Dne 12. 5. 2010 od 10.00 hodin se koná kulatý stůl věnovaný otázce angažování křesťanů v politice, který pořádá Tiskové středisko České biskupské konference pro novináře a ostatní zájemce o dané téma. Jako hosté se svými příspěvky vystoupí badatelka Stanislava Vodičková z Ústavu pro studium totalitních režimů, pedagog Vysoké školy CEVRO Institut Jakub Kříž, doktorand Ruprecht-Karls-Universität Heidelberg Vojtěch Belling a ředitel JABOKu (Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická) Michael Martinek.
Ve dnech 28. a 29. května 2010 budou mít občané České republiky možnost zvolit si své zástupce do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. V této souvislosti si můžeme klást některé otázky: Vnímáme v politice přítomnost křesťanů? Jaké má být angažování křesťana v politice? Co k tomu říká sociální nauka církve? Zamýšlet se nad nimi budou hosté kulatého stolu.
Ředitel JABOKu (Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická)Michael Martinek uvede základní teze sociální nauky církve týkající se účasti křesťana na politickém dění ve společnosti, v níž žije. Pedagog Vysoké školy CEVRO Institut Jakub Kříž se ve svém příspěvku „Křesťan a politika – možnosti ovlivnění života společnosti“ bude zabývat konkrétními postoji křesťana. Doktorand Ruprecht-Karls-Universität Heidelberg Vojtěch Belling bude hovořit na téma „Trendy v EU vzhledem ke křesťanským hodnotám“. Mediálnímu marketingu stran se bude ve svém příspěvku věnovat badatelka Stanislava Vodičková z Ústavu studia totalitních režimu a autorka životopisu Josefa kardinála Berana Uzavírám vás do svého srdce.
Místo konání: zasedací místnost České biskupské konference, Praha 6, Thákurova 3, druhé poschodí.
Prosíme o potvrzení účasti do 11. května 2010 na sargankova@cirkev.cz, případně tel. 220 181 436.
Z Kompendia sociální nauky církve (Karmelitánské nakladatelství, 2008):
Každý člověk, jedinečný a neopakovatelný ve své individualitě, je bytostí otevřenou vztahům s ostatními ve společnosti. (…) Společné dobro, které lidé hledají a dosahují tím, že utvářejí společenskou komunitu, představuje záruku dobra osob, rodin i společnosti. (…) Společenské soužití často určuje kvalitu života a tím i podmínky, v nichž každý muž a každá žena vnímá sebe sama a rozhoduje o sobě a o svém povolání. Právě proto církev není lhostejná vůči všemu tomu, co se v lidské společnosti rozhoduje, produkuje, prožívá, vůči mravní úrovni společenského života, která má být opravdu lidská a zlidšťující. Společnost a spolu s ní politika, ekonomie, práce, právo, kultura nepředstavují čistě sekulární a světskou oblast, která by ležela na okraji nebo mimo poselství spásy a spásonosné dění. (61)
Nelze rozvíjet důstojnost lidské osoby a nepečovat přitom o rodinu, skupiny, asociace, místní spolky, zkrátka o formy ekonomického, společenského, kulturního, sportovního, rekreačního, profesionálního, politického sdružování. Tato sdružení lidé vytvářejí spontánně a ona zase umožňují skutečný růst společnosti. (185)
Charakteristickým důsledkem subsidiarity je participace (spoluúčast), která je podstatná v celé řadě aktivit, jejichž prostřednictvím občan jako jednotlivec nebo ve sdružení s jinými, přímo nebo skrze své zástupce přispívá ke kulturnímu, ekonomickému, společenskému a politickému životu občanské společnosti, k níž patří. Participace je povinností, kterou mají všichni vykonávat vědomě, odpovědně a s ohledem na společné dobro. (…) V tomto smyslu je třeba věnovat zvýšenou pozornost všem druhům jednání, které vedou občana k nedostatečným či nesprávným formám participace a k rozšířenému nezájmu o všechno, co se týká života společnosti a politiky. Jako příklad lze uvést snahy občanů „zjednat si“ pro sebe výhodnější podmínky u institucí takovým způsobem, jako kdyby tyto instituce měly sloužit jejich egoistickým zájmům. Nebo zvyk, že občané omezují svou participaci na volební akt a někdy se dokonce vyhýbají i jemu. (191)