Proměny na evropském nebi

Zveřejňujeme promluvu Cyrila Vasiľa, titulárního arcibiskupa tolemaidského v Římě, z letošní slavnosti Zjevení Páně. Obsahuje mimo jiné pohled na současnou společenskou situaci a problém sekularizace, lidských postojů, hodnot, ale i záměny teologie za moderní antropocentrismus.
Publikováno: 26. 1. 2010 17:45

"Milí přátelé, bratři a sestry, dnešní svátek Zjevení Páně nám připomíná a zpřítomňuje základní pravdy naší víry a současně ho můžeme vnímat jako majestátní oslavu Boha, ale i člověka a celého stvoření.

Liturgické texty východní liturgie připomínají tajemství Nejsvětější Trojice v tropáru (pozn.: zpěv v liturgii zaměřený na svátek) Povečeří: 'Pane, při tvém křtu v Jordáně zjevila se Trojice, které se klaníme. Otcův hlas ti vydal svědectví, když tě nazval svým milovaným Synem. I Duch Svatý v podobě holubice potvrdil pravdivost těchto slov. Kriste, ty ses zjevil jako Bůh a celý svět jsi osvítil.' Tohoto radostného svátku se účastní nejen celé lidstvo, ale i celý vesmír, a proto dále v liturgii zpíváme: 'Dnes je tvorstvo plné světla, dnes jásá celý vesmír. Nebe i země se radují, andělé s lidmi se sjednocují, zjevila se Boží milost, aby spasila všechny lidi, aby je osvítila a věřícím udělila hojné milosti.'

Téměř před dvěma tisíci lety se do celého světa začalo hlásat poselství o Bohu, který se stal člověkem, aby zjevil tajemství svého vnitřního života a aby nám dal možnost participovat na něm. Když byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. Vtom se otevřelo nebe a on viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: 'To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení' (srov. Mt 3,16-17). I my jako svědkové Ježíšova křtu, jako svědkové jeho Zjevení, dnes upíráme náš zrak na nebe. Také my dnes chceme poslouchat hlas, který z něho zní.

Jaký obraz se nám skýtá při pohledu na oblohu, na naše evropské nebe během posledních dvou tisíciletí, která uplynula od Kristova křtu? Křesťanství se zrodilo, když se na obloze Evropy i celého tehdejšího světa vznášeli orlové římských legií. Poté, co roku 313 císař Konstantin uviděl na obloze znak kříže, poté, co ho přijal za svůj, za symbol tohoto nového slunce, jímž je vítězný Kristus, se na dlouhá staletí, v dobrém i ve zlém, v duchovní jednotě, ale i ve chvílích tragických roztržek stal symbolem, ve kterém evropské národy nacházely svou duchovní identitu.

Koncem 18. století se svobodní zednáři v jakobínských lóžích pokusili navrhnout nové náhradní symboly, ba i nové počítání času, dní, měsíců a let. Revoluční trikolóry ve výbuších, záchvatech a křečích postupně zastiňovaly a nakonec úplně odsunuly kříž z oblohy Evropy.

Ve stínu vlajek revolucí a v duchovním boji o duši každého člověka, v boji ideologií a jejich symbolů byl před 75 lety křesťanský kříž zdeformován do podoby hákového kříže, jenž se chtěl rozpínat od Západu po Východ, od Atlantiku až po Ural, likvidujíc každého potencionálního konkurenta. To se událo v době, kdy už na evropské obloze z Východu zářila i rudá hvězda. Její krvavá záře plápolala téměř 70 let a v duchovní tmě způsobené těmito dvěma symboly našly svou smrt desítky milionů lidí a životy stamilionů jsou dodnes poznačeny.

Když záře rudé hvězdy vybledla, modrá obloha Evropy se plně rozzářila dvanácti hvězdičkami, k nimž jsme ještě nedávno s nadějí upírali svůj zrak i my, děti zrozené pod rudou hvězdou. Dnes na hranicích Evropy znovu krouží hrdí imperiální orlové moderních velmocí, zatímco my, staří i noví občané Evropy, ještě pořád upíráme svůj zrak na naši tmavěmodrou oblohu, na její blikotavé hvězdičky. Trochu nesví, trochu překvapeni a trochu rezignovaně vidíme, jak jejich světlo bledne v záři vycházejícího půlměsíce, který se s vervou hlásí o své místo na obloze Evropy.

Když se dnes díváme na společnost, především v kontextu toho, co nazýváme moderním světem západní civilizace, vidíme mnohá pozitiva, jež charakterizují náš současný život. V podstatě s radostí můžeme konstatovat, že některé hluboce křesťanské myšlenky dnes nacházejí své široké uplatnění ve všech sférách společenského života. Nositeli a šiřiteli těchto pozitivních, v podstatě křesťanských myšlenek, jsou však často reprezentanti těch filozofických, politických a společenských hnutí, která se nehlásí k žádnému náboženství. Zavrhují náboženství, hlavně křesťanství. Považují je za něco zastaralého, omezujícího, směšného a nedůležitého, ba škodlivého.

Tento postoj je jen parafrází a moderní variací toho, co z prvních stran Písma známe jako lákavé našeptávání vládce tohoto světa – starého hada, otce lži, který svádí celý svět: otevřou se vám oči a budete jako Bůh, budete pány poznání, pány nad dobrem a zlem, budete určovat kritéria dobra a zla (srov. Gn 3,5).

Tyto filozofické, sociální i politické nauky a jejich praxe vyhlašují za svůj cíl jedno: mít ve svém centru člověka, starat se o splnění jeho přání, tužeb, očekávání, chutí a choutek. Člověk postaví na oltář sebe samého, klaní se sobě samému. Člověk touží po dokonalosti, po věčnosti a po spáse, avšak považuje se za samospasitele. Často se velké humanistické ideály omezí nakonec na plnění těch prvotních, bezprostředních, často velmi povrchních, tak říkajíc animálních chutí a choutek.

Důkladné plnění tohoto programu lidské soběstačnosti, samostatnosti a samospasitelnosti však v konečném důsledku plodí situace a postoje, které škodí samotnému člověku, které v životě jednotlivce i společnosti dlouhodobě působí destruktivně, respektive karcinogenně.

Tady někde musíme hledat i kořen mnohých jevů, jež všeobecně vnímáme v životě a v tendencích moderního západního světa jako negativní, perverzní, autodestruktivní. Absolutizace nezávislosti člověka, jeho nezávislost na čemkoliv, na jakékoliv jiné morální autoritě a normě než té, kterou si on sám odsouhlasí, respektive na sobě samém jako jediném kritériu hodnot, vede k šířícímu se duchu anarchie, k bezbřehému egoismu, hédonismu ve všech jeho podobách, k rozpadu společenských a rodinných vazeb, k destrukci institutu manželství a rodiny, ke ztrátě smyslu přirozeného otcovství a mateřství, ke zvyšování agresivity ve společenském chování. Slova svatého Pavla z Listu Římanům znějí dnes s překvapivou aktuálností:

'Ačkoli přece ho jako Boha nectili a neprojevovali mu vděčnost. Jejich uvažování nevedlo k ničemu a jejich nemoudrá mysl se zatemnila. (...) Proto je Bůh nechal klesnout do nečistoty, jak toužilo jejich srdce' (Řím 1,21.24). Křesťané si uvědomují tento nový fenomén v dějinách lidstva – fenomén sekularizace a ztráty smyslu pro posvátno, který se šíří jako duchovní epidemie překonávající geografické, etnické, kulturní a jakékoliv jiné hranice s překvapující rychlostí a razantností.

Jednotlivé církve a církevní společenství jsou nejednou touto smrští sekulárního indiferentismu a relativismu zaskočené a dezorientované. Jindy se zase snaží, podle svých možností a charakteristik, hledat nejvhodnější formy, jak čelit této postupující krizi. Prvořadou povinností všech křesťanů, a to jak jednotlivců, tak i církevních společenství, je tedy intenzivní a konkrétní evangelizační práce ad intra a také ad extra ve všech podobách. Přímé ohlašování evangelia, kérygma, katecheze, ale i charitativní a sociální rozměr života církve přispívají k obnovení důstojnosti každého člověka.

Člověk, řecky anthropos, znamená 'ten, který hledí vzhůru – ten, který je schopen hledět vzhůru'. Takto definovali člověka staří Řekové, aby jej odlišili od jiných živých bytostí, jež nejsou schopné hledět na nebe. O dnešním svátku i my upíráme náš pohled na nebe, nasloucháme hlasu, jenž nám zní z nebe a označuje Ježíše za Božího Syna a našeho Spasitele. I tímto způsobem uskutečňujeme naši schopnost, která nás činí bytostmi schopnými hledět vzhůru, tedy lidmi, hodnými tohoto jména: člověk-anthropos. Nedovolme, aby tato naše jedinečná schopnost v nás zakrněla a vyšla nazmar."

Mons. Cyril Vasiľ, titulární arcibiskup tolemaidský

 

Zdroj: www.radiovaticana.org/slovak/RGarchi/sk2010-01-06.html

(zvukový záznam, přeloženo ze slovenštiny)

Foto: duda.kapitula.sk/wp-content/uploads/2009/01/vasil.jpg

 

Arcibiskup Cyril Vasiľ SJ pochází z východního Slovenska. Je sekretářem Kongregace pro východní církve a uznávaným odborníkem na východní kanonické právo, rektorem Papežském východním institutu a vyučuje na Gregoriánské univerzitě a dalších institutech. Dne 21.1.2010 jej Svatý otec Benedikt XVI. jmenoval konzultorem Papežské rady pro jednotu křesťanů.

 

Další aktuality

Úřad pro laiky, rodinu a život: Neopouštějme seniory!

Nejstarší generace platí za nynější pandemie nejvyšší cenu, a proto právě toto pokolení, které nás uvedlo do života, církev ubezpečuje o mateřské přítomnosti, blízkosti a duchovní útěše, čteme v dnešním poselství, jež vatikánský Úřad pro laiky, rodinu a život adresoval seniorům.
08.04.2020

Počty každoročně pokřtěných se v ČR mění jen málo, tradiční křty dospělých o Velikonocích budou muset letos počkat.

Počet nových pokřtěných katolíků se každoročně v ČR příliš nemění. V roce 2019 to bylo 15.151 dětí do 1 roku, 3.643 starších dětí a 1.138 dospělých, tedy necelých 20 tisíc nově pokřtěných v katolické církvi, což je o ca 900 osob méně než za rok 2018. Od roku 2010 jsou každoroční počty nově pokřtěných katolíků v ČR obdobné, s pravidelnými přírůstky do katolické církve výrazněji nezahýbaly v posledních letech žádné vnější politicko-sociální události jako například migrační krize nebo povodně.
08.04.2020

Katolický týdeník: Pokus o umlčení řeholí

V polovině dubna si připomínáme 70. výročí od akce K, kterou komunistický režim na desetiletí zásadně omezil řeholní život v Československu. Dvě vlny tohoto tažení proti řeholím znamenaly konec pro 239 klášterů a 2 376 řeholníků skončilo v internaci. Ženské komunity později čekala obdobná akce Ř.
07.04.2020

Inspirace: Velikonoce v rodině

Portál Liturgie.cz připravil videoseriál o tom, jak nás prvky bohoslužby v kostele mohou inspirovat při prožití Velikonoc v domácnosti. Přinášíme odkazy podle jednotlivých dnů Velikonočního tridua - od Zeleného čtvrtku až po Vigilii vzkříšení.
07.04.2020

Před třiceti lety byli J. Graubner, J. Hrdlička, F. V. Lobkowicz a F. Radkovský vysvěceni na biskupy

Dnes je to právě 30 let, co čtyři nově jmenovaní biskupové přijali v Praze a v Olomouci své biskupské svěcení. Biskupy se před 30 lety stali Jan Graubner, dnešní arcibiskup olomoucký, Josef Hrdlička, dnes emeritní pomocný biskup olomoucký, František Václav Lobkowicz, současný biskup ostravsko-opavský a František Radkovský, dnes emeritní biskup plzeňský.
07.04.2020