Seslání Ducha Svatého

Slavností seslání Ducha Svatého (23. 5. 2010), která se v církvi slaví deset dní po Nanebevstoupení Páně a padesát dní po Zmrtvýchstání Páně, se uzavírá velikonoční doba. Přinášíme k této příležitosti zamyšlení biskupa Ladislava Hučka, generálního sekretáře ČBK.

Seslání Ducha Svatého

K tomu, aby člověk navázal vztah s Kristem, se ho musí nejdříve dotknout Duch Svatý. V síle našeho křtu nám Duch Svatý niterně a osobně předává život, který má svůj zdroj v Otci a který se nám předává v Synu, v jeho Slovech a svátostech.
S Duchem se do kontaktu dostává ten, kdo se nestará na prvním místě jenom o sebe a o věci hmotné, ale jde mu především o věci obecné, zahrnující celek, jde mu i o druhé. Vyjít ze sebe, zajímat se druhé lidi, žít s nimi ve společenství, to otevírá cestu pro aktualizaci Ducha v našem nitru. On je tam v důsledku křtu a biřmování, ale my ho tam jakoby 'držíme pod pokličkou', nemůže ovlivňovat naše chování, dávat nám sílu, světlo… pokud se mu neotevřeme tím, že se začneme otevírat druhým. Právě ta schopnost obecnosti odlišuje lidi ducha od lidí hmoty. Duchovní člověk se pokládá za součást celku a nepřipadá si jako oddělený 'nezávislý' jedinec.
Duch Svatý sestoupil na učedníky právě v okamžiku, když byli spolu, když se společně modlili s Ježíšovou Matkou, a ne ve chvíli, když byl každý z nich někde jinde a staral se jen o své záležitosti.
S Duchem úzce souvisí i poslušnost v církvi, kde se nejedná o nějakou nanucenou a formální poslušnost, ale o poslušnost vědomou, dobrovolnou a osvícenou. 'Vím, komu jsem uvěřil…' (2 Tim 1,12) Víra je proto živá jenom v Duchu Svatém, tedy v jednotě Církve.
Církev ve své nejhlubší podstatě je – jak píše ještě kardinál Joseph Ratzinger – 'obrazem Ducha Svatého, je překonáním hranic Já a Ty, sjednocením lidí mezi sebou skrze překročení sebe samých směrem ke své podstatě, k věčné lásce'. (Joseph Ratzinger, Boží světlo v naší době, Paulínky 2008, s. 154)
'Když mluvím, myslím, jednám, činím tak jako křesťan vždy v celku Církve a z celku Církve: tehdy se dostává k slovu Duch Svatý, a tak přicházejí lidé k sobě navzájem.' (ibid s. 157)
Duch Svatý se zjevuje v podobě ohnivých jazyků, aby se vyjádřila skutečnost, že On je oheň. A oheň zapaluje a proměňuje ty, kteří se k němu přiblíží. Víra je vírou jenom tehdy, když hoří, když nenechává člověka tím, čím byl předtím.
Úkolem nás křesťanů je obnovit v sobě horlivost prvních křesťanů, šířit kolem sebe oheň Ducha Svatého. Vyžaduje to nejednou zbavovat se své vlažnosti a pohodlnosti, nebát se ani ostrosti protestu, tam kde je to nutné, a nevyhýbat se ohnivým jazykům a bouři, kterou to může přinášet. Pouze tehdy bude Církev obrazem Ducha Svatého a stále víc bude otevírat svět Božímu světlu.

Apoštolský exarcha Ladislav Hučko

květen 2010