Pozdravy panu kardinálovi II

U příležitosti patnáctého výročí jmenování pražského arcibiskupa Miloslava Vlka kardinálem a v době blížícího se konce jeho funkčního období vzpomnělo několik významných osobností na dílo, které za kardinálem Vlkem zůstává a na němž mohli spolu s ním spolupracovat.

Kardinál Vlk a svatováclavská tradice

Jméno pražského arcibiskupa Miloslava kardinála Vlka zůstane provždy spjato se Starou Boleslaví, s nejstarším poutním místem v Čechách a s jeho tradicemi. V roce 2003 tu stál u zrodu Národní svatováclavské pouti, duchovní slavnosti, kterou pod širým nebem otevřel věřící i nevěřící společnosti. Pod jeho ochranou se zakrátko stala přední duchovní akcí v Čechách a hlavní událostí státního svátku svatého Václava, Dne české státnosti.

Nebylo samozřejmostí, že se svatováclavská tradice, osvobozená z totalitních pout, znovu prosadila v současné společnosti konzumu a zrelativizovaných hodnot, v plnosti navázala na své historické duchovní zdroje a z autentických míst Staré Boleslavi se ozvala hlasem živé křesťanské víry. Svou přítomností v tisícihlavém shromáždění poutníků tu pražský arcibiskup Miloslav Vlk každoročně dokazuje závažnost křesťanské tradice v životě národa. Hovoří-li nad Palladiem země české ve Staré Boleslavi o tisícileté přítomnosti křesťanů a jejich právech v této zemi, pevně stojí na svém místě v dlouhé řadě osobností pražských arcibiskupů a hovoří zároveň o perspektivách svého národa ve střední Evropě...

Národní svatováclavská pouť v posledku obrátila ke Staré Boleslavi i kroky Svatého otce a osobní setkání papeže Benedikta XVI. s hlavním národním světcem i milostným mariánským obrazem staroboleslavským na místech, kde se symbolicky spojilo moravské a české křesťanství, bylo vrcholem jedné z podstatných částí životního díla arcibiskupa Miloslava Vlka. Kde ve svých řadách vzala církev manažery, kteří jsou schopni zrealizovat megaakci s účastí desetitisíců a do její organizace účinně zapojit záchranný systém, policii, armádu, ptala se média po papežských návštěvách v Brně a ve Staré Boleslavi, kde také veřejnost skoncovala s představou katolické mládeže jakožto sborem nanicovatých dívek a mládenců out of date.

Příběhy blahoslavených dokazují, jak málo my lidé chápeme, co znamená 'úspěch' z pohledu věčnosti, ale ani světskýma očima dnes nelze přehlédnout, že i taková, tedy živoucí a akceschopná, je římskokatolická církev za dnů archiepiskopátu kardinála Vlka.

Milan Novák, Městský úřad Brandýs nad Labem-Stará Boleslav

Ekumenický základ duchovní služby v armádě

Duchovní služba Armády České republiky, chcete-li, vojenští kaplani, slouží v obnovených podmínkách dvanáctý rok. Po téměř padesáti letech se v roce 1998 mezi české vojáky vrátili ti, kteří je chtějí v radostech a starostech, nadějích i bolestech doprovázet a být jim vždy nablízku pro milost a lásku Boží, která směřuje ke každému člověku.

Jistě i z této milosti pramení skutečnost, že vojenští kaplani nejsou dnes mezi vojáky nikterak navzdory, ale naopak, že jejich přítomnost a konání jsou přijímány s určitou samozřejmostí, ohleduplností, důvěrou a navíc se smysluplně zvyšujícími se očekáváními užitečnosti jejich služby ve prospěch vojáků a celého rezortu ministerstva obrany.

K tomuto stavu zcela jednoznačně vede schopnost a ochota k vnímavému, uvážlivému, ale také velmi tvořivému a optimální řešení hledajícímu postoji českého křesťanstva, v čele s římskokatolickou církví. Zvláště v letech těsně předcházejících vzniku Duchovní služby Armády České republiky, tedy v letech 1995 až 1998, bylo nad obvyklou míru zásadní a osudově důležité, že převážila schopnost církve se zájmem a ochotou k dialogu naslouchat hlasům vojenské veřejnosti nad inklinací k vytvoření vojenské kaplanské služby formálním způsobem, zohledňujícím pouze vlastní vnitřní stanovy.

K dialogu s vojáky přibyla v těch letech i ochota pana kardinála Miloslava Vlka pro zcela otevřený, skutečně bratrský a vstřícný dialog s představiteli ostatních křesťanských církví v České republice. To přineslo možnost, aby byla duchovní služba v armádě postavena a stála na ekumenických principech. Současnost potvrzuje, že tento model duchovní služby, který sui generis nemá v zahraničí téměř žádnou obdobu, ale pro aktuální situaci vztahu ke křesťanství u nás byl a stále je optimálním řešením, a to hlavně proto, že skeptický vztah ke křesťanským tradicím jako takovým dává v očích vojáků o to víc vyniknout tomu jedinému, co mají čeští vojenští kaplani navzájem společného, to jest Kristus, Syn Boha živého.

Jsem přesvědčen, že lze říci, že právě tento postoj pana kardinála v záležitosti koncipování vojenské duchovní služby, doplněný o jeho neustálou připravenost k setkáním a vlastnímu tvořivému jednání, je jednou ze základních novodobých vzpruh pro český ekumenismus, jak uvažovaný a přemýšlený, tak ten realizovaný a žitý.

Jan Kozler, hlavní kaplan Armády ČR

Spolupráce na kulturním poli je nadějný příslib do budoucna

Hodnotit působení kardinála Vlka... to je trochu (a dost) předčasné, mělo-li by to být aspoň trochu komplexní a objektivní. Kdesi jsem řekla něco v tom smyslu, že výsledky činnosti každého arcibiskupa jsou do značné míry podmíněny dobou, v které působil, tím, co v jeho době bylo nejdůležitější a co mu jeho doba dovolila udělat a kam až jít. To platí i v případě dnešního pana kardinála – a hned je zřejmé, že postkomunistická doba mu toho mnoho nedovolila, v církevně-politické oblasti vlastně nic. Ale vnější věci nejsou to nejpodstatnější, ostatně tahanice o církevní majetek zažily naše země už v 16. a 17. století a tolik se od dnešních zase nelišily; i tehdy měli kdysi církevní statky v rukou jiní a mocní a nehodlali je vrátit. Důležitější je vnitřní rekonvalescence, návrat k normálnímu životu a aktivitě, bez obav z postihů, z posměchu, z izolovanosti. Totéž, co stálo jako výzva před celou společností, platilo i pro církev – církev není přeci jen klérus – a asi se v církevní složce společnosti zdařilo lépe než v jejím celku. Demokracie nemůže existovat bez svých institucí, ale fungovat může jen když v ní působí slušní a odpovědní lidé. Stejně i pro církev, jež není demokraticky stavěná, platí, že její základ musí tvořit lidé pokorní, ale současně svobodní a samostatní. A právě to se do značné míry podařilo, ožily některé řády i farnosti, dobročinné aktivity, vzniklo hospicové hnutí a mnohé další charitativně zaměřené iniciativy, které slouží celé společnosti a ta je vnímá a spolupodílí se na nich. Předcházelo tomu obtížné, ale v klidu proběhnuvší vnitrocírkevní vyrovnání s vlastními pochybeními předcházejících desetiletí i bez hořkostí a vášní navázaný česko-německý dialog a spolupráce. Přispělo to ke zpochybnění pohodlných proticírkevních předsudků a ty snad jednou i zmizí. Nejvnitřnější spirituální záležitosti se neodvažuji posuzovat, je ale zřejmé, že bez jejich nezanedbatelné přítomnosti by se nebylo zdařilo nic a už vůbec ne následující: Jako nejvýraznější a (snad) trvalý výsledek episkopátu kardinála Vlka je možno brát obnovení vzájemné důvěry mezi církevními kruhy a českou, po generace převážně levicově a pak marxisticky orientovanou tvůrčí inteligencí, a jejich dnešní spolupráce na kulturním poli. To je nadějný příslib do budoucna. Církev v Čechách ztrácela od poloviny devadesátých let ony sympatie a důvěru nadšeného polistopadového období prostě proto, že se nestal zázrak, a dnes místo euforie obecně převažuje skepse; nicméně se mezi 'slušnými' lidmi s církví a jí nabízenými hodnotami počítá a církev a její svět mají dnes v myslící společnosti respekt.

Zdenka Hledíková, profesorka historie a archivního studia

Kardinál Vlk a Katolická teologická fakulta

Panu kardinálu Vlkovi se jako Velkému kancléři Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy podařilo vyvést fakultu z krize, v níž se ocitla v důsledku problémů spojených s návratem do svazku Univerzity Karlovy a s jejím pokoncilním směřováním. Díky jeho trpělivému a citlivému úsilí se fakultě podařilo obnovit a upevnit svou dobrou pověst jak uvnitř, tak vně katolické církve. Je trvalou zásluhou pana kardinála, že fakulta dnes díky upřímné spolupráci jejího církevního a akademického vedení pozitivně přispívá ke vzdělávání katolického kléru, pozvedá úroveň teologického povědomí společnosti a věnuje se bádání ve svém oboru.

Ludvík Armbruster, profesor a děkan Katolické teologické fakulty UK

Zdařilé dílo kardinála Vlka

Když se Mons. Miloslav Vlk stal v roce 1991 pražským arcibiskupem a českým primasem, stál před úkolem, který se snadno vyjádří, ale těžce plní: přivést českou katolickou církev do jednadvacátého století. Jsem přesvědčena, že se mu to podařilo. Stačí si vzpomenout, že po nástupu komunistického ateistického režimu byly církevní struktury téměř zničeny, věřící zahnáni do ghetta, spojení se světem přerušeno. Bylo proto nutné postavit církev znovu takříkajíc na nohy, což znamenalo nejen obnovit, co bývalo, ale zavést mnoho nového, v duchu II. vatikánského koncilu. Znamenalo to obsadit prázdné fary, získat kněze z Polska, zakládat farní a pastorační rady, restaurovat kostely, zakládat sněmovní kroužky, zavádět kněžské dny, vikariátní setkání, exercicie atd. Připomeňme si rozvoj církevního školství a charitních zařízení, adopce na dálku, duchovenskou službu v armádě, diecézní centra pro mládež atd. K tomu všemu bylo však především zapotřebí odstraňovat předsudky a strach, 'obnovovat církev jako Boží lid', jak řekl pan kardinál v jednom interview pro Svobodnou Evropu. Velmi důležité bylo navázání spolupráce s médii, založení Tiskového střediska ČBK, pořádání tiskových konferencí i neformálních setkání s novináři.

Za zvlášť důležitou považuji činnost kardinála Vlka na poli ekumenickém, a to jak doma, tak v zahraničí. Od roku l994, kdy jsem se vrátila do vlasti, pozoruji obrovský pokrok ve vztazích mezi katolíky a protestanty. Dřívější napětí a nedůvěru vystřídaly čilé kontakty a spolupráce, jak osobní, tak na úrovni oficiální, zejména co se týče jednání se státem, společné modlitby, diskuse a besedy, společná účast na práci Komise pro studium osobnosti, života a díla Mistra Jana Husa, kterou z popudu papeže Jana Pavla II. kardinál Vlk založil a po šest let vedl. Práce komise vyvrcholila koncem roku 1999 mezinárodním ekumenickým husovským symposiem na papežské Lateránské univerzitě v Římě, při níž papež vyjádřil hlubokou lítost nad smrtí Mistra Jana Husa, kterého zařadil mezi reformátory církve. Za své návštěvy České republiky v roce 1997 se papež podruhé omluvil evangelíkům za všechna příkoří způsobená katolíky, načež se předseda Ekumenické rady církví Pavel Smetana na Velehradě omluvil katolíkům za utrpení způsobené evangelíky. To vše bylo výsledkem dlouholeté práce. Připomenout bych ještě chtěla další významný společný čin církví: společný dopis, ve kterém kardinál Miloslav Vlk a předseda ERC Pavel Smetana v roce 1997 apelovali na severoirské katolíky a protestanty, aby se smířili a spolupracovali, jako jejich souvěrci u nás, což mělo v Severním Irsku velký ohlas.

Práce na poli ekumenickém zavedla pana kardinála často i do zahraničí: účastnil se ve své funkci předsedy Rady evropských biskupských konferencí například evropského ekumenického setkání ve Štýrském Hradci či podpisu Ekumenické charty, nebo každoročního ekumenického setkání biskupů. Kardinál Vlk je v zahraničí velmi vážen a často zván na různá symposia a konference či jako přednášející. Má řadu čestných doktorátů zahraničních univerzit a jeho práci pro smíření mezi evropskými národy, zejména pak mezi Čechy a Němci, ocenil například bývalý německý kancléř Helmut Kohl. K tomu bych chtěla podotknout, že výsledky těchto snah kardinála Vlka jsou viditelné i u nás, jako když se například řezenská diecéze finančně podílela na stavbě prvního kostela v Praze po pádu komunismu.

Od roku 1994, kdy byl arcibiskup Miloslav Vlk jmenován kardinálem, k tomu všemu přibyly i povinnosti ve Vatikánu, jako například účast na volbě papeže.

Myslím si tedy, že kardinál Vlk se může po těch letech svého působení v roli arcibiskupa a kardinála, přes všechny problémy s politickými představiteli, ohlížet s uspokojením.

Olga Kopecká-Valeská, Rádio Svobodná Evropa