Papež František: Věřící nesmí být nikdy nasycen Bohem

V pátek 23. února ukončil papež František s římskou kurií exercicie, které vedl portugalský kněz José Tolentino de Mendonça a vrátil se do Říma. Duchovní program pak pokračoval vyhlášeným Dnem půstu a modliteb za Jižní Súdán, Kongo a Sírii. Níže přinášíme témata posledních meditací.

^{Foto Copyright: Vatican Media}

„Děkujeme za výzvu otevřít se beze strachu a strnulosti, abychom byli vnímaví v Duchu a ne zamrzlí ve strukturách, které nás svazují. Církev nesmí být ‚klecí‘ na Ducha svatého, Duch létá také ven a působí navenek,“ spontánně vyjádřil papež František jménem všech poděkování P. Tolentinovi.

Svatý otec ocenil přístup exercitátora, který kladl důraz na to, aby církev nebyla 'umenšovaná' byrokratickou světskostí a nezapomínala na své působení navenek. „Duch svatý působí také u ‚pohanů‘, u lidí jiného vyznání: je univerzální, je to Duch Boha, který je pro všechny,“ připomněl František.

Témata jednotlivých meditací (pokračování):

V zamyšlení „Všiml jsem si, že žízním“ se P. Tolentino zabýval predispozicí duše a potřebnými nástroji, které jsou nezbytné k interpretování naší touhy po Bohu. „Vstoupit do kontaktu s vlastní žízní není jednoduché, ale pokud tak nečiníme, náš duchovní život pak ztrácí spojitost s realitou,“ uvedl. Stejně tak jako laň (v Žalmu 42) dychtí po vodě, tak i naše duše má dychtit po Bohu, slovy sv. Augustina: „Utíkej k prameni, prahni po prameni; ale neutíkej nahodile, neutíkej jako kdejaké zvíře; utíkej jako laň… Nebuď pomalý…laň je rychlá.“

V závěru meditace pak exercitátor povzbudil pastýře církve ke smíření s vlastní křehkostí: „Jedno z nejhorších pokušení je soběstačnost a sebestřednost. Naopak obejmout vlastní křehkost je tou cestou k touze být rozpoznáni a uzdraveni jako malomocný, který se přiblížil k Ježíši (Mt 8,3), jako Petrova tchýně nemocná horečkou (Mt 8,15), jako žena, který trpěla dvanáct let krvotokem (Mt 9,20), jako ti, kteří křičeli: ‚Synu Davidův, smiluj se nad námi!‘ (Lk 18,38).“

Pro meditaci „Tato žízeň po ničem“ se inspiroval portugalský exercitátor postavou Jonáše, který je bytostí bez touhy, s mentalitou „funkcionáře“ a ukazuje na situaci, ve které se můžeme octnout, tzv. acedii (tj. lenost v širším smyslu slova, znechucenost, nezájem), „když se totiž vzdáme žízně, začínáme umírat,“ uvedl exercitátor a pokračoval: „Samotná církev se nesmí nechat unášet touto cestou touhy po ničem… A přesto se to stává mnoho kněžím v jejich pastorační činnosti, před problémy a neúspěchy a často také před mnoha věcmi, které se musí dělat jen z organizačního hlediska.“

„To, co nás od Boha vzdaluje nejvíce, není slabost, ale pýcha,“ uvedl v meditaci „Pít z vlastní žízně“ P. Tolentino. Je to právě naše chudoba, do které Ježíš přichází, a to, co mu brání, je naše strnulost a samostatnost. „Musíme se naučit pít z vlastní žízně,“ zdůraznil portugalský kněz v reflexi o žízni, kterou propojil s utrpením Krista. „Žízeň nás v jistém smyslu slova zlidšťuje a je to cesta duchovního zrání,“ uvedl exercitátor. Našim úkolem není uniknout realitě, ale pozvat Ducha i do našich materiálních potřeb, naučit se odevzdat ticho, opuštěnost a žízeň jako modlitbu a mít jediného Pána - Boha.

Čtvrteční meditace „Formy touhy“ byla inspirována podobenstvím o Marnotratném synu. „V nás samotných ve skutečnosti nejsou jen pěkné, harmonické a vyřešené věci. Jsou tam také udušené pocity, spousta nevyjasněných věcí, které je potřeba pochopit. Jsou v nás oblasti utrpení, které mají být usmířeny, vzpomínky, do kterých je potřeba pozvat Boha, aby je uzdravil,“ vysvětlil P. Tolentino.

V zamyšlení „Naslouchat žízni z periferií“, inspirované také encyklikou papeže Františka „Laudato sí“. V současné době jsou více než 2 miliardy lidí bez možnosti užívat pitnou vodu. To vyžaduje změnu stylu života, který je opakem kultury plýtvání a sociální nerovnosti. „Na jednu stranu jsou bohaté země, které plýtvají svým bohatstvím, na druhé straně jsou pak země, které žijí v bídě. Církev tedy ‚nesmí mít strach být prorocká a vkládat prsty do ran, špinit si ruce‘ na těchto předměstích“.

Pro poslední meditaci „Blahoslavenství žízně“ vybral exercitátor evangelijní úryvek z Horského kázání, ve kterém Mesiáš vyjmenovává jednotlivá blahoslavenství. „Také Bůh má svoji žízeň. Touží, aby život jeho tvorů byl životem v blaženosti,“ uvedl P. Tolentino. Tohoto cíle dosahuje Bůh tím, že vykoupil náš život bezpodmínečnou láskou a důvěrou a s úžasem nás ‚vytrhává z pozemského exilu‘. „Nejhorší věc pro věřícího je ‚být nasycen Bohem‘. Blahoslavení ti, ‚kteří hladoví a žízní po Bohu‘. Zkušenost víry nemá tuto žízeň uhasit, ale zvětšit naši touhu po Bohu a zintenzivnit naše hledání,“ uzavřel P. Tolentino.

^{(Zdroj: Vatican Insider/Osservatore Romano/Vatican News/Avvenire - překlad Radka Terezie Blajdová)}