Katolický týdeník: Bílé stuhy nového začátku

Brány odjakživa někam vedly. Do města nebo z města. Do kláštera nebo z kláštera. A teď si představte bránu, která nevede nikam. Žádná slavobrána pro vítěze nebo vojevůdce.

^{Repro: KT}

Ta brána nebyla určena pro člověka. Byla postavena proto, aby jejím středem prošel každý rok jednou – v den slunovratu – paprsek slunce. A aby všichni přítomní mohli oslavit, že nastal další rok. Ta brána je stará asi tři tisíce let a stojí na jedné náhorní planině v Bolívii. Je dokladem toho, že dávní předkové dnešních bolivijských indiánů znali výborně astronomii. A také stavitelství a sochařství, protože kromě sluneční brány postavili kolem krásné paláce a sochy ohromné velikosti. Z nich jsou dnes jen rozvaliny. Jen brána slunce jako by unikala času. I v dnešní době přicházejí indiáni a zvědaví turisté, aby jedenkrát za rok viděli ten východ slunce.

Měřit čas – to bylo vždy touhou lidstva. My nemáme bránu, ale kalendář. Ten nám zase na konci měsíce řekne, že se změnilo postavení Slunce a Země tak, že uplynul jeden rok. Slunce zase projde branou a budeme o rok dál! A navíc o Vánocích si připomeneme, že to Slunce se vrací z výsosti, aby zazářilo těm, kdo žijí v temnotě a ve stínu smrti, a uvedlo naše kroky na cestu pokoje (srov. Lk 1,78-79).

Co si vezmeme my?

Mnohé národy dávaly svým zemřelým do hrobu předměty, které jim měly sloužit na druhé straně. V Egyptě dávali loďku, protože věřili, že tam se musí plout po posvátné řece podobné Nilu. Někteří vládcové brávali s sebou do hrobu manželky, služebnictvo, dobytek. Podvědomě tušili, že něco z toho, čím žijeme, budeme potřebovat i tam. Řekové vkládali svým mrtvým pod jazyk peníz, aby mohli zaplatit převozníkovi přes řeku Léthé.

Co si vezmeme my na druhou stranu té brány, kterou pomyslně se Sluncem překročíme o Vánocích a na Nový rok? Jsme s tolika skutečnostmi nespokojeni, o tolika věcech bychom jednoznačně řekli: To musí být rozhodně lepší!

Začít? U sebe

Možná nás může inspirovat myšlenka, která je vytesána na hrobce jednoho biskupa z 11. století v kryptě Westminsterského opatství: „Když jsem byl mladý a svobodný a má fantazie neznala žádné hranice, snil jsem, že změním svět. Jak jsem stárnul a moudřel, zjišťoval jsem, že svět nezměním, a tak jsem svůj záměr trochu omezil a rozhodl se změnit jen svou zemi. Ale jak se zdálo, nedala se změnit ani ta. Když jsem dospěl ke sklonku svého života, podnikl jsem poslední zoufalý pokus a rozhodl se změnit alespoň svou rodinu, své nejbližší, ale ani to se mi bohužel nepodařilo. A teprve nyní jsem si na smrtelném loži uvědomil, že kdybych nejdříve změnil sebe, šel bych příkladem své rodině, která by se také změnila. Díky pomoci a povzbuzení své rodiny bych dokázal zlepšit svou zemi a – kdoví? – možná bych dokázal změnit i celý svět.“

Asi si řeknete, že je to tak prosté a jednoduché, prostě maličkost – ale věnujeme dostatek pozornosti maličkostem? Kolik maličkostí působí v našich rodinách a společenstvích roztržky a sváry? Je ten nejvhodnější čas s tím něco udělat.

Pokračování v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

Bílé stuhy nového začátku

Brány odjakživa někam vedly. Do města, nebo z města. Do kláštera, nebo z kláštera. A teď si představte bránu, která nevede nikam. Žádná slavobrána pro vítěze nebo vojevůdce.

Co vám letos udělalo radost?

Na konci kalendářního roku jsme se zeptali několika osobností v církvi, co je v roce 2018 potěšilo.

Betlém v kulisách Jestřebích hor

Dřevěná polygonální zvonice nad městem není jediným unikátem Rtyně v Podkrkonoší. V barokním kostelíku, za nímž se na horizontu tyčí nejvyšší česká hora, tu o Vánocích vystavují vůbec největší betlém v kraji.

Stačí prostě být spolu

Štědrý den je tu. Celý rok se na něj těšíme, ale někdy přinese přes veškerou snahu místo radosti spíš zklamání a rozčarování. Jak je to možné a co s tím?

Život jako věčná reforma

Málokdy se stane, aby se odborná historická kniha zařadila mezi bestsellery. Pavlu Kosatíkovi se to děje často. Naposledy s jeho nejnovější prací Jiný TGM. Hovoříme s ním nejen o Masarykově postoji ke katolíkům, ale také o současné společnosti, které prý hrozí, že se změní v pouhé obyvatelstvo.

^{(Autor anonce: Jiří Macháně, KT)}