Diecézní proces blahořečení a svatořečení

Publikováno: 21. 1. 2001 0:00

Blahořečení (beatifikace) předchází svatořečení (kanonizaci) - někdy i po delším časovém odstupu. Rozlišují se dvě etapy: proces v diecézi, v níž dotyčný adept katolického vyznání zemřel, a pak proces ve Vatikánu.

Základním předpokladem zahájení procesu je "pověst svatosti" (fama sanctitatis), podložená hrdinskými ctnostmi dotyčného zemřelého. Proces nemůže být zahájen dříve než za 5 let po smrti dané osoby a nemá se tak stát později než za 30 let. Pokud je maximální lhůta překročena, je třeba prokázat, že k tomu jsou "spravedlivé důvody". To se však netýká historických případů.

Jakmile je proces zahájen, přísluší kandidátovi titul "služebník (služebnice) Boží". Iniciátorem procesu může být fyzická nebo morální osoba, která se nazývá "actor". Může jít o faráře, řeholního představeného, kteréhokoli věřícího nebo o diecézi, řádovou provincii, kanovnickou kapitulu apod. Actor si vybere vhodného "postulátora" (žadatele), jehož jmenování schvaluje biskup diecéze, v níž zkoumaná osoba zemřela. Úkolem postulátora je shromáždit a prověřit veškerou dokumentaci a předložit místnímu biskupovi následující dokumenty: žádost o blahořečení či svatořečení (tzv. supplex libellus), historicky podložený životopis Božího služebníka nebo alespoň pojednání o jeho životě, ctnostech (mučednictví), pověsti svatosti, případně o zázracích. Nemá být zamlčeno ani to, co bylo negativní. Dále postulátor předkládá všechny spisy Božího služebníka (služebnice), vydané tiskem v autentickém exempláři a seznam věrohodných svědků (testes adducti). Svědkové mohou být očití nebo "z doslechu" či "z doslechu očitých svědků", postulátor sám svědčit nemůže.

Římský postulátor jmenuje pro diecézní šetření svého "vicepostulátora", který má stejné pravomoci a povinnosti jako diecézní postulátor. Biskup, na něhož se obrátil postulátor nebo vicepostulátor, věc uváží, vyžádá si mínění sousedních biskupů (biskupské konference) a nejsou-li důvody proti, zveřejní biskup svůj úmysl šetření zahájit. K tomu je třeba jmenovat "diecézní tribunál", kterému může předsedat sám biskup, zpravidla však jeho delegát. Dále tribunál tvoří "promotor iustitiae", který moderuje vyslechnutí svědků na základě jím sestaveného dotazníku a posuzuje správnost a úplnost výpovědí. Patří sem i notář, který výpovědi zapisuje a ověřuje akta. Dále jsou tribunálem přizváni odborníci (periti) jako archiváři, historikové, znalci mystické teologie, lékaři apod. Ti pak vystupují jako "úřední svědkové" (testes ox officio). Členové tribunálu a svědkové jsou vázáni přísahou.

Nejprve biskup předloží tiskem vydané spisy Božího služebníka k prozkoumání dvěma teologickým cenzorům, kteří pak vydají osvědčení, že spisy neobsahují nic závadného proti víře a křesťanské morálce. Pak biskup přikáže shromáždit všechny spisy a dokumenty Božího služebníka, které nebyly vydány tiskem, a opět je předá k posouzení odborníkům. O výsledku vyrozumí promotora iustitiae. Po ukončení těchto přípravných šetření zašle biskup vatikánské Kongregaci pro blahořečení a svatořečení krátké pojednání o životě kandidáta a o závažnosti případu a obdrží vyjádření, zda ze strany Svatého stolce nejsou překážky.

Následuje vyslechnutí svědků. Kromě postulátora jsou ze svědectví vyloučeni zpovědník i duchovní rádce kandidáta. Šetření se týká života a ctností - zda dosáhly heroického stupně. Došlo-li na přímluvu Božího služebníka k zázraku - zpravidla k uzdravení, které nelze vysvětlit přirozeným způsobem - probíhá v této věci samostatné šetření, při němž jsou konzultováni lékaři, a vyžaduje se vědecká dokumentace. Jeden zázrak se vyžaduje při blahořečení kandidáta, který nebyl mučedníkem, další pak, má-li dojít ke svatořečení. U mučedníka se při blahořečení zázrak nevyžaduje, teprve až při svatořečení. Mučednictví samo je považováno za souhrn heroických ctností. K jeho prokázání je třeba nejen ověřit skutečnost násilné smrti, ale také zda pohnutka pronásledovatele vycházela z nenávisti k víře nebo z odporu vůči mravnímu zákonu

Související články