Generální sekretář ČBK: Není nic, co by nás od sebe dělilo, jen hřích

V německém Augsburgu proběhly o uplynulém víkendu tradiční Sudetoněmecké dny. Jejich nedílnou součástí byla nedělní bohoslužba, na které se zdravicí vystoupil i generální sekretář ČBK Stanislav Přibyl. Její text v plném znění uveřejňujeme.

^{Foto: Hynek Glos}

Malý a velký – avšak oba velicí

Sudetoněmecké dny, mše svatá, Messe Augsburg, neděle 20. května 2018, 9.00 hodin

Vážení a milí přátelé, krajané,

děkuji Vám za možnost slavit spolu s Vámi dnes mši svatou v den, kdy apoštolové přijali dar Ducha svatého a spolu s ním i dar vzájemného porozumění, pochopení. Byl to okamžik, kdy se ze skupiny lidí stala komunita – nebo ještě lépe – rodina, uprostřed níž stojí náš Pán Ježíš Kristus.

Můžeme se tedy směle nazývat sestrami a bratry a není nic, co by nás od sebe dělilo, jen hřích, protože ten dělí člověka od Boha a tím i člověka od člověka.

Ale ani hřích není definitivní roztržkou: jako poznaný, uznaný a vyznaný se stává „šťastnou vinou“ (felix culpa), protože právě proto přišel Kristus na svět a vykonal dílo spásy, jak jsme si připomínali ve velikonočním chvalozpěvu Exultet.

Díky onomu stmelení Duchem svatým je církev opravdu všeobecnou, je v ní doma každý, kdo vyzná víru v Krista, změní svůj život a nechá se pokřtít. My však chceme ještě více: chceme, aby byla církev místem odpuštění, smíření a nových začátků, aby byla pozváním pro všechny lidi. A ukazuje se, že staré vyznané, odpuštěné a zahojené rány jsou pro naši společnou přítomnost a budoucnost pevné a nosné.

Naším úkolem je tedy vzpomínat na minulost právě v této Kristem vykoupené podobě, obnovené Duchem svatým k novému životu.

V této situaci už opravdu nezbývá prostor na vytahování starých křivd, ale na radost z nového života, kde se „radujeme s radujícími a pláčeme s plačícími“ (Řím 12,15), kde můžeme být „pro všechny vším“ (1 Kor 9,22).

Rád bych se s vámi, milí přátelé, nyní rozdělil o velkou radost posledních dní nejen pro mě, ale pro celou katolickou církev v České republice. Podařilo se nám splnit přání jednoho z velkých katolíků a velkých Čechů, jehož pevný charakter – a nerozpakuji se říci, že i svatost – se vytvořily a upevnily ve velmi těžkých lidských situacích dvou totalit 20. století.

Ve dnech 19. – 23. dubna 2018 prožila česká církev podivuhodné dny. Domů se téměř po padesáti letech vracel 33. pražský arcibiskup kardinál Josef Beran, vyhnaný komunistickou mocí v roce 1965 do nuceného exilu. Vracel se doprovázený dojemnou láskou a úctou věřícího lidu, ale také jako velký syn české země, kterého se státnickými poctami vítali i vysocí ústavní představitelé České republiky.

Tento drobný muž nezlomné víry, heroicky věrný Kristově církvi, svému svědomí a poslání pastýře, byl vystaven nejtvrdší perzekuci obou totalitních režimů minulého století. V dramatických dnech po atentátu na Reinharda Heydricha byl počátkem června 1942 gestapem zatčen. Díky Bohu neskončil na popravišti, ale až do konce války strádal v koncentračním táboře Dachau.  

Na pražský arcibiskupský stolec nastoupil v prosinci 1946 a hned od počátku se musel potýkat se stále sílící mocí komunistické strany. Ve zlomové chvíli 25. února 1948 pak v pastýřském listě zazněla jeho odvážná slova: „Nemlč, arcibiskupe! Nesmíš mlčet!“ Po rok trvajících zápasech a hrozbách byl o slavnosti Božího Těla v červnu 1949 přímo ve své katedrále umlčen. Téměř 16 let pak strávil v přísné izolaci, převážně v internačních objektech ministerstva vnitra.

Poté, co Vatikán zahájil jednání s komunistickou vládou v Československu, veden snahou ulehčit existenci místní pronásledované a umlčené církve, arcibiskup Beran jako výraz poslušnosti vůči papeži Pavlu VI. přijal v únoru 1965 oběť nuceného exilu. V hodnosti kardinála pozvedl činnost naší exilové komunity v Římě, mj. založením českého náboženského střediska Velehrad, a jeho diecézí se nyní stali naši krajané a exulanti po celém světě. Na závěrečném zasedání Druhého vatikánského koncilu pak pronesl jasná prorocká slova na podporu náboženské svobody a svobody svědomí každého člověka. Po těžké nemoci zemřel 17. května 1969 v české koleji Nepomucenum a z rozhodnutí Pavla VI. byl pohřben na výjimečném místě – v jedné z původních kaplí v podzemí vatikánské baziliky sv. Petra.    

Počátkem letošního roku bylo rozhodnuto, že po téměř půl století bude splněno jeho toužebné přání, které vyslovil v závěti – vrátit se domů a spočinout ve své pražské katedrále. Ve vzájemném souladu Svatého stolce, českého státu a místní církve došlo před měsícem k přenesení ostatků kardinála Berana do milované vlasti. Byl to návrat za mimořádné pozornosti veřejných médií, plný symbolů a znamení, jak mu to o Velikonocích 1969 v dopise naznačil jeho spolubratr v biskupské službě, litoměřický biskup Štěpán Trochta: „Od 21. srpna (1968) si kladu otázku, zda Bůh pro Tebe nevybral jiný triumfální návrat, kterým se vracel do Čech Tvůj předchůdce sv. Vojtěch.“

A slova ministra kultury Ilji Šmída, pronesená letos 19. dubna na závěr mše svaté v Nepomucenu, jako by to dotvrzovala: „Dnešní den je zázračný, do vlasti se vrací její syn. Odešel v utajení, vrací se sledován celým národem. Odešel jako psanec, vrací se jako vítěz. … Chtěl bych jménem svého národa a jménem této vlády velmi poděkovat za to, že mohl spočinout po své smrti na velmi svatém a výjimečném místě. A na velmi svatém a výjimečném místě spočine i po návratu domů – tak, jak si to přál.“

Pro mě osobně je příklad kardinála Josefa Berana příkladem pevného člověka, jehož životní styl a zásady byly opřeny o Krista. A mohu Vám s radostí oznámit, že ve čtvrtek 17. května 2018 byla ukončena diecézní fáze jeho beatifikačního procesu a že doufáme v jeho blízké blahořečení.

Před týdnem jsem měl potom možnost navštívit spolu s pražským arcibiskupem kardinálem Dominikem Dukou Katholikentag v Münsteru. Zažil jsem zde mnoho krásných setkání s bratřími a sestrami z Německa, a i zde se znovu ukázalo, jak nás bolestné události minulého století učinily blízkými. Je možná až symptomatické, že s výjimkou Vikariátu jižní Arábie byla Česká republika jedinou zahraniční zemí, která se na tomto svátku křesťanského setkávání aktivně prezentovala.

To, co mě ovšem zasáhlo ještě hlouběji, byla návštěva a modlitba na hrobě blahoslaveného kardinála Clementa Augusta von Galen. Člověka velkolepého a impozantního nejen svou postavou a hlasem, ale především neochvějnou pevností a věrností Božím zásadám navzdory všem. Jeho heslo „Nec laudibus nec timore“ (nezviklají mě ani chvály od lidí ani strach před lidmi) přímo navazuje na apoštolské svědectví „lépe je poslouchat Boha než lidi“ (Sk 5,29). Zaujalo mě jeho známé kázání z roku 1941, v němž mluví o kladivu a kovadlině a vyjadřuje přesvědčení, že to je nikoli násilí kladiva, ale pevnost a houževnatost kovadliny, co dává kovářskému výrobku tvar, tedy, že nikoli násilí, ale pevnost a trpělivost nesou plody a tvoří charaktery.

Milí přátelé, kdybychom mohli vedle sebe vidět kardinála von Galena a kardinála Berana, byl by to jistě úsměvný pohled. Téměř dvoumetrový „Lev z Münsteru“ a vedle o několik desítek centimetrů menší „Vrabčák“ nebo „Beránek“, jak mu říkali. Oba však pevných charakterů, ukovaných na kovadlině křesťanských zásad a osobní statečnosti kladivem utrpení a pronásledování.

Kéž by to byl obraz našich národů: jedno, zda malý či velký, avšak vždy pevný a charakterní, ukutý autentickým životem v Kristově blízkosti, v situacích, které přináší život, jak nám říká začátek koncilní konstituce o církvi v dnešním světě: v radosti, naději, smutcích i úzkostech (srv. Gaudium et Spes 1)! Tam všude máme být v síle Ducha svatého Kristovými svědky povolanými od počátku ke svatosti, jak nám nedávno připomenul papež František: „Všichni jsme povoláni být svatými tím, že budeme žít lásku a nabízet každému svědectví v každodenním zaměstnání tam, kde jsme.“ (Gaudete et exsultate 14)

Srdečně Vás ještě jednou zdravím a jsem rád, že můžeme být spolu!

P. Stanislav Přibyl, generální sekretář České biskupské konference