Příběh kněze, který přežil vlastní smrt

P. Eugenio Laguarda mohl být mezi 233 španělskými mučedníky, které papež Jan Pavel II. svatořečil ve Vatikánu 11.3.

Madrid (E)/ZENIT: P. Eugenio Laguarda mohl být mezi 233 španělskými mučedníky, které papež Jan Pavel II. svatořečil ve Vatikánu 11.3. Byl postřelen a ponechán osudu v opuštěné strži. Jako zázrakem byl zachráněn a dnes - v 90ti letech - celebruje každý den ráno mši v bazilice Panny Marie ochránkyně opuštěných ve Valencii, tedy v diecézi, odkud pochází většina mučedníků z doby španělské občanské války. Podle církevních statistik bylo ve Španělsku v období mezi 18.7.1936 a 1.4.1937 zavražděno 6.832 kněží, řeholnic a řeholníků a 12 biskupů.

V následujícím textu vypráví P. Laguarda o útoku, který na něj byl učiněn 17.6.1938:

Byl jsem velmi mladý. Již jako kněz jsem byl poslán do vesničky v provincii Castellón. Válka začala po 15ti měsících mého pobytu ve vesnici Zucaina. Předvídal jsem, co se bude dít, a všechny obrazy z farních kostelů jsem schoval na půdách soukromých domů. Na ranní mši jsem nezvonil, protože jsem věděl, že bylo zavražděno mnoho kněží.

Jednoho dne mě přišel zavraždit potulný gang zabijáků. Přišli do Zucainy a zeptali se dětí, které si hrály na náměstí: 'Viděly jste kněze?'. Děti odpověděly, že neví, kde kněz je, a tak zabijáci odešli do místního baru. Mysleli si, že kněz byl už zavražděn. Majitel baru se rozzlobil a ptal se jich, proč chtějí zabít tak dobrého kněze. Oni mu odpověděli, že prostě stačí, že je kněz. Pak odešli. Vesničané mi poslali vzkaz, abych věděl, co se stalo. Připravil jsem se na to, že se schovám na farmě vzdálené asi hodinu a půl od vesnice. Majitelem té farmy byl postarší muž jménem Strýc Bernabé. K farmě jsem dorazil za úsvitu. 'Víš proč sem přicházím?', zeptal jsem se Strýce Bernabého. Odpověděl mi: 'Je to obrovské riziko tě tady mít, mohli by nás všechny zabít'. 'Podívej, Strýci Bernabé, já jsem nikomu neřekl, že sem jdu. A tak, když to ty nikomu neřekneš, nic se nestane', řekl jsem. Pak nás zaslechla jeho žena a ptala se, o co jde. Když se dozvěděla o tom, že kněz potřebuje pomoc, řekla, že mohu zůstat tak dlouho, jak budu potřebovat.

Nikdo nevěděl, že na farmě jsem. Později se však měly na farmě ubytovat dvě vojenské posádky, a proto jsem odešel. Namířil jsem si to přes hory do Valencie. Blízko Segobe mě chytli dva vojáci, kteří pátrali po uprchlém zajatci. Když zjistili, že jsem kněz, kopli mě do obličeje, zlomili mi nos a poškodili levé oko. Padl jsem na zem. Dále mě bili, až jsem se nemohl hýbat. Pak mě jeden z nich střelil do hlavy. Kulka pronikla pod levé oko, skrz patro, jazyk, krk a zaryla se mi do plíce. Ten druhý zabiják mu řekl, aby mě znovu střelil, protože nejsem mrtev. Ale on to neudělal. Hodili mě do malé rokle vedle silnice. Slyšel jsem, jak se mi smějí, protože se modlím k Panně Marii. Když jejich hlasy zeslábly, pokusil jsem se vyšplhat na silnici, ale postavit jsem se nemohl, upadl jsem, bylo mi velmi špatně. Pomalu jsem se plazil k silnici a chytal se trávy. Konečně jsem dosáhl silnice. Kolem mne se ihned rozlila kaluž krve. Našli mě lidé a nakonec přijel i autobus. Byla půlnoc. Lidé z autobusu nevěděli, co se mnou mají udělat. Nakonec mě do něj naložili a vezli do nemocnice v Castellónu. Když jsme projížděli Naquerou, seděli oba útočníci na silnici. Zastavili autobus a mluvili s řidičem. Seděl jsem na jednom sedadle pro cestující a umíral jsem. Zabijáci se ptali, kam autobus jede. Řidič jim odpověděl, že veze těžce raněného, kterého našel nahoře v kopcích. Kněze. 'To je ten kněz, kterého jsme zabili! On ještě žije? Musíme ho dorazit', naléhali útočníci. Nakonec zvítězil řidič a oba útočníci zůstali za námi. Odvezl mě do Castellónu, kde mě okamžitě přijali do nemocnice.

Po válce byli oba útočníci odsouzeni k smrti. Když jsem se pak vrátil do Zucainy, navštívil mě otec jednoho z nich a matka druhého z nich. Poklekli přede mnou, pokřižovali se a řekli: 'Otče, smilujte se nad našimi syny, kteří jsou ve vězení a budou popraveni za to, co vám udělali'. Okamžitě jsem vzal pero a papír a napsal jsem soudci, že jsem v pořádku, a že bych chtěl, aby