Lupa
Obsah Obsah
Portál

Týden modliteb za povolání 2010

Datum publikace15. 4. 2010, 12.50
TiskTisk

Týden modliteb za povolání ke kněžství a zasvěcenému životu proběhne od 18.4. do 25.4.2010. Konference vyšších představených ženských řeholí již tradičně připravila brožurku, kterou najdete v příloze. Její součástí je poselství Benedikta XVI. k letos již 47. světovému dni modliteb za povolání, který připadá na 4. neděli velikonoční, neděli Dobrého Pastýře.

POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE BENEDIKTA XVI.

K 47. SVĚTOVÉMU DNI MODLITEB ZA POVOLÁNÍ

25. dubna – 4. neděle velikonoční

Svědectví probouzí povolání.“

 

Ctihodní bratři v biskupské a kněžské službě,

drazí bratři a drahé sestry,

sedmačtyřicátý Světový den modliteb za povolání, který se bude slavit čtvrtou neděli velikonoční, tedy o neděli Dobrého pastýře dne 25. dubna 2010, mi skýtá příležitost, abych Vaší pozornosti předložil téma, které velmi dobře ladí s Rokem kněžství: Svědectví probouzí povolání. Opravdu platí, že plodnost naší práce pro povolání závisí v první řadě na působení Boží milosti, avšak, jak dokládá pastorační zkušenost, v mnohém této plodnosti napomáhá rovněž kvalita a bohatství osobního a komunitního svědectví ze strany těch, kdo již odpověděli na Pánovo povolání ke kněžské službě a k zasvěcenému životu. Vždyť právě jejich svědectví může probudit v druhých touhu, aby velkodušně odpověděli, když k tomu dozraje čas, na Kristovo povolání. Dané téma se tedy úzce váže na život a poslání kněží a osob zasvěcených Bohu. Z uvedeného důvodu bych chtěl vyzvat všechny ty, jež Pán povolal pracovat na své vinici, aby obnovili své věrné „ano“, a to zejména v průběhu tohoto Roku kněžství, který jsem vyhlásil u příležitosti stopadesátého výročí smrti svatého Jana Maria Vianneye, faráře arského, jenž je trvale aktuálním vzorem presbytera a faráře.

Již ve Starém zákoně vidíme, jak si proroci uvědomovali, že jsou povoláni, aby celou svou existencí vydávali svědectví tomu, co hlásali, a proto byli odhodláni snášet neporozumění, odmítnutí, pronásledování. Úkol, který jim byl uložen od Boha, vyžadoval je celé, povolání vnímali ve svém srdci jako „žhoucí plamen“, který člověk nemůže unést (srov. Jer 20, 9), a proto byli hotovi darovat svému Pánu nejen svůj hlas, ale také celou svou existenci. V plnosti času to je Ježíš, jenž je poslán Otcem (srov. Jan 5, 36), kdo svým posláním vydává svědectví o Boží lásce ke všem lidem bez rozdílů a zejména pak vůči těm posledním, hříšníkům, odsunutým na okraj, chudým. On je nejvyšším Svědkem Boha a jeho touhy po spasení všech lidí. Na počátku nových časů to byl Jan Křtitel, kdo prostřednictvím celého svého života připravoval cestu Kristu a dosvědčoval, že v Synu Marie z Nazareta se naplňují Boží zaslíbení. Když ho viděl přicházet k řece Jordánu, kde uděloval svůj křest, ukázal na něj svým učedníkům následujícími slovy: „Hle, Beránek Boží, jenž snímá hřích světa“ (srov. Jan 1, 29). Jeho svědectví bylo natolik plodné, že dva z jeho učedníků, když uslyšeli tato Janova slova, následovali Ježíše (srov. Jan 1, 37).

Rovněž povolání Petra, podle toho, co nám sděluje evangelista Jan, se odehrálo skrze svědectví jeho bratra Ondřeje. Ten poté, co se setkal s Mistrem a odpověděl na jeho výzvu, aby zůstal s ním, pocítil potřebu sdělit bratrovi ihned to, co odhalil při svém „přebývání“ s Pánem: „»Nalezli jsme Mesiáše« – což se překládá Kristus – a přivedl ho k Ježíšovi“ (srov. Jan 1, 41-42). Tak se to odehrálo rovněž s Natanaelem, Bartolomějem, a to prostřednictvím svědectví jiného učedníka, tentokrát Filipa, jenž mu sdělil s radostí své velké zjištění. „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně a proroci: Ježíše, syna Josefova z Nazareta“ (srov. Jan 1, 45). Svobodná a zdarma daná iniciativa Boží se setkává s lidskou odpovědností těch, kdo popřáli sluchu jeho povolání k tomu, aby se stali nástrojem jeho povolání a aby k tomuto dílu přispívali svým vlastním svědectvím. K témuž v církvi dochází i dnes, když si Bůh k tomu, aby probudil nová kněžská a řeholní povolání ke službě Božímu lidu, slouží svědectvím kněží, kteří jsou svému povolání věrni. Z uvedených důvodů bych rád připomenul tři aspekty z života presbytera, které mi připadají zcela zásadní, když se jedná o účinnost kněžského svědectví.

Základním prvkem, podle něhož se rozpoznává každé kněžské povolání a povolání k řeholnímu životu, je přátelství s Kristem. Ježíš žil v ustavičném spojení s Otcem, a právě to probouzelo v učednících touhu prožívat tutéž zkušenost tak, že se od Ježíše učili soustavnému dialogu a společenství s Bohem. Jestliže kněz je „mužem Božím“, jenž patří Bohu a jenž pomáhá druhým k tomu, aby Boha poznávali a milovali, pak prostě nemůže nerozvíjet hlubokou intimitu s Ním, nemůže nepřebývat v Jeho lásce tak, že dává prostor Jeho Slovu. Modlitba je prvním svědectvím, jež probouzí povolání. Stejně jako apoštol Ondřej, který sděluje svému bratrovi, že viděl Mistra, tak také ten, kdo chce být Kristovým učedníkem a svědkem, musel ho osobně „vidět“, musí ho znát, musel se naučit milovat ho a být spolu s Ním.

Druhým prvkem kněžského a řeholního zasvěcení je totální odevzdání se Bohu. Píše apoštol Jan: „Podle toho jsme poznali, co je láska, že on položil život za nás. A tak jsme i my povinni položit život za bratry“ (srov. 1 Jan 3, 16). Těmito slovy Jan vybízí učedníky, aby vstoupili do logiky Ježíšova smýšlení, do způsobu jeho existence, do toho, jak Ježíš naplňoval Otcovu vůli až po vrcholné sebedarování na kříži. Právě zde se projevuje Boží milosrdenství v celé své plnosti. To je ona milosrdná láska, která zvítězila nad temnotami zla, hříchu a smrti. Právě scéna, při níž Ježíš v průběhu poslední večeře vstává od stolu, přepásává se osuškou a omývá svým učedníkům nohy, vyjadřuje smysl služby a sebedarování celé vlastní Ježíšovy existence, a to v poslušnosti Otcově vůli (srov. Jan 12, 3-15). Každý, kdo je povolán ke specificky zasvěcenému způsobu života v následování Ježíše, musí usilovat o to, aby vydával svědectví bezvýhradného odevzdání se Bohu. Odtud pak pramení schopnost darovat se plně, trvale a věrně těm, jež takovému člověku Boží Prozřetelnost svěřuje do pastýřské péče, a to s radostí, že může být společníkem tolika bratřím na cestě a pomáhat jim, aby se otvírali setkání s Kristem a aby se jeho slovo stávalo světlem na jejich putování. Historie každého povolání se téměř vždy protíná se svědectvím nějakého kněze, jenž s radostí prožívá své sebedarování bratřím pro nebeské království. Právě tímto způsobem pak blízkost a slova určitého kněze jsou s to probudit v nitru člověka otázky a také přivádět ho k rozhodnutím, která mají definitivní povahu (srov. Jan Pavel II, Pastores dabo vobis, čl. 39).

Konečně třetí prvek, který nemůže necharakterizovat kněze a zasvěcenou osobu, spočívá v životě v komunitě. Ježíš určil jako rozlišující znamení těch, kdo chtějí být jeho učedníky, hluboké společenství v lásce: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“ (srov. Jan 13, 35). Především kněz tedy musí být člověkem společenství, který je otevřený všem, který dokáže vést v jednotě celé stádce, jež mu Pánova dobrotivost svěřila, který je hotov překonávat rozdělení, který je schopen znovu získávat ty, kdo se od stáda oddělili, který dokáže překlenovat kontrasty a vzájemná nedorozumění, který je hotov odpouštět urážky. V červenci roku 2005, u příležitosti setkání  s klérem diecéze Aosta, jsem prohlásil, že mladí lidé vidí kněze izolované a smutné, což je jistě nepovzbuzuje k tomu, aby následovali jejich příkladu. Tito mladí lidé pak zůstávají v pochybnostech, když mají před očima zmíněné situace, zda právě toto má být kněžský život. Je tudíž nevyhnutelné uskutečňovat společenství života, které by těmto mladým lidem kladlo před oči krásu kněžství. Pak si mladý člověk řekne: „Tak tohle by mohla být budoucnost i pro mne, takhle se dá žít“ (Insegnamenti I, 2005, s. 354). Druhý vatikánský koncil, když hovoří o svědectví, které probouzí povolání, podtrhuje příklady lásky a bratrské spolupráce, jež mají kněží Božímu lidu stavět před oči (srov. Optatam totius, čl. 2).

Rád bych nyní připomenul to, co napsal můj ctihodný předchůdce Jan Pavel II.: „Samotný život kněží, jejich bezvýhradné odevzdání se Božímu stádci, jejich svědectví láskyplné služby Pánu a jeho církvi, jejich bratrská svornost a jejich horlivost při evangelizaci světa jsou prvním přesvědčujícím činitelem plodnosti povolání“ (Pastores dabo vobis, čl. 41). Dalo by se říci, že kněžská povolání se rodí ze setkání s kněžími téměř jako převzácné dědictví sdělované slovy a zejména příkladem celé existence.

Totéž platí rovněž pro zasvěcený život. Samotná existence řeholníků a řeholnic vypovídá o lásce Kristově, když ho tito bratři a sestry následují v naprosté věrnosti evangeliu a s radostí aplikují evangelijní kritéria smýšlení a jednání. Tak se stávají „znamením odporu“ pro tento svět, jehož smýšlení je často prodchnuto materialismem, sobectvím a individualismem. Nechávají se získat Bohem a zříkají se sebe samých a toto jejich svědectví a síla jejich zasvěcení stále probouzí v srdcích mnoha mladých lidí touhu následovat specifickým způsobem Krista navždy, a to velkodušně a bezvýhradně. Napodobovat Krista čistého, chudého a poslušného, sjednocovat se s Ním: Hle ideál zasvěceného života, jenž je svědectvím absolutního primátu Boha v životě a v dějinách lidstva.

Každý kněz i každá Bohu zasvěcená osoba, když jsou věrni svému povolání, předávají druhým radost ze služby Kristu, a tak vybízejí všechny křesťany k tomu, aby odpovídali na univerzální povolání ke svatosti. Znovu tedy podtrhuji, že k probouzení nových specifických povolání ke kněžské službě a k zasvěcenému životu, k tomu, aby se zvěst o povolání stala jasnější a pronikavější, právě k tomu je naprosto nezbytný příklad těch, kdo již řekli své vlastní „ano“ Bohu a projektu života, jenž má On s každým z nás. Osobní svědectví, které sestává z existenciálních rozhodnutí v celé jejich konkrétnosti, povzbudí mladé lidi k tomu, aby se odhodlali k závažným rozhodnutím ohledně své vlastní budoucnosti. Když jim chceme pomáhat, je k tomu nezbytné umění setkání a takového dialogu, jenž je s to vrhat světlo na jejich život. To vše nám pomáhá v doprovázení, především však je to příkladnost existence prožívané jako povolání. Právě tak to dělal svatý farář arský, který byl stále v kontaktu se svými farníky a vyučoval je především příkladem svého vlastního života. Zejména z jeho příkladu se farníci učili modlitbě (Srov. List k prohlášení Kněžského roku, čl. 16, červen 2009).

Kéž by tento Světový den modliteb za povolání znovu nabídl vzácnou příležitost mnoha mladým, aby se hlouběji zamysleli nad svým vlastním povoláním. Kéž by k němu dokázali přilnout v hluboké prostotě, s důvěrou a plnou disponibilitou. Panna Maria, Matka církve, ať střeží každý i ten sebemenší výhonek povolání v srdcích těch, které si Pán volá, aby ho zblízka následovali. Nechť učiní, aby se z tohoto výhonku stal košatý strom plný plodů pro dobro církve a celého lidstva. Za to se modlím, když Vám všem uděluji své apoštolské požehnání.

 

Z Vatikánu, 13. listopadu 2009

Benedikt XVI.

Soubory ke stažení

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou