Papež: Evropa se obrodí skrze respekt vůči každému lidskému životu

Na Papežské univerzitě Santa Croce se dnes konala knižní prezentace svazku Josepha Ratzingera-Benedikta XVI., nazvaného „Pravá Evropa. Identita a poslání“ (La vera Europa. Identità e missione, nakl. Cantagalli). Jedná se o třetí díl z vybraných spisů emeritního papeže, které edičně připravuje Pierluca Azzaro, vydavatel souborného díla Benedikta XVI. v italštině. Autorem úvodu ke knize, který přinášíme v plném znění, je papež František.

^{Ilustrační foto: emeritní a úřadující papež  (Vatican Media)}

Těší mne, že mohu uvést tento svazek, který shromažďuje vybrané texty Josepha Ratzingera/Benedikta XVI. o Evropě a byl příhodně zveřejněn k padesátému výročí diplomatických vztahů mezi Svatým stolcem a Evropskou unií. Emeritní papež zde s průzračností, bezprostřední přístupností a zároveň hloubkou nádherně vykresluje onu „ideu o Evropě“, která bezpochyby podněcovala její otce zakladatele, stojí u základů její velikosti a jejíž zastření by zpečetilo její souhrnný a nezvratný úpadek. Neboť – jak nás možná lépe než kdokoli jiný učí právě tento muž, který přijal jméno Benedikt rovněž proto, aby přivedl Evropu zpět k jejím kořenům – v základech Evropy, její tvořivosti, prospěšného blahobytu a – především – její lidskosti stojí humanismus vtělení. Joseph Ratzinger píše, že „postava Ježíše Krista je jádrem evropských dějin a východiskem pravého humanismu, nové lidskosti. Jestliže se totiž Bůh stal člověkem, též člověk nabývá zcela nové důstojnosti. Pokud je však člověk pouhým výsledkem náhodného vývoje, pak je nahodilé rovněž samo jeho lidství a v určitém bodě bude možné člověka obětovat za zdánlivě vyšší cíle. Avšak jestliže Bůh stvořil a zamýšlel každého jednotlivého člověka, věci se mají dočista jinak. A jestli se Bůh sám stal člověkem a dokonce za člověka trpěl, má člověk účast na důstojnosti, vlastní Bohu. Kdo se mýlí v tom, co je člověk, napadá samého Boha.“

Nehledě na mnoho slov a halasných programů se dnes v Evropě stále více vytrácí právě tato idea úcty ke každému lidskému životu, počínaje ztrátou vědomí o jeho posvátnosti, tedy právě zatemněním vědomí toho, že nás stvořil Bůh. Benedikt XVI. se v průběhu let nebojí odvážně a dalekozrace pranýřovat mnohé projevy této dramatické abdikace na ideu stvořenosti až do jejích posledních, současných důsledků, kterou naprosto jasně a přesvědčivě popisuje v úvodním textu. Tento svazek, byť jím prosakuje značný realismus, neústí v pesimismus či smutek, naopak: „Důvod k mé naději,“ píše Benedikt XVI., „spočívá ve skutečnosti, že touha po Bohu a hledání Boha jsou hluboce vepsány do každé lidské duše a nemohou vymizet. Jistě, po určitý čas lze na Boha zapomenout, odložit jej stranou a zabývat se něčím jiným, ovšem Bůh se nikdy neztratí. Výrok svatého Augustina o tom, že člověk nedosáhne klidu, dokud nenajde Boha, je zkrátka pravdivý. A tento neklid dnes přetrvává. Mám tedy naději, že se člověk stále znovu a také dnes bude vydávat na pouť směřující k tomuto Bohu“. Benedikt XVI. nám takto odkrývá tajemství své radosti v těchto těžkých dobách a rovněž naznačuje cestu k obrodě Evropské unie.

_{Zdroj: Vatican News, česká sekce (Přeložila Jana Gruberová)}