Biskup Wasserbauer o ekumenické modlitbě a hlásání naděje

Ekumenická modlitba byla svolána narychlo. Přesto se jí zúčastnilo několik stovek věřících a z pódia na Staroměstkém náměstí ji vedli zástupci širokého spektra křesťanských denominací zastoupených v naší zemi. K události se vracíme v rozhovoru s pražským pomocným biskupem Zdenkem Wasserbauerem, který zastupoval katolíky. Modlitba se konala z iniciativy Ekumenické rady církví a zároveň reagovala na výzvu papeže Františka k půstu a modlitbám za Ukrajinu.

_{Foto: Tomáš Kutil}

„Minulé úterý večer, den před samotnou modlitbou, jsem dostal pozvání od sekretáře ekumenické rady církví, jestli bych nepřišel na společnou modlitbu za mír na Ukrajině na Staroměstkém náměstí. Po drobných komplikacích způsobených nutností přesunout liturgii Popeleční středy, jsem tedy přišel – a šel jsem tam moc rád! Bylo to velmi silné, modlitební setkání. Nepředstavovali jsme se navzájem, nebyl tam na to prostor, ale sešli jsme se  – řekl bych – aslespoň z patnácti společenství a církví. Vystoupili jsme společně na pódium a modlili jsme se. Vzájemně jsme se střídali. Myslím, že to byla velmi silná modlitba. Také mně překvapilo, že – i když se všechno začalo organizovat jen asi den předem – sešlo se několik set lidí. Opravdu poměrně velký hlouček. A cítil jsem, že lidé jsou skutečně spojeni v modlitbě, chtějí se modlit.“

Jaké momenty ve vás zvláštním způsobem zůstaly nebo zarezonovaly?

„Bylo tam mnoho silných momentů: ukrajinský sbor, který měl několik vstupů. Zajímavé bylo slyšet také jednoho Rusa, který zastupoval patrně nějakou letniční církev, jak se velmi intezívně modlil za Ukrajinu a také za Rusko a jeho obrácení, totiž hlavně za obrácení té současné situace a současné vládní garnitury. Bylo zajímavé stát vedle bratra z pravoslavné církve, který se také přišel pomodlit za mír.

Pro mě bylo také nějak symbolické, že jsme stáli na pódiu zády k Staroměstské radnici a čelem k Mariánskému sloupu. A Panna Maria je na něm obrácená směrem k radnici – a připadlo mi to tedy opravdu symbolické. Obracel jsem se tedy také k ní, protože věřím, že v ukrajinském národě je úcta k Matce Boží velmi silná. Připojil jsem tedy - ve svém srdci - také modlitbu k Panně Marii.

Velmi silné bylo také to, když Monika Klimentová přečetla dopis od arcibiskupa Ševčuka, který napsal ten den, tedy 2. března na Popeleční středu, a rozeslal ho na biskupské konference. Všichni jsme cítili, že je to nesmírně silné svědectví – když říká, že nás zdraví z podzemí kyjevské katedrály a modlí se tam se svými věřícími, očekává, co bude dál.

A také když modlitba skončila a zapalovali se svíčky a společně jsme se bratrsky - a není to fráze - sdíleli, cítil jsem, že všichni jsme rádi, že tam jsme a že jsme mohli přispět něčím dobrým pro mír na Ukrajině a vyřešení této situace.“

Co se vám takříkajíc dere na mysl, v souvislosti se situací, která nastala s válkou na Ukrajině?

„Mnoho věcí se mi dere na mysl. Jednak obdiv k Polákům a Slovákům, jak jsou připraveni a jak pomáhají! A celkově, jak se projevuje obrovská chuť “něco dělat”. A to ze strany všech lidí, věřících i nevěřících. Nevím od kolika lidí jsem už slyšel, že nabízejí ubytování. Včera jsem také potkal jednoho člověka, který mi říkal, že připravil byt pro ukrajinskou rodinu. Zvedla se opravdu obrovská vlna solidarity. Zažili jsme povodně, tornádo na Moravě, a vždycky se Češi v těchto situacích dokáží zvednout. Ale tentokrát je to opravdu nevídané a mimořádné, jak lidé reagují, chtějí se zapojit, chtějí něco udělat. To je velmi silný moment této současné chvíle.

Zároveň se také setkávám se strachem. Někteří lidé mají opravdu strach z války. Je to něco, co nikdo z nás nezažil. Je to také pro mne velmi nový pocit: uvědomit si, že může opravdu nastat válka, hrozná válka. A vidím v očích některých lid,  i v tom, jak mluví, opravdu strach. A to je také věc, se kterou bychom měli my, věřící, opravdu pracovat. Ve čtvrtek na setkání vikářů jsem o tom mluvil. Prosil jsem, ať, vyřídí kněžím, všem kněžím naší arcidiecéze, ať povzbuzují lidi. V tuto chvíli je to naše velké poslání. Povzbuzovat lidi, dodávat naději v situaci, kdy mnozí mají strach a obavy. Naše velké poslání je hlásat Krista, hlásat naději a hlásat, že Bůh je Pánem nad dějinami a nad celým světem.“

_{Připravila Johana Bronková}