Katolický týdeník: Příprava na Velikonoce

Velikonoce jsou za dveřmi. Většina Čechů se těší na volno a na koledu. Jak se na ně ale chystat v křesťanské rodině napříč generacemi? Hovořili jsme o tom s autorkou řady metodických materiálů pro výuku náboženství a redaktorkou dětského časopisu Duha EVOU MUROŇOVOU.

Co bychom měli a mohli v rodině udělat, aby Velikonoce nebyly jen výše zmíněnou koledou, hladem na Velký pátek nebo dětskou nudou během dlouhých obřadů v kostele?

Svět, ve kterém žijeme, nás nutí pořád něco plánovat a organizovat. Přitom zrovna oslava není prostor pro výkon. Sám Hospodin nám jde příkladem: šest dní tvořil a sedmý ustanovil k odpočinku. Sám nám ukazuje jednu z překvapivých možností: nechat věci, aby se děly samy. Dát Velikonocům čas vyniknout – prostě se účastnit a prožít.

Všimněme si, že mnozí prarodiče mají dost zkušenosti a životní moudrosti, aby si sedli a nechali tu duchovní i rodinnou pohodu jen plynout kolem. Jejich děti, tedy rodiče, vidí obvykle spoustu úkolů a nutností, svých představ Velikonoc. Jenomže Boží věci a duchovno nepřicházejí podle našich plánů, jsou na nás nezávislé. Stačí jen vytvořit prostor a nechat se překvapit.

Co znamená vytvořit prostor?

Udělat si čas jít do kostela, setkat se s Bohem i lidmi, ztišit se. Ve snaze být připravení a všechno mít v rukou často přehlušíme onu chvíli, kdy k nám Bůh promlouvá. Ptala jsem se svých dětí, co si pamatují z Velikonoc, a jejich vzpomínky se týkaly vesměs rodinné historie – tedy toho, co zvláštního, neočekávaného nebo překvapivého se v té době stalo. Neopakovatelné příběhy se zapisují do paměti. A myslím, že každá rodina si prožívá ve velikonočním čase ty své. Mohla by k nim být tedy vnímavější, pěstovat a uchovávat si je jako součást rodinné kultury.

Rozumím, ale přeci je třeba nějak plánovat, abychom takový prostor vytvořili…

Ale vždyť ono je to už naplánované a připravené celé věky! A jde to hezky za sebou: Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota, vigilie slavnosti Zmrtvýchvstání Páně, Hod Boží. Dny pevně dané tradicí, do nichž stačí vplout. Už teď v postní době prožíváme čtyřicetidenní přípravu a po velikonočním triduu následuje šest týdnů velikonoční doby, ve které to celé můžeme „dožít“. Tak by se to mělo odrážet i v rodině – s tím si vystačíme, přičemž rodinné oslavy se prostě stanou. Stačí si říci, kdy a kde.

O tento pravidelný rytmus se můžeme s důvěrou opřít. Co se mění, jsou naše životní situace, které dávají nám i naší rodině novou perspektivu. Něco jiného prožijeme o Velikonocích jako malé děti, jako zamilovaní nebo jako mladí rodiče s miminkem. Docela odlišné budou Velikonoce v čase těžkostí či krize víry, nebo když nám někdo umře. Každý může ze své životní situace přečíst z Velikonoc právě to, co je určené pro něj.

JIŘÍ MACHÁNĚ

Více v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

Po stopách Padre Pia
„Tento skromný kapucín udivil svět svým životem  zcela oddaným modlitbě a trpělivému naslouchání bratřím, do jejichž ran lil balzám Kristovy lásky,“ řekl papež František na počátku svého putování po stopách otce Pia.

Jak se žije křesťanům v Číně
Sedmdesát čínských křesťanů stále usiluje v České republice o azyl. Na jejich podporu se  minulý pátek konalo i krátké modlitební shromáždění. O postavení Kristových vyznavačů v nejlidnatější zemi světa jsme hovořili se sinoložkou a novinářkou Kateřinou Procházkovou.

Téma: Křesťanská radost
Kdo by si nepřál se v životě radovat? Někdy ale stačí opravdu málo a už jsme  zklamaní, frustrovaní, naštvaní. Proč někdo radost  má a někdo nemá? A může  žít v radosti úplně každý?