Pozdravy panu kardinálovi

U příležitosti patnáctého výročí jmenování pražského arcibiskupa Miloslava Vlka kardinálem (26.11.1994) vzpomnělo několik významných osobností na dílo, které za kardinálem Vlkem zůstává a na němž mohli spolu s ním spolupracovat. Tato ohlédnutí budeme postupně uveřejňovat.

Patnáct purpurových let a co bylo předtím (Vyznání na rozloučenou)

Když jsem se před 15 lety dozvěděl, že arcibiskup Vlk vchází do dějin českých kardinálů, promítl jsem si před očima mnohá naše setkání v minulých letech. Poznali jsme se během dramatického jara 1968, plného snů, plánů a nadějí. Přesně si jarní den pamatuji. Jako člen Akademického výboru studentů jsem v březnu pozval na studentské shromáždění univerzity do auly FF UK také zástupce školy, s kterou tenkrát nikdo nepočítal, byť byla původně zakládající fakultou Univerzity Karlovy – litoměřické Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty. Přijeli studenti Vlk, Radkovský, myslím i Graubner, to už si nepamatuji úplně přesně. Ale docela přesně si pak až do detailů vybavuji večer v blízké hospůdce, kde mi bohoslovec Míla Vlk vyprávěl o svých plánech po blížícím se vysvěcení a já jsem zkoušel, zda by neměl zájem se stát duchovním studentského kostela, na který jsme si tenkrát mysleli. On však namítal, že se ještě chystá na postgraduální studia do Jeruzaléma.

Asi bychom se tenkrát oba divili, kdyby nám někdo dal nahlédnout do budoucnosti: viděli bychom nejprve valící se sovětské tanky, které za pár měsíců převálcovaly naše plány. Ale ještě více by nás překvapilo, že do toho Jeruzaléma vstoupíme poprvé až spolu – ovšem o čtvrtstoletí později a že v té době oním studentským duchovním budu já a on bude můj arcibiskup. A kdyby nám bylo dovoleno vidět i záběry z doby mezitím, z 80. let, viděli bychom řadu našich setkání na ulicích kolem Karlova náměstí – on v montérkách s kýblem umývače oken, já v bílém zdravotnickém plášti psychoterapeuta apolinářské kliniky (ovšem se schránkou s eucharistií pod košilí na cestě do blízké nemocnice během polední přestávky). Anebo bychom viděli tajné schůze představitelů 'podzemní církve', které z řady diecézí a ilegálně působících řeholí kolem sebe shromáždil Otto Mádr? Anebo bychom se viděli v Miloslavově bytě v Rybné ulici, kam jsem ho přišel seznámit s připravovaným projektem Desetiletí duchovní obnovy? A po listopadu roku 1989 by film pokračoval: jeden dlouhý noční rozhovor na ulicích Říma, když jsem se vrátil z jednoho důležitého setkání s Janem Pavlem II., anebo jiný náš hovor ve Vatikánských zahradách, který byl velmi podstatný pro můj další život a působení? Anebo pak řadu rozhovorů v arcibiskupském paláci: i když jsme někdy měli na některé věci trochu rozdílný pohled, vždycky jsme v upřímném dialogu našli dřív nebo později zas vzájemné porozumění, protože nám nikdy nechyběla vzájemná úcta a dobrá vůle pochopit stanovisko druhého. Já jsem si byl vždycky vědom toho, že žádný církevní představený to nebude se mnou mít úplně lehké, protože se často dívám na skutečnost z trochu jiného úhlu než bývá většinový obvyklý pohled, a obdivoval jsem tohoto svého arcibiskupa, že nepřerušil náš dialog ani tehdy, když jsem občas říkal věci, kterým určitě není příjemné naslouchat, že si dokázal vážit upřímnosti a kritičnosti. A snad také cítil, že já jsem ho nikdy nepřestal mít rád.

S velkou radostí a hrdostí jsem vnímal, jak pozitivně je náš kardinál Miloslav přijímán v zahraničí – např. na mezinárodním kongresu evropských teologů, kde slovutné profesory okouzlil skromností a přirozeností svého chování (včetně toho, že se zařadil na konec dlouhé fronty na oběd v kongresové jídelně). Někdy zdánlivé maličkosti řeknou o člověku víc než dlouhé proslovy.

Když jsem nedávno slyšel kardinálova sebekritická slova o neúspěšnosti jeho mise, chtělo se mi protestovat. Možná, že kdyby dosáhl restitucí církevního majetku a kdyby církev byla dnes po všech stránkách ekonomicky a právně zabezpečená, vlastnila by katedrálu s Vikárkou a mnoho dalšího, mohla by přijít o něco, co je mnohem důležitější a k čemu náš kardinál nepochybně přispěl: zachovat si kus normální lidské člověčiny. Pamatuji si, jak studenti bývali získáni jeho upřímností a srdečností v diskusích v salvátorské sakristii, nebo jak mu kdosi po besedě s věřícími překvapeně a s uznáním řekl, že 'je tak nebesky normální'. Podobný dojem z něho měli i mnozí nekatolíci z akademického světa či politického života na pravidelných kolokviích na půdě České křesťanské akademie. Mnozí z té dlouhé purpurové řady před ním byli 'knížaty církve' (a to jistě nemusíme hodnotit vždy negativně, mnohdy to vyžadovala doba) – Miloslav Vlk, kardinál z doby bolestného zrání obnovené české demokracie – významně přispěl k demokratizaci biskupské služby. Odchází-li ze svého úřadu zdánlivě s prázdnýma rukama či 's bosýma nohama', nezapomeňme, že jeho velký svatý předchůdce Vojtěch těma bosýma nohama na svůj stolec připutoval. Možná jiná cesta k srdci Čechů ani není schůdná – i když se to ocení nejspíš až s odstupem doby.

Tomáš Halík, prezident České Křesťanské akademie a rektor univerzitního kostela Nejsvětějšího Salvátora

Kardinál Vlk a charitní práce

Při krátkém hodnocení toho, co vše se v oblasti Charity za posledních 15 let podařilo, je třeba říci, že otec kardinál vždy projevoval o charitní dílo živý zájem a snažil se být co nejvíce v centru dění této pomoci. Mnoho charitních projektů vznikalo na základě jeho doporučení a častých konzultací s ním.

Pro ilustraci lze jmenovat několik projektů, které Charita v pražské arcidiecézi v tomto období vybudovala a které jsou pro společnost důležité. Jedná se například o dům Fatima v Praze Třeboradicích, Azylový dům sv. Terezie v Praze Karlíně či Dům Gloria v Praze 5. Podobných projektů má Charita více. Kromě domácí péče, poraden, domovů je to také zahraniční pomoc. Ta je velmi rozmanitá – pomáháme v několika zemích, především v Indii, Ugandě a Bělorusku. V největším zahraničním projektu 'Adopce na dálku' podporuje Charita nyní více než 16.000 dětí.

Otec kardinál se od počátku snažil být všem charitním aktivitám blízko. Zajímal se o to, jak konkrétně lze pomáhat lidem bez domova, nemocným, opuštěným a dětem. Pomáhal svými radami, názory, navštěvoval charitní projekty, povzbuzoval tam, kde bylo třeba. Charitu vždy vnímal jako nedílnou součást církve a často říkával, že církev je 'úplná' tam, kde nejen káže a slaví liturgii, ale také tam, kde slouží. Práci Charity ve své diecézi kardinál Vlk považoval za 'výkladní skříň' místní církve. Také díky kardinálu Vlkovi má Charita svoji současnou podobu a pracuje v tolika oblastech.

Pavel Šimek, Arcidiecézní charita Praha

K 15. výročí jmenování arcibiskupa Vlka kardinálem

S panem kardinálem Vlkem nás pojí dlouholeté přátelství, které je pro mnohé z nás velmi osobní. Kořeny má v době totality, kdy byl pan kardinál – stejně jako mnozí z nás – donucen živit se podřadnou prací. V jeho případě to bylo – podobně jako v případech mnoha chartistů, disidentů a dalších oponentů komunistického režimu – mytí oken.

Je ale ještě jeden důležitý moment, který nás spojuje – pan kardinál působil také nějakou dobu jako archivář tehdejší Státní banky československé. Při své práci narazil i na archivní fond nacistických arizací, který ho zasáhl šíři, ale i hloubku tragedie holocaustu. Po roce 1989, když jsme začínali s obnovou židovské komunity v Čechách a na Moravě, nás na tento cenný archivní materiál upozornil.

Židovská komunita vidí v panu kardinálovi nejen přítele, ale také blízkého spojence v mnoha otázkách, týkajících se aktuálních společenských, politických nebo etických témat. Proto jej vždy rádi zveme na všechna svá významná jednání, včetně těch mezinárodních. Platí to i opačně, zástupci české židovské komunity si vždy vážili pozvání na významné akce, které pořádala Česká biskupská konference či katolická církev. Takto se uskutečnila setkání s Janem Pavlem II. a v nedávné době i s Benediktem XII.

Pan kardinál nikdy neváhal vystoupit proti antisemitským a neonacistickým postojům, mimo jiné zcela spontánně vystoupil na našem improvizovaném pietním shromáždění k připomenutí Říšského pogromu 9.11.2007, kdy židovskému městu hrozil pochod neonacistů, vždy se zajímal o naše sociální a kulturní aktivity a snad můžeme tvrdit, že nás spojuje víra v Boha a humanistické ideály.

Vynikající vzájemné vztahy lze nastolit a udržovat i díky osobnímu přátelství. Rádi bychom při této mimořádné příležitosti zdůraznili dnes tak vzácnou vzájemnou důvěru a přátelství. Panu kardinálovi Vlkovi za něj děkujeme a velmi si ho vážíme.

K 15. výročí jmenování pana arcibiskupa kardinálem mu přejeme mnoho zdraví a spokojenosti.

Karol Sidon, vrchní zemský rabín

Jiří Daníček, předseda Federace Židovských obcí v ČR,

Tomáš Kraus, tajemník Federace Židovských obcí v ČR,

František Bányai, předseda Židovské obce v Praze

Miloslav Vlk 15 let kardinálem

Skutečnost, že se v českém mediálním pohledu bude tato doba jevit hlavně jako 15 let marných kardinálových soubojů s politiky i veřejným míněním, vypovídá mnohem víc o médiích a těch, kteří v nich působí, než o samotném Miloslavu Vlkovi. A samozřejmě o kvalitě politických reprezentací, které v té době řídily naši zemi. V prvé řadě by totiž bylo třeba se seriozně zabývat tím, zda se vůbec dalo z pozice katolické církve dosáhnout po roce 1993 jiného výsledku, když byla tak lákavým a přitom snadným rukojmím v politických 'hrátkách' – jedno, zda u moci byla ODS, nebo ČSSD. Snad se dá říci, že jim to Miloslav Vlk poněkud usnadnil – ne však svou malou 'diplomatičností', ale tím, že jim přes všechno znovu a znovu důvěřoval a že této oblasti přikládal až příliš velkou váhu.

Z hlediska skutečného poslání církve totiž dokázal mnohem víc. Předně to byl on, kdo jako jeden z mála hned na začátku pochopil, jak je důležitý koncept rozvinuté občanské společnosti a aktivní zapojení církve v ní. V tom ostatně našel spřízněnou duši ve Václavu Havlovi. Jen vzpomeňme, že byl například jedním z prvních veřejných činitelů, který se jasně postavil na stranu naší židovské menšiny, když čeští neonacisté chtěli vůči ní demonstrovat svou sílu. Jen díky spolupráci s Karlovou universitou se mu podařilo zachránit pražskou teologickou fakultu před odebráním vysokoškolské akreditace kvůli závažným manažerským pochybením tehdejšího děkana Václava Wolfa. Ruku v ruce s tím šel jeho trvalý důraz na přijetí dospělé zodpovědnosti za církev ze strany laiků. Dosud zdaleka nedokázali využít prostor, který pro ně – prvořadě ve své diecézi, ale následně i v českém katolickém prostředí – otevřel. Současně příkladně naplňoval přátelskou ekumenou svoje heslo 'Aby všichni byli jedno.' A to nejen u nás, ale v širokém evropském i světovém kontextu jako dlouholetý moderátor společenství biskupů hnutí fokoláre. Pokrok v 'uzdravování historické paměti' – zejména v případu Jana Husa a bolestivé historie 16. a 17. století – je významně jeho zásluhou. U nás téměř bez povšimnutí prošlo jeho osmileté působení v čele Rady evropských biskupských konferencí, během kterého byly přijaty závažné dokumenty o ekumenické spolupráci i o strategických otázkách směřování evropských katolíků.

Arcibiskup Miloslav Vlk byl i 'tahounem' plenárního sněmu katolické církve u nás. A nebyl to on, kdo naprosto nepochopitelným prohlášením o tom, že 'práce sněmovních kroužků skončila' 1. plenárním zasedáním v červenci 2003, způsobil umrtvení toho, co mohlo být nejcennějším výsledkem sněmovního procesu. Marně volal i po vytvoření skutečné mediální komunikační strategie katolické církve, neboť správně pochopil, že bez ní bude selhávat ve svém nezastupitelném prorockém a evangelizačním poslání. Nakonec je třeba připomenout, že se nejvíc angažoval ve prospěch těch příslušníků předlistopadové 'skryté církve', kteří měli kvůli nestandardním postupům svého světitele Felixe Davídka potíže s integrací do řádných struktur katolické církve. A také se nejvíc z biskupů snažil o uzdravení církve ze selhání kolaborací s komunistickým režimem. Výsledky obojího byly sice velmi skrovné – ale opět: nikoli jeho vinou. Byl spíš osamělým hlasem volajícího na poušti … Lze ovšem doufat, že poslední slovo tu ještě řečeno nebylo.

Jiří Zajíc, pedagog a publicista

Patnáctileté působení kardinála Miloslava Vlka očima protestanta

Jako představitel jedné z evangelických církví, po řadu let místopředseda a později předseda Ekumenické rady církví v ČR, jsem mohl sledovat působení kardinála Miloslava Vlka ve vedení římskokatolické církve, v předsednictví České biskupské konference, Rady evropských biskupských konferencí, při jeho působení v české a evropské ekumeně a ve společnosti.

Kardinál Vlk patří k těm, kteří nedělali kompromisy v době totality a nedělal je ani v době naší mladé demokracie. Jeho statečné postoje v různých kauzách mě povzbuzovaly a byly zdrojem inspirace. Na kardinálu Vlkovi si cením jeho rozhledu, moudrosti a hluboké zakotvenosti v Božím slově. Je až neuvěřitelné, jakou pracovní výkonnost si v minulých letech zachoval. Mohl jsem ho sledovat při nejrůznějších konferencích domácích i mezinárodních, při bohoslužbách, náročných jednáních, v médiích i při neformálních setkáních. Vždy něco do každého společenství přinášel. Při obrovské vytíženosti a časových nárocích své práce si zachoval hlubokou zbožnost. Bylo vidět, že modlitební život a zakotvení v Kristu jsou základem jeho života a služby. Odtud vyvěral jeho zápas o oživení církve a změny ve věcech veřejných, pro dobro naší společnosti.

Při jednání s vládními orgány a se státní správou jsem oceňoval jeho věcnost. Nikdy nepřispíval nic neříkajícími frázovitými proslovy, které pouze zdržují a ničí skutečná jednání. Na setkání přicházel připraven a se snahou o dialog.

V době kardinálova působení došlo k velkému rozvoji církevních charitativních zařízení. Vznikly nové domy sociální péče, rozšířilo se hospicové hnutí. Zanedbatelný není ani rozvoj církevního školství, které je vyhledáváno nejen pro děti a studenty z křesťanských rodin.

V ekumenických vztazích vždy nabízel ruku ke spolupráci. Za jeho působení došlo k vytvoření společných ekumenických projektů, jako je kaplanská služba v Armádě ČR, ve Vězeňské službě a ve zdravotnických zařízeních. Velkoryse dovedl řešit spolupráci církví s Českým rozhlasem a Českou televizí. Jakmile něco v ekumenické spolupráci začalo skřípat, byl ochotný přijít, setkat se k dialogu a hledat cestu, která by byla průchodná a přijatelná. Za jeden z největších ekumenických počinů považuji kardinálovu vstřícnost při jednání církví se státem o zmírnění křivd minulosti. Velkoryse dovedl přispět k zahrnutí služby křesťanských církví a to těch starších i novějších a tím projevit ekumenické smýšlení a podporu rozvoje křesťanské služby v našem národě napříč ekumenickým spektrem. Nelze přehlédnout jeho významný podíl na 2. Evropském ekumenickém shromáždění ve Štýrském Hradci (1997). Zde byla představena Ekumenická charta (Charta Oecumenica), kterou v roce 2001 podepsal kardinál Vlk jménem Rady evropských biskupských konferencí ve Štrasburku. Tento krok výrazně ovlivnil spolupráci evropských církví na našem kontinentě.

Velmi oceňuji jeho spolupráci s obnovnými hnutími uprostřed církve a ekumeny. Kardinál dobře věděl, že tato hnutí jsou 'proudy života', které slouží církevní instituci k tomu, aby ve všedních starostech neztratila své skutečné poslání, kterým je služba Bohu a lidem. V této souvislosti je dobré připomenout, že dovedl zahrnout i hnutí, která se zformovala v evangelických církvích, jako např. Alianční týden modliteb, ProChrist, YMCA, Teen Challenge, Alfa kurzy, a mnohé jiné. Jako primas české katolické církve neztratil ze zřetele, při všech svých administrativních povinnostech, zápas o duchovní poslání církve, šíření Kristova evangelia a vedení lidí k pokání a smíření s Bohem. Kardinál Vlk se při velkém množství úkolů nestal úředníkem, který by ztratil ze svého horizontu duchovní a pastýřskou službu. V neposlední řadě je třeba zmínit jeho pokoru, se kterou dovedl přijímat v ekumeně i některé méně podařené projekty. Kardinál Vlk se ve svém úřadě nestal namyšleným prelátem, který by přezíral druhé a pohrdal jejich snahami a zápasy. Nedal se zdeformovat poklonkováním a lichotkami některých, ale ani tlaky, kterým v církvi, v ekumeně i ve společnosti čelil.

Když nás, představitele nekatolických církví, zval do chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha, vítal nás vždy srdečně v katedrále, která patří nám všem a která zůstává symbolem nerozdělené církve.

Jakýkoli nástupce na pražském arcibiskupském stolci to po kardinálu Vlkovi nebude mít snadné. Široce pojatá spiritualita, osobní pokora, rozhled po ekumenickém horizontu, znalost evropské politické scény, legislativní zběhlost a komunikační schopnosti, z něj činí mimořádnou osobnost českého křesťanství. Vážím si výsady, že se s ním mohu po řadu let setkávat a poznávat něco z charakteru a charismat, která Bůh vložil do jeho osobnosti.

Pavel Černý, předseda Rady Církve bratrské a předseda Ekumenické rady církví v ČR