Symbol naděje na křižovatkách minulého století

V pondělí 7.12.2009 požehnal kardinál Miloslav Vlk pomník kardinála Josefa Berana před Arcibiskupským seminářem v Praze-Dejvicích. Slavnostní řeč kardinála Miloslava Vlka je k dispozici na jeho stránkách www.kardinal.cz. Svůj projev přednesl také historik doc. Jaroslav Šebek.
Publikováno: 10. 12. 2009 17:50

Život a působení arcibiskupa a kardinála Josefa Berana odráží jak na velkém projekčním plátně dramatické peripetie, které prožívala nejen církev, ale celá česká společnost ve 20. století. Svou kněžskou dráhu začínal ještě v době monarchie a po první světové válce se stal svědkem prudké antikatolické vlny, šířící sekulární myšlení. Současně však také on výrazně přispíval k tomu, že církevní kruhy tuto zkušenost dokázaly fruktifikovat v podobě zahájení velké spirituální i intelektuální obrody, nesené v duchu snah přinést svědectví a zásady křesťanského života také do občanské společnosti a vést s touto společností dialog, nikoli se jen skrývat za hradbami dobrovolného ghetta. V meziválečném období se také začal rovněž díky vlivu a působení Josefa Berana na pražské teologické fakultě a v arcibiskupském semináři formovat nový osobnostní typ kněze, který nebyl již pouhým úředníkem josefinistického typu a nebo autoritativním představeným, ale také charismatickým vzorem.

Josef Beran se však vedle rozkvětu duchovního života stal zvláště ve 30. letech rovněž svědkem toho, jak silně začaly doléhat do církevní sféry ozvěny politických problémů, souvisejících zejména s vyhrocováním národnostní situace mezi Čechy a Němci. Výrazná změna v životě Josefa Berana i celého katolického společenství přichází s okupací českých zemích a vznikem Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939. Katolická církev, stejně jako ostatní křesťanské církve, se totiž poté stala relativně samostatným prostorem, kde mohlo mnoho českých lidí, a to věřících i sympatizantů, zástupně manifestovat své vlastenectví a odpor vůči okupantům. Za vlastenecké postoje byl zatčen během heydrichiády i Josef Beran. Poté následovalo tříleté martyrium v nacistických věznicích a lágrech. Zakotvenost ve víře a vědomí, že Bůh je s ním mu však dodávala sílu peklo koncentračního tábora nejen přežít, ale být oporou i pro druhé.

Beran, ověnčený gloriolou hrdiny protinacistického odporu, byl jmenován v roce 1946 do úřadu pražského arcibiskupa. Zde však záhy podstupuje další vážné zkoušky, které se dají označit za lakmusový papírek toho, jak se bude dál vyvíjet vztah církve se státem, pokud v zemi dostanou vládu plně do rukou komunisté (například v souvislosti s pokusy o vytvoření státního monopolu na školství či s pokusy o omezení autonomie církví, podnikané nejčastěji právě ze strany KSČ, jejíž vedení usilovalo v poválečném období o ovládnutí nejdůležitějších mocenských struktur ve státě). Přestože po celou dobu svého působení v úřadu pražského arcibiskupa vystupoval Josef Beran apoliticky, stal se v okamžiku poúnorového mocenského zvratu obhájcem idejí demokracie, zachování občanských a lidských práv. Jako nejvyšší představitel katolické církve se vymezil proti nastupující totalitní moci a pro společnost reprezentoval poslední sílu, která dokázala ještě několik měsíců odolávat nadvládě komunistické strany. Beran, stejně jako československý episkopát neustále upozorňoval na režimní zásahy, omezující svobodu civilního i církevního života, a odmítal veřejně vyhlásit podporu a loajalitu nové moci. Beranova zásadovost musela bezpochyby komunistické vedení neustále dráždit a proto nakonec přistoupilo na jaře 1949 k ostré konfrontaci, která vrcholí pověstnou bohoslužbou během slavnosti Božího těla ve svatovítské katedrále v červnu 1949, kdy je po provokaci příslušníky StB fakticky uvězněn v arcibiskupském paláci a začíná tak jeho čtrnáct let trvající ponižující internace. Tento čin státní zvůle předznamenával vlnu represí, s nimiž se museli křesťané v naší zemi vyrovnávat prakticky po celých čtyřicet let komunistického režimu. Josef Beran se nemohl vrátit do úřadu ani poté, kdy byl v roce 1963 policejní dohled poněkud uvolněn. Jeho osud se začal řešit až po zahájení vatikánské východní politiky, hledající možnosti, jak pomoci církvi za železnou oponou.

V roce 1965, kdy získal kardinálskou hodnost za podmínky trvalého exilu však musel bezpochyby prožívat těžké dilema. Rozhodnutí, které nakonec učinil, učinil ve prospěch církve i občanů země, jež musel navždy opustit. Ani poté však jeho aktivita neutuchala. Legendou se stalo jeho vystoupení na II. vatikánském koncilu v září 1965, kde se věnoval tématu svobody svědomí. Mimo jiné se v něm vyslovil i pro objektivní zhodnocení významu Jana Husa v naší národní a historické paměti. Toto jeho snažení bylo nakonec korunováno úspěchem, protože právě v těchto dnech si budeme připomínat desáté výročí lateránského sympozia, na němž papež Jan Pavel II. zařadil M. Jana Husa mezi reformátory církve. Smrt kardinála Berana v květnu 1969 obrátila opět mezinárodní pozornost k tragédii okupovaného Československa a pohřeb ve svatopetrské bazilice jakoby symbolicky předznamenával i dohasnutí nadějí řady československých občanů, spojených s událostmi Pražského jara. Normalizační moc se bála statečného kardinála i po smrti a dělala vše pro to, aby ho z veřejného povědomí navždy vymazala. To, že se zde dnes tady scházíme u jeho pomníku, je jen důkazem neúspěchu úsilí komunistických mocipánů.

Závěrem lze říci, že v osudových křižovatkách minulého století se tento muž hluboké víry stal se symbolem naděje, ale i utrpení a pronásledování, zastáncem dialogu s různými názorovými směry, ale i reprezentantem odporu a neústupnosti v zásadních věcech, které se příčily jeho svědomí. Bez statečných postav jeho typu by jistě nevyšla katolická církev v naší zemi z dob obou totalit s takovým vysokým morálním renomé. V jeho linii pokračoval i jeho nástupce kardinál Tomášek, vzdorující také komunistické totalitě, ale i kardinál Vlk, snažící se po pádu železné opony znovu integrovat církev do veřejného prostoru a o obnovení dialogu mezi civilní společností a církví. Je dobře, že se jeho příklad vrací nejen do církevní, ale také společenské paměti a lze jen doufat, že v duchu odkazu tohoto člověka hluboké víry, velkého srdce, schopného vnímat potřeby druhých, a laskavého pastýře, spravujícího moudře svěřená stádce, budou vystupovat i další nástupci na svatovojtěšském stolci pražských arcibiskupů.

Doc. Jaroslav Šebek, Ph.D.

Související články

Další aktuality

Dekalog Krzysztofa Kieślowského na TV Noe

Televize Noe uvede Dekalog polského režiséra Krzysztofa Kieślowského, proslulou sérii 10 televizních filmů natočených na motivy desatera Božích přikázání. První díl bude možné sledovat na TV Noe již dnes, 11. dubna 2021, od 20.05 hodin.
11.04.2021

Papež František na neděli Božího milosrdenství: Jsme milosrdní k jiným?

Papež František dnes na neděli Božího milosrdenství slavil mši svatou v římském kostele Santo Spirito in Sassia. Ve své homilii vyzval k tomu, abychom projevovali milosrdenství vůči druhým, protože bez toho by se naše víra stala mrtvou. Milosrdný postoj pramení z vědomí, že jsme sami byli obdařeni pokojem, odpuštěním a ranami milosrdného Ježíše, vysvětlil Svatý Otec.
11.04.2021

Neděle Božího milosrdenství je příležitostí vystavit se proudu Boží milosti

Druhá neděle po Velikonocích je nazývána Bílou nedělí (Dominica in albis) a od roku 2000 je slavena jako neděle Božího milosrdenství. Ukazuje tak na vzkříšeného Krista jako zdroj důvěry a naděje.
10.04.2021

Videokázání P. Romana Vlka (nejen) pro děti - 2. neděle velikonoční

09.04.2021

Mladý Bergoglio – noční adorátor

Papež František zaslal dopis španělskému katolickému týdeníku „Alfa y Omega”, v němž vzpomíná na noční adorace v buenosaireské bazilice Nejsvětější svátosti. V padesátých letech minulého století je sdílel se svým rodným bratrem Oscarem Bergogliem.
09.04.2021