Papež František: Život není dokazování zdatnosti, nýbrž pokorná cesta k Tomu, který nás má rád.

Římský biskup sloužil dopoledne ve vatikánské bazilice liturgii Zjevení Páně. Skromná účast věřících působivě dokreslovala tuto slavnost vánoční doby, lidově nazývanou Třech králů či mudrců, jak je nazývá evangelium, kteří se jako jediní přišli poklonit Bohu, narozenému jako židovský král. Papež František se ve svojí homilii věnoval právě tématu adorace, tedy klanění.

„V naší době je obzvláště nezbytné, abychom se jednotlivě i společně věnovali klanění a učili se rozjímat o Pánu...“ řekl, na úvod své homilie při mši na Zjevení Páně, papež František. A upozornil, že bychom měli následovat příklad mudrců, kteří přišli do Betléma, aby se klaněli Ježíškovi. „Stejně jako oni chceme padnout na zem a klanět se Pánu. Ovšem skutečně se mu klanět, nikoli jako Herodes, který řekl: „Jen jděte, a kde je to místo, abych se mu šel poklonit...“ dodal Svatý otec.

V návaznosti na liturgická čtení dne se papež František zaměřil na tři fráze, které nám mohou pomoci lépe porozumět tomu, co to znamená být ctiteli Pána. „Jsou to výrazy: „pozvednout oči“, „vydat se na cestu“ a „spatřit“.“

Pozvednout oči

První výraz je převzat od proroka Izaiáše, který povzbudil izraelský lid poté, co se vrátili z vyhnanství, aby „pozvedli oči a rozhlédli se“ (srov. Iz 60,4) navzdory problémům.
Toto prorocké volání „rozhlédni se“ neznamená ignorovat obtíže a potíže, natož popírat realitu. „Nikoli. Naopak, je třeba podívat se na problémy a úzkosti nově, s vědomím, že Pán naše těžkosti zná, pozorně naslouchá našemu volání a není lhostejný k našim slzám.“
Toto je výzva k neustálé důvěře v Boha, která vede k „synovské vděčnosti“. „Pozvedneme-li oči k Bohu, nezmizí životní těžkosti, avšak pocítíme, že nám Pán uděluje sílu jim čelit. „Pozvednutí očí“ je tedy první krok, který uschopňuje ke klanění. Jde o klanění učedníka, který objevil v Bohu novou, jinou radost....Synovská vděčnost a radost tedy budí touhu klanět se Pánu, jenž je věrný a nikdy nás nenechá samotné.“ 

Vydat se na cestu

Papež František poznamenal, že než mohli mudrci uctívat Ježíše v Betlémě, museli podniknout dlouhou cestu. Jak řekl Svatý otec: „Putování v sobě vždycky zahrnuje proměnu, změnu.“ Naše cesta životem zahrnuje i pro nás mnoho změn, dokonce i chyb a neúspěchů, které se přesto mohou stát zážitky z učení. „Zkoušky a námahy, prožité ve víře, v průběhu času přispívají k očistě srdce, které se stává více pokorným a tudíž ochotným otevřít se Bohu.“

Místo toho, abychom se nechali odradit obtížemi, se kterými se v životě setkáváme, pokračoval: „Jejich pokorným uznáním z nich máme učinit naopak příležitost dospět k Pánu Ježíši... Udržováním našeho pohledu upřeného na Pána najdeme sílu potřebnou k vytrvalosti s obnovenou radostí. Život není dokazování zdatnosti – nemusíme na každém životním kroku vytahovat průkazku o svých ctnostech, ale jít pokorně za Pánem. Život je cesta k Tomu, který nás má rád. Pohledem k Pánu najdeme sílu pokračovat s obnovenou radostí.“

Spatřit

Když mudrci dorazili do Betléma a našli Ježíše se svou matkou Marií, „padli na zem a klaněli se mu.“ (Mt 2, 11). Papež František zdůraznil, jak pozoruhodné to bylo. „Adorace byla úkonem pocty, vyhrazené panovníkům, vysokým hodnostářům.“ Ale ačkoli mudrci věděli, že Ježíš je králem Židů, viděli jen chudé dítě a jeho matku. „Uměli spatřit přesažnost oné tak obyčejné, ba nuzné podívané a uznat v onom Dítěti přítomnost panovníka. Byli s to „vidět“ za zdání.“
Jak vysvětlil papež František „pro úkon klanění se Pánu je nezbytné „vidět“ za závoj viditelnosti, která nezřídka zavádí.“ V evangeliu Herodes a obyvatelé Jeruzaléma „reprezentují tuto světskost, která vždycky otročí zevnějšku“, a proto nejsou schopni rozpoznat Ježíše pro toho, kým ve skutečnosti je.

„Teologický realismus“

Mudrci se však na věci dívají jinak, s přístupem, který papež popisuje jako „teologický realismus“ - „způsob „vidění“ přesahuje to, co je viditelné, a způsobuje, že se Pánu často klaníme ve skrytu, v prostých situacích a v obyčejných lidech na okraji. Jde tedy o vidění, které se nedá oslnit strojeným leskem chlubivosti a hledá za všech okolností to, co nepomíjí.“

Svou homílii uzavřel papež modlitbou: „Kéž z nás Pán Ježíš učiní svoje pravé ctitele, schopné vyjevovat životem Jeho plán lásky, do něhož zahrnuje celé lidstvo. Prosme o tuto milost pro každého z nás a pro celou církev, abychom se naučili klanět, vytrvali v klanění a hojně konali tuto modlitbu adorace, jíž je hoden jedině Bůh.“

Celý text homilie naleznete zde.

_{Zdroj: Vatican News}