Dne 10.2.2010 od 10.00 hodin se koná v sídle České biskupské konference v Praze 6 kulatý stůl věnovaný dopadu Února 1948, který pořádá Tiskové středisko ČBK pro novináře a ostatní zájemce o dané téma. Jako hosté se svými příspěvky vystoupí apoštolský exarcha řeckokatolické církve Ladislav Hučko, vědecký pracovník Historického ústavu AV ČR Jaroslav Šebek a dominikán P. Jordán Vinklárek.
Praha: V únoru si připomíná naše společnost závažný historický mezník, kdy po převratu dne 25.2.1948 nastalo období totality pod vedením Komunistické strany Československa.
Jakou zkušenost si odnesla církev z doby pronásledování? Pronásledování jí pomohlo nebo ji poškodilo? Jaké jsou dopady Února 1948 na život církve? Jaké byly okolnosti likvidace řeckokatolické církve a činnosti řeholních řádů v roce 1950? Nad těmito tématy se budou zamýšlet – a také jako přímí svědkové některých událostí vzpomínat – hosté kulatého stolu.
Komunistická strana se první dva roky po únoru 1948 orientovala na nové vymezení vztahů s církvemi, zejména s nejpočetnější římskokatolickou církví. V rámci definování nového vztahu byla církevní otázka svěřena Komisi pro církevní a náboženské otázky Ústředního akčního výboru Národní fronty pod vedením ministra spravedlnosti Alexeje Čepičky, později – od dubna 1949 – nová církevní komise ÚV KSČ v mnohem reprezentativnějším složení, pro niž se vžil název církevní šestka. V následujícím období se sice podařilo řešit některé přehmaty na místní úrovni, v zásadě se však pozice církve neustále zhoršovala a režim postupně omezoval spektrum církevních aktivit (spolkovou činnost, mimoškolní náboženskou výchovu mládeže, vydávání knih a periodik, včetně rozšířených titulů jako Neděle, Rozsévač nebo Katolík). Vláda hlavní požadavky ze strany církevních představitelů nerespektovala. Atak komunistických úřadů zároveň směřoval proti biskupům a kněžím.
Přes všechny sliby o zachování církevního školství došlo v roce 1949 k jeho likvidaci. Výhradně školsky orientované řehole proto musely znovu zvážit svou profesní orientaci a zpravidla začaly vykonávat ošetřovatelskou činnost.
Na konci roku 1949 se odehrál 'číhošťský zázrak', při jehož vyšetřování byl 25.2.1950 umučen číhošťský farář Josef Toufar. Šlo o první rozsáhlou, propagačně výborně zvládnutou akci zaměřenou proti církvi.
Na samém začátku roku vešlo v platnost nové zákonodárství týkající se rodiny. Až do roku 1950 měli snoubenci na výběr mezi církevní a občanskou formou obřadu, obě měly stejný civilněprávní účinek. S novým zákonem vstoupila v platnost obligatornost (povinnost) uzavřít sňatek občanskou formou. Od 1.1.1950 bylo církvím odebráno vedení matrik.
Převážná část řeckokatolíků žila na východním Slovensku. Od roku 1948 se součástí oficiální církevní politiky stalo úsilí o definitivní likvidaci řeckokatolické církve, považované za reakční a příliš katolickou. Proces dostal krycí název 'akce P' (pravoslaví). Měla ji odstartovat velká vysvětlovací kampaň a zakládání akčních výborů ('návratových'), které měly přesvědčovat duchovní a laiky k 'návratu' k pravoslaví, považované komunisty za loajální s režimem. To probíhalo za současného uvěznění či internování řeckokatolických kněží, kteří odmítli podepsat 'akci P'. Mezi uvězněnými byl také diecézní biskup P. Peter Gojdič. V plánu bylo uspořádat dva sobory (sněmy). První se měl konat koncem dubna 1950 a měl zvolit ústřední orgán pro návrat k pravoslaví. Druhý na konci června měl celou akci dokončit zrušením Užhorodské unie z roku 1646, na jejímž základě řeckokatolická církev vznikla. Na nátlak především představitelů pravoslavné církve byl časový plán 'akce P' změněn a soustředěn do jediného soboru, který se shromáždil 28.4.1950 v Prešově. Během noci krajští a okresní komunističtí funkcionáři zorganizovali účast kolem 620 delegátů, z nichž bylo jen 73 duchovních (z celkového počtu 328), a přes tisíc komunistů jako věřících. Shromáždění po krátkém jednání prohlásilo zrušení ustanovení Užhorodské unie z roku 1646, vyhlásilo odchod od Říma a přechod do pravoslavné církve. Požádalo patriarchu moskevského a celé Rusi o přijetí pod jeho církevní jurisdikci.
Náznaky budoucího přístupu k řeholím lze najít již v letech 1945-1948. Komunistický režim se zákrokem proti řádům dlouho neotálel. První rozsáhlejší zatýkání proběhlo již na podzim 1948. Do začátku padesátých let se jednalo o procesy vesměs individuální, které měly zastrašit odpůrce nových pořádků. V březnu 1950 pak začal proces s 10 představiteli řeholních řádů. Při přípravě procesu byl využit rozsáhlý rejstřík nástrojů, jež měly přimět obviněné k připraveným výpovědím. Na přelomu března a dubna 1950 se u Státního soudu v Praze uskutečnilo přelíčení. 5.4. byl vynesen rozsudek.
Scénář akce K (kláštery) nezačal vznikat až v dubnu 1950. Církevní šestka návrh zpracovala a předsednictvo ÚV KSČ schválilo 22.8.1949. Vzápětí začala evidence klášterů a řeholníků v celém Československu, získávaly se plány jednotlivých budov, tedy vše potřebné pro podrobné vypracování plánu likvidace řeholí.
První etapu akce K provedla Bezpečnost v noci ze 13. na 14.4.1950. Tato noc vešla do dějin katolické církve pod názvem 'Bartolomějská noc českých klášterů' či jako 'barbarská noc'.
Pro řeholnice byl vypracován plán akce Ř. Zatímco internace řeholníků neznamenala pro národní hospodářství zásadní otřes, ani komunistický režim si nemohl dovolit okamžitě ze dne na den řeholnice odstranit, především ze zdravotních a sociálních ústavů. Ve dvou vlnách (červenec – září 1950) bylo přes 4000 řeholnic převezeno do soustřeďovacích středisek.
Kulatý stůl o dopadu Února 1948 na život církve pořádá pro novináře a ostatní zájemce Tiskové středisko ČBK ve středu 10.2.2010 od 10.00 hodin v zasedací místnosti České biskupské konference (ČBK) v Praze 6, Thákurova 3. Jako hosté se svými příspěvky vystoupí Ladislav Hučko, apoštolský exarcha (biskup) řeckokatolické církve na území ČR, Jaroslav Šebek, vědecký pracovník Historického ústavu AV ČR, a P. Jordán Vinklárek, řeholník Řádu bratří kazatelů (dominikánů).