Lupa
Obsah Obsah
Portál

Den za posvěcení kněží

Datum publikace8. 6. 2018, 11.00
TiskTisk

Při středeční audienci vybídl papež František k tomu, abychom se v průběhu celého měsíce června modlili za kněze, aby byli obrazem láskyplného a milosrdného srdce Ježíšova. Učinil tak v návaznosti na dnešní Slavnost Nejsvětějšího srdce Ježíšova, která se už několik let slaví z rozhodnutí Svatého otce jako Den modliteb za posvěcení kněží. Olomoucký arcibiskup Jan Graubner zve, abychom se k této výzvě připojili. K této příležitosti připravila Kongregace pro klérus krátkou reflexi o Proměnění Páně, kterou přinášíme v plném znění.

Foto: Radka Blajdová

Přidejme se na Slavnost Nejsvětějšího srdce Ježíšova k modlitbě za posvěcení kněží

Minulou neděli 3. června se v kostelech olomoucké arcidiecéze četla výzva arcibiskupa Jana Graubnera, ve které zve věřící k hojné účasti na mši svaté v pátek 8. června a povzbuzuje k modlitbám za kněze: „Všude si přejete mít dobré a svaté kněze. Pokud by zůstalo jen u přání, bylo by to málo. Víme, že v modlitbě máme mocný nástroj, protože Pán Ježíš nás vyzval: Proste a dostanete. Slíbil, že vyslyší ty, kteří se modlí společně v jeho jménu. Přijďte tedy ke společné modlitbě za posvěcení kněží. Zároveň děkuji všem, kteří se za kněze modlí často, i těm, kteří kněžím pomáhají vytvářet zdravou farní rodinu a podílejí se na životě farnosti.“

Na víc než stovce významných poutních míst celého světa se dnes 8. června 2018 budou věřící modlit růženec za posvěcení kněží – a jedním z nich bude letos také Svatý Hostýn. Modlitba růžence světla zde začne ve 12:15 a předcházet jí bude mše svatá na tentýž úmysl.

Poselství ke Dni za posvěcení kněží 2018

Reagoval tak na výzvu Kongregace pro klérus, která chce při této příležitosti vybídnout především kněze, aby si připomněli milosrdný Pánův pohled, kterým shlédl na některé ze svých synů a povolal je, aby ho následovali na cestě svátostného kněžství.

„Den za posvěcení kněží, slavený o slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, nám poskytuje příležitost, abychom se zastavili v Pánově přítomnosti a připamatovali si naše setkání s ním, a tak nabrali nové síly pro své poslání ve službě Božímu lidu. Nesmíme totiž zapomínat na to, že okouzlení povoláním, jež si nás získalo, nadšení, s nímž jsme se rozhodli jít cestou specifického zasvěcení Pánovi, a zázraky, které vidíme v našem kněžském životě, mají svůj původ v setkání pohledů, k němuž došlo mezi Bohem a každým z nás,“ je uvedeno v poselství ke Dni za posvěcení kněží 2018.

Horlivost v apoštolské službě vykonávané ne vždy v jednoduchých situacích může ustoupit únavě nebo malomyslnosti umožňující šíření vnitřní pouště a suchopáru, jež zahalují náš kněžský život stínem smutku. Proto je důležité si připomínat setkání s Pánem, jak uvedl papež František v jedné ze svých homilií: „U každého z nás došlo v našem životě ´k nějakému setkání s ním´ a všichni si můžeme osvěžit duchovní paměť a navrátit se k radosti oné chvíle, ´kdy jsem pocítil, že Ježíš na mne pohlédl´.“

Právě v těchto chvílích únavy a malomyslnosti Pán nikdy nezapomíná na život svých dětí a zve je, aby s ním vystoupili na Horu, jako to udělal s Petrem, Jakubem a Janem, před nimiž se proměnil. Když je Ježíš zavádí ´nahoru´ a ´stranou´, dává jim podniknout podivuhodnou cestu proměnění: vyjít z pouště na Tábor, z temnoty ke světlu,“ uvádí dále poselství Kongregace pro klérus, která na základě tohoto evangelijního příběhu připravila krátkou reflexi o Proměnění Páně.

Reflexe o Proměnění Páně

Níže uvádíme v plném znění reflexi, která se zamýšlí nad třemi úseky duchovního a pastoračního života, jež mohou kněžím pomáhat na cestě ke svatosti: vystoupit na horu, nechat se proměnit, být světlem pro svět.

1. Vystoupit vzhůru

Pokud se stále soustřeďujeme jen na věci, které máme dělat, riskujeme, že se staneme vězni něčeho dočasného, že nás každodenní úkoly budou vysávat, že se budeme přehnaně koncentrovat na sebe, a tak se bude hromadit únava a frustrace, které se mohou stát smrtícími.

„Vystoupit vzhůru“ zároveň představuje protilátku k oněm pokušením „duchovní zesvětštělosti“, která i za zdánlivě náboženskými postoji nás vzdaluje od Boha a od bratří a vede nás k tomu, abychom vkládali svou jistotu do věcí tohoto světa.

My však máme zapotřebí ponořit se každý den do Boží lásky, zvláště skrze modlitbu. Výstup na horu nám připomíná, že náš život je neustálým stoupáním ke světlu, jež přichází shora, že je to cesta k Táboru Boží přítomnosti, která otevírá nové a překvapivé obzory. To nás ale nemá vést k úniku od pastoračních povinností a od výzev každého dne, jež nám jdou v patách, ale má nám to připomenout, že centrem kněžského tajemství je Ježíš a že všechno můžeme jen v něm, který nám dává sílu (Flp 4,13).

Proto „výstup učedníků na horu Tábor nás přivádí k zamyšlení, jak je důležité odloučit se od světských věcí, abychom se mohli ubírat vzhůru a rozjímat o Ježíšovi. Je třeba se disponovat k pozornému a usebranému naslouchání Kristu, Synovi milovaného Otcem, vyhledáváním důvěrných momentů k modlitbě umožňující chápavě a radostně přijímat Boží Slovo“ (papež František, Angelus, 6. srpna 2017).

2. Nechat se proměnit

Kněžský život není programem, kde všechno je již předem dané, anebo byrokratickým úřadem, kde máme pracovat podle stanoveného schématu. Naopak, je to živá zkušenost každodenního vztahu s Pánem, který nám umožňuje stávat se znamením jeho lásky k Božímu lidu. Proto „nemůžeme žít kněžskou službu s radostí bez toho, že bychom prožívali okamžiky osobní modlitby tváří v tvář s Pánem, s nímž hovoříme a konverzujeme“ (papež František, Setkání s římskými faráři, 15. února 2018).

Při této zkušenosti jsme osvěcováni Pánovou tváří a proměňováni jeho přítomností. I kněžský život znamená „nechávat se proměnit“ Boží milostí, aby se naše srdce stávalo milosrdným, zahrnujícím druhé a soucitným jako Srdce Kristovo. Jde prostě o to, abychom byli – jak nedávno připomněl Svatý otec – „kněžími normálními, jednoduchými, mírnými, vyváženými, ale schopnými nechat se trvale obnovovat Duchem“ (papež František, homilie při eucharistické koncelebraci s misionáři milosrdenství, 10. dubna 2018).

K této obnově dochází především skrze modlitbu, která mění srdce a proměňuje život: každý z nás „se stává“ tím, ke komu se modlí. Při tomto dni za posvěcení je dobře si připomenout, že „svatost je tvořena habituální otevřeností vůči transcendenci, jež se vyjadřuje modlitbou a adorací. Světec je člověkem modlitby, který potřebuje komunikovat s Bohem (papež František, Gaudete et exsultate, č. 147). Když vystoupíme na Horu, budeme osvíceni Kristovým světlem a budeme moci sestoupit do údolí a přinášet všem radost evangelia.

3. Být světlem pro svět

Zkušenost ze setkání s Pánem nás vysílá na cestu služby bratřím. Jeho slovo odmítá být uzavřené v soukromí osobní zbožnosti a za zdmi chrámu. Kněžský život má především misijní poslání, které vyžaduje odvahu a nadšení vycházet ze sebe a hlásat celému světu to, co jsme viděli, co jsme slyšeli a čeho jsme se dotýkali při naší osobní zkušenosti (srov. 1 Jan 1,1–3).

Dávat druhým poznat něhu Ježíšovy lásky, aby všichni mohli být zasaženi jeho přítomností, jež osvobozuje od zla a proměňuje život, to je první úloha církve, a tedy i první velký apoštolský závazek kněží. Pokud existuje nějaká touha, kterou máme rozvíjet, je to touha být kněžími, kteří jsou schopni pozvedat v poušti světa znamení spásy, jímž je Kristův kříž, jako pramen konverze a obnovy pro celé společenství i pro samotný svět“ (papež František, homilie při eucharistické koncelebraci s misionáři milosrdenství, 10. dubna 2018).

Naše okouzlení ze setkání s Pánem se má vtělovat do závazku k životu ve službě Božímu lidu, který často kráčí v temném údolí námahy, utrpení a hříchu, ale potřebuje pastýře zářivé a zářící jako Mojžíš. Neboť „na závěr své podivuhodné zkušenosti pak učedníci s očima a srdci proměněnýma setkáním s Pánem sestoupili z hory (srov. v. 9). Na tuto cestu se můžeme vydat rovněž. Stále živější znovuobjevování Ježíše není samoúčelné, ale přivádí nás k ‚sestupu z hory‘... Proměněni Kristovou přítomností a vřelostí jeho slova budeme konkrétním znamením oživující lásky Boha ke všem svým bratřím, zejména trpícím, osamoceným a opuštěným, nemocným a mnoha mužům a ženám, kteří jsou v různých částech světa deptáni nespravedlností, zvůlí a násilím (papež František, Angelus, 6. srpna 2017).

(Zdroj: přílohy Acta curiae Archiepiscopalis olomucensis, Arcidiecéze olomoucká)

Autor článku: Radka Blajdová
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou