Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova

V pátek 11. 6. 2010 po druhé neděli po slavnosti Seslání Ducha Svatého slaví církev slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Přinášíme zamyšlení P. Miloslava Fialy, kněze pražské arcidiecéze.

Pro porozumění smyslu této úcty vyjděme z našeho lidského srdce, které se obecně považuje za jakýsi střed a vrchol lidského ducha, a je tedy schopno nejen poznávat hodnoty, věci a druhé lidi, ale i milovat a věřit. V tomto směru je charakteristický výrok biskupa Augustina: 'Nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě, Bože.'  Písmo vypráví o Ježíši z Nazareta, který měl srdce pro všechny, kdo se namáhají a jsou obtíženi. Jako takový zbořil zeď, která dělila Židy a pohany, otroky a pány, muže a ženy. Spojil, co bylo předtím oddělené, svým utrpením, smrtí a zmrtvýchvstáním odstranil překážky mezi všemohoucím Bohem a slabým člověkem, ale i mezi lidmi všech ras a pokolení, kteří jsou tak často rozděleni, nerozumí si a dokonce proti sobě i bojují. Podle evangelisty Matouše (11,28) Ježíš každého zve: 'Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím.' V něm se tak naplnilo slovo starozákonního proroka Ezechiela (11,19): 'Dám jim jedno srdce a vložím do jejich nitra nového ducha, odstraním z jejich nitra srdce kamenné a dám jim srdce z masa.' Pro věřící se tak Ježíšovo milující srdce stává znamením nového způsobu života provázeného láskou a oddaností, a dokonce schopností nasadit se pro druhé až na smrt. Víra umožňuje otevření vlastního srdce pro přijetí Boží milosti, a křesťan pak dokáže v důsledku toho překonat nejrůznější rozdělení, kterými trpí současný svět; takto naplněná a prožívaná víra má tedy sjednocující účinek. Filozof Blaise Pascal napsal: 'Je to srdce, které pociťuje Boha, a ne rozum. Hle tedy, co je víra: Bůh pociťovaný srdcem, nikoli rozumem.'

2. Vatikánský koncil v pastorální konstituci o církvi v dnešním světě uvádí: '(Ježíš) se svým vtělením… spojil s každým člověkem. Lidskýma rukama pracoval, lidskou myslí přemýšlel, lidskou vůli jednal, lidským srdcem miloval.' (GS 22) Koncil tak jen potvrdil úctu prokazovanou Ježíšovu boholidskému srdci od křesťanského starověku, jak to dokazují jednání tehdejších koncilů a jak o tom uvažoval Origenes, Augustin nebo Maxim Vyznavač a středověcí církevní učitelé Tomáš Akvinský a Bonaventura. Ke stejným závěrům dochází současná christologie, která se navíc opírá o potvrzení papežskou autoritou. Mezi velké šiřitele této úcty patřil např. Jan Eudes (1601-1680) a Markéta Marie Alacoque (1648-1690), a v poslední době ji výslovně potvrdil papež Pius XII. v encyklice Haurietis aquas (1956). Učení církve se opírá o synoptická evangelia (Mt 27,51; Mk 15,38; Lk 23,45), která uvádějí, že v hodině Ježíšovy smrti došlo k roztržení chrámové opony. Janova zpráva mluví o probodení Ježíšova boku (19,33-37), kdy vyšla kromě krve i voda. Ta se stala symbolem daru Ducha Svatého, tedy dokonalého otevření Božího srdce na důkaz, že se bezezbytku daruje v plnosti lásky a oběti člověku. Jan Chrysostomos to ve svých křestních katechezích komentuje: 'Tento voják mu tedy probodl bok, pobořil tak zeď svatého chrámu, a já jsem tak nalezl poklad a obdržel nesmírné bohatství.' Spiritualita křesťanského východu i západu je silně ovlivněna a obohacena hlubokým vztahem úcty k Ježíšovu srdci a jejími důsledky, a ztotožňuje se tak s výzvou apoštola Pavla (Fil 2,5): 'Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš!'

P. Miloslav Fiala