Alessandro Gisotti: Vzdát se touhy mít poslední slovo

Stál po boku posledních tří papežů a nyní je zástupcem šéfredaktora vatikánského úřadu pro komunikaci. Alessandro Gisotti přijel začátkem června do Prahy na setkání tiskových mluvčích evropských biskupských konferencí, které pořádala (Rada evropských biskupských konferencí) CCEE společně s ČBK. Při té příležitosti poskytl rozhovor Katolickému týdeníku o tom, jaký je způsob komunikace nového papeže Lva XIV. a jak v něm dosvědčuje augustiniánské naslouchání srdcem.

S papežem Františkem jste spolupracoval po celou dobu jeho pontifikátu. Jaké byly jeho priority v komunikaci a jak na ně navazuje papež Lev XIV.?

Bylo pro mě privilegium, že jsem poznal papeže Františka osobně, když jsem s ním pracoval jako jeho mluvčí. Nejsilněji na mě zapůsobila „blízkost“, jakou projevoval lidem, s nimiž se setkával. Neměl problém se ke komukoli přiblížit. Mnohokrát jsem ho viděl, jak šel za lidmi, zejména mu leželi na srdci ti, jež společnost vyřadila na okraj. Řekl bych, že byl opravdu „prorokem blízkosti“. Důležitou kontinuitou mezi papežem Františkem a Lvem XIV. je priorita „naslouchání“ – ta je pro oba při komunikaci zásadní. Pro papeže Františka bylo naslouchání pastorační nezbytností. Ve světě, který je tolik zraněný, je tato schopnost velice důležitá, více než mluvení. 

Papež Lev XIV. je velmi vzdělaný muž, a když jsem ho potkal poprvé, řekl jsem mu: „Svatý otče, my teď znovu čteme Vyznání sv. Augustina.“ On se usmál a řekl: „Tak to děláte dobře.“ Je to jen žert, ale chceme-li porozumět vizi tohoto nového papeže a jeho komunikaci, je třeba pochopit, že je synem sv. Augustina a bude rozvíjet jeho duchovní dědictví. A pro tohoto jednoho z největších filozofů a teologů hrálo právě naslouchání zásadní roli. Je autorem slavné věty, že „nemáme mít srdce v uších, ale uši v srdci“, tedy poslouchat srdcem. Myslím tedy, že mostem mezi vizemi komunikace těchto dvou papežů je naslouchání. 

Už nyní vidíme, že Lev XIV. chce být, podobně jako František, mezi lidmi. Od prvního dne svého pontifikátu je jim k dispozici a jistě ještě uvidíme velká překvapení. Lev vyniká v komunikaci stejně jako jeho předchůdce. Každý má jiný styl, protože jsou rozdílní, ale spojuje je upřímný zájem o člověka a přirozený způsob komunikace. Jejich opravdovost je přesvědčivá. Pro lidi je důležité, když vidí, že to, co říkáte a děláte, je vám přirozené.

Za spontánní komunikaci papež František občas sklízel i kritiku…

Problém nastal, když média vzala jednu větu a použila ji bez kontextu. Noviny, rozhlas i televize jsou ovlivněny způsobem komunikace na sociálních sítích. Vybrat si jednu fotku či jeden obrat bez kontextu je zkrátka jednodušší. Řekl bych, že spontaneita je vždy riskantní. Vždycky je nebezpečné chovat se autenticky a spontánně. Myslím, že i lidé, kteří s Františkem nesouhlasili, mohou uznat, že jednal odvážně ve shodě s tím, co říkal. Od doby, kdy jsem začal pracovat ve vatikánských médiích, jsem zažil Jana Pavla II., Benedikta XIV., Františka a nyní Lva XIV. Každý z nich měl jiný styl a to je na tom pěkné. Jsem si jistý, že papež Lev nám dá hodně podnětů pro odvážný způsob komunikace. Byl jsem na setkání s novináři hned po jeho zvolení, kde mluvil o svobodě, odvaze – a vyzval k osvobození uvězněných novinářů. Papež Lev médiím rozumí. Spolupracoval s nimi v Peru a jako generální představený augustiniánů se v médiích vyjadřoval. Byl rovněž aktivní na sociálních sítích, je to člověk naší doby.

Jak mohou novináři přispívat ke zklidnění komunikace v době, kdy pozorujeme vzrůstající agresivitu a polarizaci?

Nejen my, kdo pracujeme ve vatikánských médiích, ale všichni novináři po celém světě máme ohromnou zodpovědnost. Ať už pracujeme v Praze, Chicagu nebo Chiclayu (v Peru), je zásadní, abychom zodpovědně zacházeli se slovy a používali správný jazyk. Je důležité nepodporovat polarizaci a snažit se budovat mosty také ve vyostřeném prostředí sociálních médií. Jsem dosti šokován tím, jak polarizovaná je i sama katolická komunita. Už nejde o to, že by ostatní byli proti katolíkům. I uvnitř katolické církve vidíte na sociálních médiích „hejty“, jazyk nenávisti: progresivní proti konzervativcům a naopak. Je strašné, jak nenávistně se někteří vyjadřovali na adresu papeže Františka a nyní papeže Lva XIV. Jiní zase stavěli do opozice papeže Benedikta XVI. a Františka. Pro mě je to nemyslitelné. Jako katolíci nemůžeme stavět papeže proti sobě, ale být s nimi ve společenství. Často však vidíme pravý opak. Je to opravdu smutné, protože jak potom chceme lidi přivádět ke katolické víře? 

Vidíme, že papež Lev XIV. během prvního měsíce svého pontifikátu vyzývá k míru, jednotě a pokoji v církvi i ve světě, který je značně rozdělený. Jeho papežské heslo ostatně zní: „V něm jediném jsme jedno.“ Myslím, že nás bude povzbuzovat, abychom jako katoličtí pracovníci médií byli posly pokoje a jednoty v prostředí sociálních sítí. 

Na Facebooku, X a dalších platformách jde často o to, mít poslední post. Chceme zvítězit. Ale musíme si uvědomit, že v opravdové komunikaci nejsou vítězové a poražení. Je neuvěřitelné, že komunikaci často pokládáme za boj. Věřím, že my pracovníci médií můžeme přispět něčím důležitým, když nebudeme rozpoutávat boje, nýbrž budeme přispívat ke smíření. Někdy se musíme vzdát touhy mít poslední slovo, poslední post, kde „dokážeme“, že ten druhý se mýlil a my jsme zvítězili. Papež Lev XIV. nás podobně jako papež Benedikt XVI. učí v encyklice Caritas in veritate (Láska v pravdě), že tak můžeme učinit, aniž bychom rezignovali na pravdu.

Myslím, že zde se můžeme hodně učit i ze synodního procesu, kdy se zdůrazňovala důležitost naslouchání, a také že rozhovor neslouží k tomu, abych druhého přesvědčil o své pravdě.

Zúčastnil jsem se jako host plenárního zasedání Synody o synodalitě. A bylo úžasné naslouchat všem synodním otcům, matkám, kardinálům, biskupům, laikům, laičkám, zástupcům východních církví. Někdy chceme mít okamžité výsledky (někteří je očekávali a pak byli zklamaní), ale synoda sama o sobě je už výsledkem. Dobře a dlouho se znám s kardinálem Mariem Grechem (generálním sekretářem synody – pozn. red.). Papež František mu před zahájením synody řekl, že nejdůležitější je, aby církev naslouchala a aby naslouchala všem. Nejenom těm „správným“ či „hodným“, ale i těm, které bychom raději nestavěli do středu pozornosti, protože jsou pro nás nebezpeční nebo pro nás představují náročné výzvy. Jsem si jist, že papež Lev XIV. bude pokračovat v tomto procesu. Už ve svém prvním projevu synodu zmínil a myslím, že bude jedním z pilířů jeho pontifikátu.

Náboženská témata jsou v politických diskusích často užívána jako nástroj k získání moci. Jak mohou média postupovat, aby nepodporovala toto využívání křesťanských témat k politickému zisku?

To je velice složitá záležitost. Je třeba brát v úvahu různé místní a národní kontexty. Nicméně máte pravdu, zejména některá morální témata zažehávají boje a můžeme slyšet plamenné projevy například na téma potratů. Mnohokrát jsme o tom mluvili s biskupy z nejrůznějších zemí, kteří přijíždějí každých pět let do Říma na návštěvu ad limina. Často se spolu bavíme o tom, jak vysvětlit, že jako církev jsme „pro life“ (pro život), ale zároveň ne proti některým lidem. 

Podle mého názoru je důležité, aby média přinášela pozitivní příběhy. Snažit se dokazovat, že interrupce je špatná, a dokládat to statistikami a čísly nemá podle mě velký účinek. Když ale přináším příběh matky, jíž pomohla některá katolická organizace, a ona je nyní šťastná i se svým dítětem, stávám se poslem naděje. „Bylo to těžké, neměla jsem partnera, který by mě podpořil, byla jsem ve složité situaci a církev mi pomohla“ – myslím, že to je mnohem silnější sdělení než statistiky a výroky typu: „zabíjíte děti, jste vrazi“. Díky Bohu se komunikace církve v tomto ohledu hodně změnila. Sdílet příběhy naděje je i daleko zajímavější. 

V Praze jsem byl poprvé v roce 1993 jako student posledního ročníku střední školy. Byli jsme nadšení, že můžeme jet do České republiky pár let po Sametové revoluci, a pamatuji si na pocity, s jakými jsme položili květiny na místo, kde se obětoval Jan Palach. Připomínám si i známou větu Václava Havla o rozdílu mezi optimismem a nadějí. „Optimista si myslí, že všechno dobře dopadne. Naděje ale není přesvědčení, že něco dopadne dobře, nýbrž jistota, že něco má smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“ A proto si myslím, že sdílet příběh matky, která říká, že její život má smysl, i když to bylo složité, je mnohem účinnější než opakovat katechismus. Lidé naše argumenty už znají. My se ale musíme dotýkat lidských srdcí.

Chce to zvolit jinou strategii?

Spíše než strategií bych to nazval správným způsobem, jak se stavět i k těm nejsložitějším tématům. Mezi ta patří svazky stejnopohlavních párů či eutanazie. Papež František v tom byl mimořádný, ač někdy nebyl pochopen, a to ani v církvi. On vždy říkal, že zájem o lidi je ta nejdůležitější věc. Papež Benedikt XVI. ve své encyklice Deus caritas est (Bůh je láska), krásně píše, že na počátku víry nestojí skvělá myšlenka či filozofie, nýbrž setkání s osobou – Ježíšem Kristem. Je důležité se s ním setkávat v reálném životě, skrze setkání s lidmi. Papež František byl v tomto směru opravdu mimořádný a podle mého skromného názoru šlo o rozměr jeho svatosti.

Synoda zdůraznila potřebu transparentní komunikace, a to na všech úrovních církve. Kde vidíte v tomto ohledu největší výzvy a v čem bylo dosaženo největšího pokroku?

Jako novinář pracuji pro Svatý stolec přes 25 let a jsem přesvědčen, že církev bude moci s radostí sloužit člověku, budeme-li na všech úrovních od papeže po farnosti rozumět principům transparentnosti, zodpovědnosti a spolehlivosti. Když se těmito hodnotami budeme všichni řídit. Nejstrašnější věcí v církvi je zneužívání. Byl jsem s papežem Františkem na setkání o ochraně před zneužíváním, které proběhlo v roce 2019. Média tomu věnovala tolik pozornosti, skoro jako konkláve, bylo to neuvěřitelné. Nemohli jsme pořádat tiskové konference v prostorách tiskového střediska, ale ve velkém sále, protože všichni chtěli vědět, co se v církvi odehrává. Toto setkání nebyl závěr, nýbrž naopak začátek celého procesu. Při přípravě jsem trávil hodně času s papežem Františkem a on mi vždy říkal: „Nejdůležitější je naslouchat.“ A opravdu, nejsilnější okamžiky nastaly, když všichni, včetně biskupů z celého světa, naslouchali obětem, které vyprávěly, jaké to je, být zneužíván v církvi. To byl milník na této cestě. Je to velmi důležité téma, jemuž musíme věnovat velkou pozornost. Nikdy nebudeme dokonalí, protože hřích je součástí lidských životů. Mám ale naději, že na této cestě, která je těžká a bude ještě dlouhá, děláme správné kroky. Opravdu věřím, že je správné, aby církev byla transparentním, přívětivým, bezpečným a radostným místem pro všechny, zvláště pro děti a lidi s postižením. 

ALESSANDRO GISOTTI, zástupce šéfredaktora vatikánského úřadu pro komunikaci, pracoval dříve jako tiskový mluvčí papeže Františka, měl na starosti komunikaci Vatikánu na sociálních sítích. Přednáší žurnalistiku na jezuitském institutu Maximus v Římě.

Rozhovor vyšel v Katolickém týdeníku č. 25, autor Pavlína Bílková