Den památky obětí komunistického režimu

V neděli 27. 6. 2010 si naše společnost připomínala Den památky obětí komunistického režimu. Přinášíme komentář historika doc. Jaroslava Šebka.

Před šedesáti lety, 27. června 1950, byla popravena Milada Horáková a tři další odsouzení z prvního velkého politického procesu, zinscenovaného komunistickou mocí v tehdejším Československu. V následných procesech bylo odsouzeno ještě přes šest set dalších lidí. Tento den je proto právem připomínán i jako Den památky obětí komunistického režimu. Komunistická perzekuce se začala rozjíždět již mnohem dříve a měla na kontě už předtím první zavražděné, například generála Heliodora Píku (popraven v červnu 1949). Stejně tak byla již realizována řada diskriminujících opatření proti církvím, internováni někteří biskupové a přijaty zákony, které ji podřizovaly pod státní kontrolu.

V případě procesu s Miladou Horákovou se však jednalo o první proces, do jehož inscenování byli aktivně zapojeni sovětští poradci. I z tohoto důvodu měl proces podobný charakter jako velké veřejné procesy za Stalinovy vlády ve 30. letech.

Cílem procesu byla diskreditace příznivců demokratických politických stran československého poúnorového exilu a západoevropských demokratických států. Soud, tedy přesně řečeno frašku, jejímž prostřednictvím se režim snažil dodat legimitu plánované justiční vraždě, doprovázela i nechutná kampaň ze strany propagandistického aparátu KSČ. Její součástí byly i rezoluce, požadující udělení nejvyššího trestu, s nimiž tehdy masově souhlasily tisíce pracujících a musely je podepisovat i školní děti.

Přes pečlivou přípravu však někteří obžalování, včetně Milady Horákové, odmítli hrát svou roli a před soudem se pokoušeli své postoje hájit. Rozsudky však byly již připraveny před samotným zahájením procesu a nezměnila je ani vlna solidarity řady osobností Západu (o milost pro M. Horákovou žádal i Albert Einstein). Milada Horáková byla praktikující evangeličkou a její křesťanská víra byla důležitou motivací pro angažovanost jak v odporu proti nacistické, tak i komunistické totalitě a pomáhala ji i v nejtěžších chvílích života před popravou.

Zmíněné události představují pro společnost stálou výzvu, není to jen záležitost, která patří do učebnic. Měli bychom se i nyní zamýšlet nad důvody, které k nastolení diktatury jedné strany vedly, nad každodenností tehdejšího života i o mocenských praktikách, které se uplatňovaly při ovládání společnosti a jejích občanů.

Jaroslav Šebek, Historický ústav AV ČR