Jak vůbec vznikl církevní majetek?

28. 01. 2008 Rubrika: Domácí
V polovině devadesátých let minulého století, kdy se již hledalo řešení pro vztah mezi církvemi a státem, vyšla publikace Mojmíra Kalného "Církevní majetek a restituce". Uvádíme z ní základní myšlenky k otázce vzniku církevního majetku.

Ve starověku a středověku bylo zcela běžné, že panovníci, šlechtici a města stavěli na svých pozemcích kostely a fary. Podle germánského práva, kterým se naše země řídily, budova patřila majiteli pozemku. Ve střední Evropě se církev dostala do područí světských feudálů, a tak byla na svých pánech hmotně závislá. Tímto neblahým stavem církve se r. 1139 zabýval 2. lateránský koncil. Na základě jeho usnesení se podařilo dosáhnout změny. Postupně se vlastnictví kostelů a far během dvanáctého a třináctého století převádělo v tzv. patronátní právo. To v praxi znamenalo, že dosavadní majitelé církevních staveb právně uznali, že se vlastníkem těchto staveb stává církev a oni přebírají čestnou povinnost přispívat nadále na jejich údržbu. Tím si ponechali vliv na jmenování duchovních správců. Převod se bezezbytku podařil a od doby, kdy byl za vlády Přemysla Otakara II. (1253-1278) zaveden zápis pozemkového vlastnictví v zemských deskách, nalézáme doklady o tom, že vlastníkem byla církev. Církví se zde myslí jednotlivé církevní subjekty, jako jsou biskupství, kapituly, farnosti atd. Nejčastěji byla jako vlastník uváděna místní církev (obvykle v podobě kostela, záduší, obročí apod.) Toto praktické středověké opatření umožňovalo oddělit osobní majetek duchovních správců od majetku církve a zajistit tak jeho předávání na další generace.

Zámožní věřící darovali církvi pozemky na udržování kaplí, kostelů nebo podporu působení řádů. Peněžními dary podporovali stavby a chod různých církevních institucí. Také věřící od počátku církve přinášeli při mši osobní příspěvky (sbírky), které měly ze začátku naturální podobu a později se přeměnily v peněžní formu. Velmi časté byly dědické odkazy bezdětných zámožných věřících. Církev mimo to z výsledku hospodaření a z peněžitých darů kupovala nemovitosti. V Čechách byl zdrojem financí například trvalý příjem ze státní pokladny jako odškodnění za nevrácení církevního majetku po bitvě na Bílé hoře (formou podílu ze cla z dovozu soli). Tehdy neobvyklé finanční řešení přijal panovník proto, aby se nemusela řešit složitá restituce církevního majetku, ztraceného za husitských válek, pro neochotu nových majitelů církvi ho vrátit. Církevní právo dříve na církevních představitelích žádalo, aby bylo církevní jmění pokud možno uloženo v nemovitostech, proto dochází k zakoupení nových statků.

Tvrzení, že církev získala svůj majetek z pobělohorských konfiskací, není opodstatněné. Tento argument se přesto používá k zpochybnění legitimity a čestného nabytí církevního majetku.

O tom, že církev byla právoplatným vlastníkem svého majetku, nepochyboval ani československý stát při provádění pozemkové reformy v r. 1919, jakkoliv byl protikatolicky naladěný. Patronátní práva během staletí postupně zanikala, ale mnoho jich existovalo ještě v době února 1948. V rámci úsilí o plné podřízení veškeré církevní činnosti státu převzaly na sebe československé státní orgány zákonem č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností všechny dosud existující patronáty ustanovením § 11 zmiňovaného zákona: "Veškerý soukromý a veřejný patronát nad kostely, obročími a jinými církevními ústavy přechází na stát." Tento stav trvá dodnes, protože z. č. 218/1949 Sb., nebyl dosud nahrazen jiným řešením.