.

Já bych udělal pravý opak. Když budu mít na cestě kameny, tak z kola sesednu, opatrně prozkoumám terén před sebou a pokud hrozí, že bych z kola mohl spadnout, tak spíše uberu, kolo ponesu a podívám se, kde je cesta méně kamenitá. Vypadá to jako bychom byli nepoučitelní. Federace je nádherná vize, ale potřebujeme k tomu evropský národ.

A důležitou roli hrají emoce, nejde jenom o racionální přístup. Trh je postavený na racionalitě, když se daří, tak tam všichni obchodujeme a když se nedaří, tak prostě zpomalíme nebo začneme šetřit. Federace ale musí přežít i když se nedaří, musíte mít v sobě nejenom racionální kalkul, ale i nějaký emoční vztah. Je to stejné jako v rodině, s manželkou budete, když je třeba nemocná nebo když potřebuje pomoc, nejen když je to vás zrovna výhodné. Musíte mít schopnost taky něco obětovat.

Ekonomická krize ukázala strašně malou schopnost kohokoliv na Západě, zejména těch nejbohatších, něco obětovat. Vzpomeňme, že Mezinárodní měnový fond určený na pomoc chudým měl najednou přes 50% svých úvěrových expozic v nejbohatších zemích, protože nikdo nechtěl nechat padnout žádnou banku. Všichni rádi riskovali, ale když se měly platit účty, tak najednou stát musel pomoci.

Ještě bych se vrátil k tématu konference. Jak může církev podpořit rozvoj EU?

Za prvé by měla daleko razantněji hájit tradiční hodnoty a vůbec způsoby našeho soužití. A to počínaje rodinami, protože já tady vidím ve jménu tzv. svobod útok na jistý základní jednotky našeho soužití, bez toho nepřežijeme. Takže důsledněji hájit tyto hodnoty a nepodléhat různým módním trendům.

Za druhé si myslím a v tom fandím papeži Františkovi, že je důležité otevřít náruč naléhavější pastorační činnosti, prostě lidi přitáhnout zpět na úroveň farností a vytvořit prostředí, ve kterém se dá nějak horizontálně komunikovat i mezi různými lidmi.

Za třetí tady chybí vertikála a já si myslím, že lidé ve věku nejistot právě křesťanství a Boha trochu potřebují, protože ne všechno se nám tady na tom pozemském světě daří a není možné abychom byli v nějakém ráji tady na Zemi a musíme mít možnost si s tím nějak poradit. Mám obavu, že to sami jen tak nedokážeme a že je to pýcha moderního státu, který slibuje, že to za ty lidi všechno vyřeší. Lidé na to pak spoléhají a jsou frustrovaní,  že tomu tak není. Prostě tady chybí vertikála, a proto si myslím, že je církev nenahraditelná a že to chce jenom trochu více se otevřít a nabídnout.

 

 

Autor článku: Tomáš Tetiva