Apoštolský list Lva XIV.: Archeologie svědčí o stopách Vtělení v dějinách

U příležitosti 100. výročí založení Papežského institutu pro křesťanskou archeologii vydal Lev XIV. Apoštolský list, kterým chce upozornit na význam této disciplíny. Vybízí archeology k neúnavnému bádání, přísné analýze a k nadšenému předávání svého poznání. Především však k věrnosti “hlubokému smyslu” této práce, svědčící o tom, že Bůh na sebe vzal lidské tělo a spása zanechala ve světě stopy.

Papežský institut pro křesťanskou archeologii byl založen papežem Piem XI. 11. prosince 1925 (Motu Proprio “I primitivi cemeteri”), v roce, kdy se slavil “Svatý rok pokoje”, který měl hojit kruté rány I. Světové války. Rovněž v naší době, poznamenané rychlými proměnami a kulturními přerody je zapotřebí “hledat hlubokou moudrost, schopnou uchovávat a předávat budoucím generacím to, co je skutečně podstatné,” píše papež v úvodu apoštolského listu.

Lev XIV. Zdůrazňuje, že archeologie není disciplínou, která by se omezovala na omezený okruh odborníků, nýbrž je “neopominutelnou součástí interpretace křesťanství a v důsledku také katechetické a teologické formace”, napomáhá porozumět, “jak se víra vtělovala do času, do míst a kultur”. “Pro nás, křesťany, je historie klíčovým základem, putujeme totiž životem v konkrétnosti dějin, které jsou zároveň scenérií, v níž se odehrává tajemství spásy. Každý křesťan je povolán, aby zakládal svoji existenci na Radostné zprávě, která je součástí historického Vtělení Božího Slova (srov. Jan 1,14)”.

Papežský dokument rekapituluje dějiny Institutu, jehož formací za sto let jeho existence prošly stovky křesťanských archeologů z celého světa, kteří pak své poznání šířili ve svých zemí a podporovaly bádání o křesťanských kořenech v Římě i v celém křesťanském světě. Připomíná také význam institutu jako nositele poselství pokoje a dialogu, například když se rozhodl uspořádat svůj XIII. Mezinárodní kongres ve Splitu v době otevřeného konfliktu v bývalé Jugoslávii.

List se odvolává také k velkému dědictví zakladatele moderní křesťanské archeologie, Giovanniho Battysty de Rossiho, který v 19. století objevil mnoho křesťanských hřbitovů nedaleko římských hradeb a prostudoval sakrální stavby spojené s mučedníky Deciova, Valerianova a Diokleciánova pronásledování a sledoval jejich pozdější výzvoj. V jeho stopách Institut v novější době spolupracoval na vykopávkách kolem hrobu sv. Petra pod Vatikánskou bazilikou, a nedávno také na průzkumu v oblasti Vatikánských muzeí a Baziliky sv. Pavla za hradbami.

Jádrem dokumentu je hermeneuticko-teologická pasáž, která odpovídá na otázku po významu archeologie v dnešní době, “v epoše umělé inteligence a zkoumání nekonečných vesmírných galaxií”. “Křesťanství se nezrodilo z ideje, nýbrž z těla. Nevzešlo z abstraktního konceptu, ale z mateřského lůna, z těla, z hrobu. Křesťanská víra je ve svém nejautentičtějším jádru dějinná: je založena na konkrétních událostech, na tvářích, gestech, na slovech vyjádřených v určitém jazyce, v určité epoše a prostředí. A právě to archeologie činí evidentní a hmatatelné.”

Archeologie jako škola inkarnace

Archeologie je proto také jakýmsi prodloužením svědectví evangelia v čase. Vede k teologii, smyslů, která dokáže vidět a dotýkat se, vychovává k pozornosti a nepřezíravosti, k pokoře, učí číst znamení, ale také interpretovat ticho a záhadnost věcí, vytušit, co není psáno. V tomto smyslu ji papežský list označuje za “vědu, která je prahem mezi dějinami a vírou, matérií a Duchem, pradávným a věčným”. Na druhou stranu však užívání moderních technologických nástrojů ukazuje, že lze získat nové informace i z nálezů, které byly považovány za nevýznamné - a tak archeologie učí také naději.

Papežský dokument připomíná, že archeologie je spolu s církevními dějinami a patristikou považována za základní disciplíny teologické formace, protože učí porozumění, jakým způsobem bylo zjevení vtěleno do historie, jak Evangelium nalezlo slova a formy v rámci konkrétních kultur.

Ve své konkrétnosti může být archeologie také významným nástrojem dialogu, vytvářet mosty mezi vzdálenými světy a kulturami, ukazovat dynamickou sílu křesťanské víry, která pronikla o nejhlubších vrstev lidských dějin.

Církev mezi časem a věčností

Zvláštním úkolem archeologie je “hledat místo církve v napětí mezi časem a věčností”. Každý jednotlivý nález totiž odkazuje ke skutečnosti, že “křesťanství není jakousi ve vzduchu zavěšenou ideou, nýbrž tělem, které žilo, slavilo, obývalo prostor a čas. Víra není mimo svět, nýbrž ve světě. Není protikladem dějin, nýbrž je uvnitř dějin.”

Zároveň se však nezastavuje u pouhého popisu, přináší výklad a porozumění, které ji situuje do specifické oblasti teologie Zjevení. Vzhledem k historicitě Zjevení totiž nelže rezignovat na znalost historických a kulturních kontextů. Zkoumání materiálních pramenů je komplementární k písemným a otevírá nové otázky. “To všechno je teologicky relevantní, protože teologie, která chce být věrná Zjevení, musí zůstat otevřená složitosti dějin.”

Papež Lev XIV. v závěru apoštolského listu vybízí ke spolupráci a společným projektům všechny papežské instituce, které v různých oblastech sdílejí stejné poslání - Papežská římská archeologická akademie, Papežská komise pro posvátnou archeologii, Papežská akademie Cultorum Martyrum a Papežský institut křesťanské archeologie. Připomíná také velké dědictví křesťanského východu, který nadále zůstává pro archeologii “plodnou půdou”.

Výchova paměti vede k uchovávání naděje

Ve společnosti konzumující obrazy a slova rychlostí, která nedovoluje dozrát smyslu věcí, je církev povolána “vychovávat paměť”. “Kdo zná vlastní historii, ví, kým je … Křesťané nejsou sirotci, mají genealogii víry, živou tradici, společenství svědků.” Křesťanská archeologie pečuje o tato svědectví, činí tuto genealogii viditelnou, vypráví ji a předává. V tomto smyslu je také “službou naděje”, protože ukazuje, jak víra odolala pronásledováním, krizím a změnám, jak se obnovila, zakořenila v nových národech, rozkvetla v nových formách.

Apel na archeology: Buďte věrni hlubokému smyslu své práce

Na závěr se papež obrací k biskupům a dalším lidem zodpovídajícím za kulturu a vzdělání s výzvou, aby povzbuzovali laiky i kněze ke studiu této disciplíny. Všem, kdo si ji již zvolili za svůj životní úkol a povolání, pak adresuje slova uznání a dodává:

“Křesťanská archeologie je služba, povolání, je to způsob lásky k církvi a k lidstvu. Nepřestávejte hloubit a kopat, studovat, vyučovat a vyprávět. Buďte neúnavní v hledání, rigorózní v analýze, a nadšení v předávání. A především buďte věrni hlubokému smyslu své práce: zviditelňovat Slovo života, svědčit o tom, že Bůh na sebe vzal lidské tělo, že spása ve světě zanechala stopy, že Tajemství ze sebe učinilo historické vyprávění.”