Papež František: Žijme provinění Ježíšovo, totiž lásku, která překonává předsudky a strach

Při nedělní promluvě před modlitbou Anděl Páně vyzval papež František věřící, , aby překonali předsudky a strach ze zapojení do života druhých a následovali příklad Ježíše, který sdílí naše rány a uzdravuje naše životy.

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Dnešní evangelium (Mk 1,40-45) mluví o setkání Ježíše s člověkem nemocným leprou. Malomocní byli považováni za nečisté a podle předpisů zákona museli zůstávat mimo obec. Byli vyloučeni z jakýchkoli lidských vztahů, sociálních i náboženských. Nesměli do synagogy, nesměli vstoupit do chrámu. Ježíš naopak nechává malomocného přijít k sobě, jemu ho líto, a dokonce vztáhne ruku a dotkne se ho. To bylo tehdy nemyslitelné. Tak Ježíš uskutečňuje evangelium, které zvěstuje: Bůh je blízko našemu životu, má soucit se zraněným lidstvím a přichází, aby odstranil každou překážku, která nám brání žít ve vztahu s ním, s ostatními i s námi samotnými. Zapamatujte si slovo blízkost. Soucit. Evangelium říká, že Ježíš, když viděl malomocného, s ním soucítil. Byl k němu vlídný. To jsou ta tři slova popisující Boží styl: blízkost, soucit a vlídnost. V tomto příběhu můžeme vidět dvě “přestoupení zákona”, která se setkávají: Malomocný se přiblíží k Ježíšovi a ten, pohnout soucitem, se ho vlídně dotýká, aby ho uzdravil. Oba jsou provinilci proti zákonu.

První provinění proti zákonu je na straně malomocného. Proti předpisům zákona vychází z izolace a přichází k Ježíšovi. Jeho nemoc je považována za Boží trest. On ale v Ježíši vidí jinou Boží tvář. Ne Boha, který trestá, ale Otce soucitu a lásky, který nás osvobozuje od hříchu a nikdy nás nevylučuje ze svého milosrdenství. Tak tento člověk může vyjít z izolace, protože v Ježíši nachází Boha, který sdílí jeho bolest. Ježíšův postoj ho přitahuje a nutí vyjít ze sebe sama a svěřit mu svůj bolestný příběh.

Dovolte mi připomenout tolik odvážných kněží zpovědníků, kteří mají tento postoj. Přicházejí za nimi lidé kvůli vlídnosti a soucitu. Lidé, kteří se cítí, jako nestáli za nic, kteří se cítí drceni svými hříchy. To jsou správní zpovědníci. Ti, kteří nemají v ruce bič, ale kteří přijímají, naslouchají a říkají lidem, že Bůh je dobrý, že Bůh vždy odpouští, v odpouštění mu nikdy nedojde trpělivost. Teď vás všechny prosím o potlesk pro tyto milosrdné zpovědníky.

Druhé provinění proti zákonu je na straně Ježíše. Zatímco zákon zakazoval dotýkat se malomocných, on má soucit, vztáhne ruku a dotkne se ho, aby uzdravil. Někdo řekne: „Zhřešil!“ Udělal to, co zákon zakazuje, je to provinilec. Je to pravda. Je provinilec. Neomezí se na slova, ale dotkne se ho. Dotknout se s láskou znamená navázání vztahu, vstup do společenství, znamená to vstoupit do života druhého tak hluboko, že sdílíme i zranění. Tímto gestem Ježíš ukazuje Boha, který není lhostejný a neudržuje si odstup. Naopak, ukazuje Boha, který přichází blízko se soucitem a dotýká se našeho života, aby ho uzdravil. To je způsob Boží: blízkost, soucit a vlídnost. Provinění Boží. Bůh je v tomto smyslu velkým provinilcem.

Sestry a bratři, i dnes mnoho našich bratří a sester na celém světě trpí touto nebo jinou nemocí. Nebo jsou v situaci, která je bohužel spojena s nějakým sociálním předsudkem. Každému z nás se může stát, že zažije zranění, selhání, utrpení nebo sobectví, které ho uzavírají vůči Bohu a ostatním. Přesto všechno nám Ježíš říká, že Bůh není nějaká idea nebo nějaké abstraktní učení, nýbrž ten, kterému nevadí “ ušpinit se” naším zraněným lidstvím a který se nebojí dotknout se našich ran. Řeknete mi „Ale Otče, co to říkáte?! Že Bůh se špiní?!“ To neříkám jen já. Říká to svatý Pavel: Bůh se stal hříchem. On, který není hříšník, který hřešit nemůže, se stal hříchem. Podívejte, jak se Bůh špiní, aby se k nám mohl přiblížit, aby měl soucit a dal najevo svou vlídnost. Blízkost, soucit a vlídnost.

Kvůli dodržování pravidel dobrého chování a kvůli společenským zvyklostem i my sami často umlčujeme svou bolest nebo nosíme masky, které ji zakrývají. Abychom vyhověli požadavkům našeho sobectví nebo zákonům našeho vnitřní ho strachu, příliš se neangažujeme v utrpení ostatních. Prosme raději Pána o milost žít tato dvě provinění proti zákonu z evangelia. Provinění malomocného, abychom měli odvahu vyjít z naší izolace. Místo abychom se uzavírali v sebelítosti a oplakávali naše selhání, vydejme se za Ježíšem takoví, jací jsme. A také žijme provinění Ježíšovo, totiž lásku, která jde i mimo konvence, která překonává předsudky a strach z toho, že se nás dotkne život druhých. Naučme se být provinilci jako tito dva. Jako ten malomocný a Jako Ježíš.

Ať nás na a této cestě doprovází Panna Maria, ke které se nyní obrátíme v modlitbě Anděl Páně.

_{Zdroj: Vatican News, překlad Petr Vacík}