Vigilie ze svátku sv. Dominika

V předvečer řeholního svátku arcibiskupa Dominika Duky OP proběhne 7. 8. 2010 v kostele sv. Jiljí na Starém Městě v Praze od 21.00 hodin vigilie ze svátku sv. Dominika. Vigilie se zúčastní pražský arcibiskup.

Praha: Vigilie označuje zvyk připravovat se na nějaký svátek nebo mimořádnou událost, která svátku nebo události předchází, bděním v noci na modlitbách. Matkou všech vigilií je vigilie velikonoční. Podle jejího vzoru se rozšířil obyčej připravovat se i na jiné svátky, např. na památku sv. Dominika, kněze.

Sv. Dominik se narodil mezi rokem 1173-1175 v kastilské vesnici Caleruega v severní Kastilii v rytířské rodině Guzmánů. Jako sedmiletý byl Dominik poslán ke svému strýci arciknězi, který ho vyučoval především gramatiku a latinu. V patnácti letech pak Dominik nastoupil v Palencii studium svobodných umění. Již v době studií se projevila jeho mimořádná láska k bližním. Dominik se nabídl jako náhrada za chlapce prodaného do otroctví a obchodník s otroky dojat jeho obětavostí propustil oba.

Po dokončení studia ve čtyřiadvaceti letech byl vysvěcen na kněze a stal se kanovníkem reformované kapituly v Osmě (El Burgo de Osma). Obrat v jeho životě způsobily dvě cesty do severního Německa. Ty podnikl v letech 1203 - 1206 jako průvodce biskupa Diega z Azeveda, kterého král Alfons VIII. pověřil diplomatickým posláním. Na zpáteční cestě se setkali s papežskými legáty - cisterciáckými opaty - neúspěšně působícími mezi albigenskými. Dominik i Diego pochopili, v čem spočívá neúspěch papežské mise - okázalost jejich života byla v příkrém rozporu se slovy, která jim zvěstovali.

V chudobě a pokoře, žijící z milodarů, kázali a poučovali biskup Diego a Dominik posluchače o Pravdě. Když biskup Diego zemřel (roku 1207), zůstal Dominika sám. Pokračoval ve svém úsilí o spásu bludařů a přitom si uvědomoval, že cíl, jenž sleduje, může dosáhnout jedině s pomocí společenství bratří věnujících se věroučnému kázání a žijících apoštolským způsobem života. V dubnu 1215 v Toulouse složili první bratři řeholní sliby do rukou Dominika a v červnu téhož roku byla komunita schválena diecézním biskupem Fulcem. Sv. Dominik se vypravil do Říma, aby získal schválení Svatého stolce. Dne 22. prosince 1216 předává Honorius III. Dominikovi privilegium, které potvrzuje komunitu u svatého Romana z Toulouse jako řeholní společenství a v papežském listě z 21. ledna 1217 se poprvé objevuje termín Praedicatores (Kazatelé).

V následujících letech vznikaly dominikánské kláštery v různých univerzitních městech a řád rychle nabýval na síle. Od roku 1218, kdy měl jen něco málo přes dvacet bratří, se počet členů do roku 1221 rozrostl na 300 řeholníků v 25 klášterech. Kapitula (shromáždění bratří a nejvyšší zákonodárný orgán) v Bologni roku 1221 rozdělila řád na jednotlivé správní celky, zvané provincie. Byly zřízeny i na územích, kde doposud nebyly žádné kláštery, a bratři byli rozesláni na nová území (Anglie, Skandinávie, Polsko, Maďarsko). Po skončení kapituly kázal Dominik ještě nějaký čas v severní Itálii, odkud koncem července dorazil zcela vyčerpán do Boloně. Zde 6. srpna 1221 po generální zpovědi před 12 kněžími zemřel. S bratry se loučil slovy: 'Neplačte, po smrti vám budu užitečnější než za živa.' Na jeho pohřeb přijel kromě jiných kardinál Hugolin, který se s Dominikem podílel na reformaci římských řeholnic. Ten jej také již jako papež Řehoř IX. 3. června 1234 svatořečil.

Foto převzato.