Ve Vídni zasedá komise pro katolicko-pravoslavný dialog

Již dvanácté plenární shromáždění komise pro teologický dialog mezi katolickou a pravoslavnou církví se tentokrát věnuje tématu postavení papeže v církvi v prvním tisíciletí. Jednání probíhají ve dnech 20. – 26. 9. 2010 ve Vídni. 

Vídeň (A): Třicet odborníků z Východu a Západu se ve vídeňském Domě kardinála Königa účastní již dvanáctého plenárního shromáždění oficiální komise pro teologický dialog mezi katolickou a pravoslavnou církví, kterou v roce 1979 ustanovili papež Jan Pavel II. a patriarcha Konstantinopole Dimitrios I. Vídeňský arcibiskup kardinál Christoph Schönborn a rakouský pravoslavný metropolita Michael Staikos očekávají od této týdenní konference (20. – 26. září 2010) pokrok ve vztazích mezi oběma církvemi.

Tématem neveřejné schůze je postavení papeže v církvi v prvním tisíciletí. Nejedná se však o historické téma. Obě strany spíše očekávají, že najdou klíč k odstranění hlavní překážky na cestě ke sjednocení východní a západní církve, kterou je rozdílný pohled na možné postavení papeže ve sjednocené církvi. Katolická i pravoslavná církev se shodují, že v uspořádání nerozdělené církve v prvním tisíciletí zastával Řím mezi pěti tradičními sídly (Řím, Konstantinopol, Alexandrie, Antiochie a Jeruzalém) první místo, a proto byl římský biskup (papež) prvním z patriarchů. Neshoda je však v tom, co tento primát papeže v prvním tisíciletí do všech podrodností obsahoval a jakými výsadami byl papež vybaven.

Cílem konference je prozkoumat vztah mezi papežským přednostním postavením a autonomií jednotlivých dílčích církví, tak jak to teorie i praxe uskutečňovala v prvním tisíciletí. Od tohoto nálezu obě strany očekávají základ pro budoucí vytvoření modelu primátu, který by byl akceptovatelný pro katolickou i pravoslavnou církev. Zdá se však, že k tomuto cíli vede ještě dlouhá cesta, protože církve o tomto bodě hovoří teprve od plenárního shromáždění v Raveně v roce 2007. A teoretický i praktický obsah pravomocí papeže, tak jak se rozvinul během druhého tisíciletí a byl završen Prvním vatikánským koncilem (1869-70), je a zůstává pro pravoslavnou církev nepřijatelný.

Delegaci katolické církve vede kardinál Walter Kasper, který byl ještě do nedávna předsedou Papežské rady pro jednotu křesťanů. Členem delegace je také její nový předseda arcibiskup Kurt Koch nebo kardinál Christoph Schönborn. Hlavou delegace pravoslavné církve je řecký metropolita Ioannis Zizioulas z Pergamonu, který patří k ekumenickému patriarchátu Konstantinopole. Dále je jejím členem mimo jiné i rakouský pravoslavný metropolita Michael Staikos.

Po staletích oddělení a konfliktů začal proces přibližování katolické a pravoslavné církve za papeže Jana XXIII. a patriarchy Athenagorase z Konstantinopole. Oba si v roce 1958 vyměnili několik dopisů. Po Druhém vatikánském koncilu (1962 – 65) následovalo další otevření katolické církve a již v roce 1964 se při pouti do Svaté země sešel papež Pavel VI. s patriarchou Athenagorasem. Rok na to prohlásili představitelé obou církví dávné exkomunikace od roku 1054 za zapomenuté. V červenci  roku 1967 navštívil papež Pavel VI. patriarchu Athanagorase v Fanáru, sídle patriarchů v Instanbulu. Několik měsíců nato následovala reciproční návštěva. Nástupce patriarchy Athenagorase, Demetrios I., pokračoval v ekumenické linii a v roce 1975 byla vyhlášena přípravná komise pro oficiální dialog katolické a pravoslavné církve. V roce 1980 byl konečně zahájen oficiální dialog katolické a ortodoxní církve a až do roku 1990 se každé dva roky konala další setkání.

Negativní zvrat v dialogu přinesl pád komunismu ve střední a východní Evropě. Katolické východní církve, které byly během komunistických režimů zakázány a začleněny do pravoslavné církve, se pokusily o oživení samostatného církevního života, a to bylo velkou ranou pro pravoslavnou církev. Vzájemné vztahy byly narušeny a další plenární shromáždění se konala s většími časovými odstupy ( v roce 1993, a pak až 2000).

Nový začátek dialogu byl zaznamenán až za pontifikátu papeže Benedikta XVI. na deváté konferenci v roce 2006 v Bělehradě. Velkou pozornost získala po dvou letech desátá schůze v Raveně (2007), ze které vzešlo závěrečné prohlášení tzv. „Ravenský dokument“, který obsahuje první společné prohlášení obou církví od oddělení v roce 1054 k otázce přednostního postavení „prvního“ představitele na celocírkevní úrovni. Obě církve potvrdily, že dle tradice církve na univerzální rovině existuje přednostní postavení „prvního“, a v prvním tisíciletí ho zastával římský biskup. Na jedenáctém shromáždění na Kypru (2009) se dále diskutovalo o otázce role římského biskupa v prvním tisíciletí stejně jako je to i tématem právě probíhající dvanácté konference.

Foto převzato