Zamyšlení nad poutnictvím

Při příležitosti blížící se národní pouti na Velehradě dne 5. 7. 2010 se nad tématem poutnictví zamýšlí profesor dogmatické teologie, spirituality a filosofie náboženství P. Ctirad Václav Pospíšil, Th.D., OFM.

První konstatování nám říká, že s fenoménem poutí se setkáváme ve všech velkých náboženských tradicích lidstva, někde se dokonce jedná o záležitost velmi důležitou. Není tedy divu, že pouti mají své místo i v křesťanské spiritualitě.

K porozumění daného jevu nám může posloužit trojice základních filosofických otázek: Odkud přicházím? Kdo jsem? Kam směřuji? Jak vidno, lidská existence je zde pojímána dynamicky jako určité putování, které má nějaké východisko, průběh a cíl. Člověk je tedy v jistém slova smyslu poutník, což můžeme pokládat za společného antropologického jmenovatele poutí ve všech náboženských tradicích lidstva, i když tento prazáklad bude většinou překryt nějakými jinými konkrétními náboženskými předpisy a zdůvodněními. Poutník si tedy v průběhu svého výkonu hlouběji uvědomuje, jaká je vlastní povaha jeho života, což by ho mohlo motivovat k zamyšlení nad odpovědností za vlastní životní směřování.

V Bibli nacházíme celou řadu dalších příkladů a motivů, které nám napomáhají proniknout hlouběji pod povrch tohoto fenoménu. Partikulární dějiny spásy začínají příkazem, aby Abrahám vyšel ze své země a z domu svého otce (srov. Gn 12,1). Toto vyjití je znamením nového začátku, nové existence praotce věřících ve vztahu k Nejvyššímu. Kočování – putování z místa na místo je typické pro pastevce, v jejichž mentalitě pochopitelně převládá meziosobní vztahovost nad vazbou k určitému místu. Taková je také základní charakteristika vztahu člověka k Bohu ve velkých monoteistických náboženství, která se na Abraháma odvolávají. Kočovník – poutník si zároveň jasně uvědomuje, že v jeho životě je mnoho nezajištěného, a proto potřebuje mít pevnou oporu v Bohu.

Velkou poutí bylo také vyjití Izraele z Egypta, což je velkolepý symbol osvobození. Putování po poušti do zaslíbené země je zase proces zrání a očisty. Není snad náš život takovým velkým putováním do zaslíbené země u nebeského Otce?

V dané souvislosti není bez významu, že Syn člověka v době svého veřejného působení žil jako putující kazatel a učitel moudrosti. 'Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.' (Mt 8, 20) Učedník se podílí na této nezajištěnosti svého Mistra, a učí se tak přijímat všechno z ruky nebeského Otce. Celý Ježíšův život je popsatelný jako vyjití od Otce, procházení světem a návrat k Otci (srov. Jan 16,28). Právě proto mají křesťané, kteří následují svého Pána, žít v tomto světě jako poutníci a cizinci (srov. 1 Petr 2,11).

Pravzor poutnictví můžeme konečně nalézt v samotném Bohu, kde Otec vychází sám ze sebe, aby dal všechno, co má, svému Synovi. Syn koná to, co činí jeho Otec, a tak také vychází ze sebe a všechno, co od Otce přijal, Otci v úkonu nekonečné vděčnosti navrací. Duch Svatý je samo toto sebedarování, vyjití ze sebe Otce i Syna. Trojjediný opět vychází ze sebe směrem k nám, když tvoří svět, když s námi uzavírá smlouvu, když daruje svého Jednorozeného, když sesílá svého Ducha. Jsme-li stvořeni k obrazu živého Boha, pak by nás nemělo udivovat, že naše bytostné poutnictví je výzvou k tomu, abychom vycházeli ze sebe směrem k Bohu v Kristu a Božím Duchu, abychom vycházeli ze sebe směrem k druhým na lidské rovině.

Právě díky Trojici má naše poutnictví také komunitní, církevní rozměr setkání s bratřími a sestrami, kteří putují spolu s námi. Vyjití ze sebe je totiž základním rozměrem dokonalého společenství, jímž jsou Otec, Syn a Duch Svatý. Slavení na poutním místě je pak předjímkou nebeské slavnosti na konci časů, onoho definitivního setkání, k němuž směřujeme.

Je tedy zřejmé, že poutník má mnoho motivů k zamyšlení. Je ale jenom na něm samotném, jaký smysl dá svému počínání, aby to nebylo pouhé folklórní povyražení a špás.

 Ctirad V. Pospíšil