Pozdravy panu kardinálovi III

V době blížícího se konce funkčního období pražského arcibiskupa kardinála Miloslava Vlka a u příležitosti patnáctého výročí jeho jmenování kardinálem vzpomnělo několik významných osobností na dílo, které za kardinálem Vlkem zůstává a na němž mohli spolu s ním spolupracovat.

Založení stálého týmu pro sociální otázky při ČBK

Miloslav kardinál Vlk po léta předsedal Radě evropských biskupských konferencí, ale také stál v čele naší České biskupské konference. V té době se na jeho stole ocitl návrh na přípravu dokumentu – pastýřského sociálního listu, tedy katolické sociální nauky aplikované na podmínky naší země procházející složitou společenskou a ekonomickou transformací. Pan kardinál mi s velkorysostí, za niž jsem dosud vděčný, svěřil ustavení týmu a volbu spolupracovníků ponechal na mé volbě a na mém svědomí. Stejně velkomyslně podpořil myšlenku, aby tým měl ekumenický charakter. Tak se zrodil list 'Pokoj a dobro' vydaný právě před devíti lety (17.11.2000), a o dva roky později dokument 'Žeň veřejné diskuse k listu Pokoj a dobro'. Tým jmenovaný kardinálem Vlkem má již za sebou více než desetiletou soustavnou práci, v posledních letech pod názvem Centrum pro sociální otázky při ČBK. Důvěra, která nám byla kardinálem Vlkem svěřena s takovým smyslem pro svobodu v odpovědnosti, zůstává stálým závazkem pro naši práci ve službě české společnosti. Jsme dále duchovně spojeni se zvěčnělým docentem Jiřím Vackářem, osobním poradcem pana kardinála, i s nestory katolického sociálního učení u nás Cyrilem Martinkem, Aloisem Rozehnalem a Josefem Kamanem, jimž už zdraví nedovoluje do Prahy dojíždět. Tým omlazený o několik nových členů je příslibem i pro budoucnost naší církve.

S pozdravením a přáním pokoje a dobra panu kardinálovi do dalších let,

Lubomír Mlčoch,
profesor ekonomie

Vážený otče kardinále,

dostala se ke mně informace, na kterou musím reagovat. Prý jste nedávno kdesi v rámci bilancování svých úspěchů a neúspěchů v úřadě arcibiskupa a primase českého s lítostí zmínil i hospice. S lítostí proto, že jste se do dnešního dne navrácení ukradeného církevního majetku nedočkal, a v důsledku toho jste je nemohl hmotně podpořit, jak potřebují, jak si zasluhují a jak byste si přál. Lítost je tady jistě plně na místě. Nikoliv však u Vás, nýbrž u těch, kteří si pojem spravedlnosti vykládají po svém. Abych jednou nemusela litovat i já, snažím se jim to odpustit a vyprosit účinnou lítost, pokud možno dřív, než se ocitnou na smrtelné posteli. Nezvládnou-li to sami, hospice jim určitě ochotně pomohou, vždyť i od toho tu jsou.

A Vy se, otče kardinále, o naše hospice nebojte. Jsou-li dílem Božím a Pán Bůh je tu chce, přežijí nejen současnou finanční krizi, ale i ty mocipány, kteří Vás při všech těch nepříjemných jednáních dusili a pokořovali, čímž se nepochybně podepsali i na Vašem zdraví. Psát Vám, ať se nebojíte ani o církev, by od laika byla dost velká troufalost a nošení dříví do lesa. U ní tu jistotu, že dílem Božím je, máme a víme, že ji ani brány pekelné nepřemohou. Chápu, že vrácený církevní majetek by vyřešil mnoho problémů nejen hospicům, ale i jí. Ovšem pokud by nám měl zkomplikovat cestu do nebe, tak ať si ho raději nechají.

Vážený otče kardinále, děkuji Vám za Vaši dosavadní modlitební, morální a v rámci daných možností i finanční pomoc hospicům, a prosím Vás, abyste na ně v modlitbě i nadále pamatoval. Vaše návštěvy v nich pokaždé potěšily a povzbudily všechny – nemocné, umírající, jejich rodiny, personál i dobrovolníky. Mívaly však význam i jiný – pro některé politiky, alespoň ty křesťanské, bývaly důležitým signálem, že jde o dílo hodné také jejich podpory, když za ním stojí i sám kardinál. Otče kardinále, zastavte se aspoň na chvilku, kdykoliv pojedete kolem některého z nich. Vždycky budete vítán.

S díky a s prosbou o požehnání,

Marie Svatošová,
lékařka a zakladatelka českého hospicového hnutí

Význam Metropolitního církevního soudu zřízeného kardinálem Vlkem

Vrcholnou soudní mocí v diecézi je vybaven diecézní biskup, její výkon však má podle Kodexu kanonického práva svěřit svému zástupci pro soudní záležitosti – soudnímu vikáři, jakož i ostatním soudcům. Na tyto soudce jsou vznášeny relativně vysoké kvalifikační požadavky – mj. alespoň licenciát z kanonického práva. Splnění tohoto požadavku není bez obtíží ani v dnešní době, protože v naší zemi ani na Slovensku žádná fakulta kanonického práva neexistuje (nejbližší fakulty: Mnichov, Budapešť, Lublin, Řím); za minulého režimu bylo splnění tohoto předpokladu nemožné, jako bylo nemožné studium teologie a kanonického práva v zahraničí vůbec. Proto byl v roce 1981 arcibiskupem Františkem Tomáškem se souhlasem Nejvyššího soudu Apoštolské signatury zřízen Interdiecézní církevní soud se sídlem v Praze, který 'obhospodařoval' právní problematiku všech diecézí české církevní provincie (na Moravě byla situace obdobná) a který se – s dispenzí od předepsaného vzdělání – podařilo personálně obsadit alespoň takovými duchovními, kteří měli s manželským právem solidní zkušenosti.

Dvacet let poté, co církev získala svobodu, začalo toto provizorium být nahrazováno řádnou justiční strukturou, podle níž má každá diecéze mít svůj vlastní církevní soud, přičemž odvolacím soudem je soud sídla metropolity – v našem případě Praha. Tak daleko jsme ovšem ještě nedospěli. Nicméně z iniciativy pražského arcibiskupa a ostatních biskupů české provincie byly prozatím zřízeny diecézní soudy alespoň v Hradci Králové a v Plzni, a rovněž metropolitní soud v Praze (ten prozatím soudí se souhlasem příslušných ordinářů i ty věci, které by jinak patřily do kompetence diecézí českobudějovické a litoměřické, jakož i řeckokatolického exarchátu). Tuto iniciativu českého metropolity a zemského primase kardinála Vlka, která se na Nejvyšším soudu Apoštolské signatury setkala s kladným ohlasem, je možno uvítat jako první 'porevoluční' krok na cestě k řádné justiční správě na území české církevní provincie, a lze jen doufat, že budou následovat další kroky v podobě budoucího zřízení církevních soudů v dalších diecézích provincie. Výsledek bude ovšem záviset mimo jiné na tom, kolik kvalifikovaných soudců budou mít v budoucnu čeští biskupové k dispozici.

Ignác Antonín Hrdina, OPraem,
soudní vikář a profesor pastorálních oborů a právních věd KTF UK

Tvůrce biotopů víry

Je to skoro dvacet let, co stanul v čele české církve kardinál Miloslav Vlk: jako arcibiskup pražský, primas český a po většinu té doby i jako předseda ČBK. Jaká to byla doba a v jakém stavu do ní vstupovala česká církev? Za bývalého režimu byla nejpronásledovanějším společenstvím, 'ideovým nepřítelem číslo jedna'. Po znovunabytí politické svobody (o niž jsme se jako národ příliš nezasadili, spadla nám do klína) nastal i jí čas naděje. Současně to bylo procitnutí do překvapivě nevlídného počasí. Proces odcizování národa jeho kdysi většinové církvi, který začal už v předminulém století, byl komunistickou perzekucí dovršen. Pokud měli dnes žijící Češi vůbec nějakou reálnou zkušenost s církví (mnozí neměli žádnou), byla to církev v kriminálech, katakombách nebo 'na lopatkách'. Přesto jsme svědky ožívání předsudků z dob hnutí 'Pryč od Říma', kdy je církev vnímána jako feudální vykořisťovatelka a předchůdkyně totalitních řádů, a to i v řadách mládeže. Pro nás katolíky je to nesnadná situace (vnáší konfliktní napětí i do našich řad). Tím spíše pro našeho arcipastýře. Sám si posteskl, že v oblasti 'církevně-politické' nedosáhl žádného úspěchu. Je otázka, zda je 'úspěch' za takového stavu reálně možný a co by jím mělo být. V 'církevně-politické' oblasti byl jemu i nám vnucen ústupový boj. A on to přijal. Nenechal se otrávit, nepropadl ani pokušení 'diplomatického' nadbíhání většinové společnosti, dle možnosti pracoval na vnitřní konsolidaci církve (obnovou jejích struktur) a poskytl jí vodítko: vytvářet biotopy víry. Osvědčil ctnost věrnosti. Odchází od nedokončeného díla, ale předá je nástupci, který v něm může pokračovat. Myslím, že tak to má být.

Petr Příhoda,
vedoucí Ústavu lékařské etiky a humanitních základů medicíny na 2. lékařské fakultě UK