Památka svaté Terezie od Ježíše

Dne 15. 10. slaví církev památku sv. Terezie od Ježíše, panny a učitelky církve. Přinášíme text týkající se této světice, který připravila sr. M. Milada od Spasitele světa OCD z Prahy.

Řeholní rodina bosého Karmelu oslavuje 15. října svou matku a zakladatelku, celá církev pak jednu ze tří učitelek církve, sv. Terezii od Ježíše (z Avily; 1515-1582).

Její duchovní život můžeme rozdělit přibližně do tří období, která se značně odlišují. Sama je popisuje ve své knize Života, která není ani tak skutečnou autobiografií jako líčením jejích 'duchovních dějin', a kterou ona nazývá 'knihou Božích smilování'. První období nazývá 'Můj ubohý a zkažený život hříšnice', druhé 'Můj nepochopitelný život milosti', a třetí 'Můj život ve službě církve'.

Terezie skutečně nešla k Pánu přímočaře, ale přes mnohé váhání, polovičatosti a zrady toho, k čemu se cítila být povolána. Byla to žena obdarovaná mnohými přirozenými schopnostmi a pro své vlastnosti často vyhledávaná. Právě to ji dostávalo do mnoha afektivních krizí, kdy nedokázala správně volit mezi Bohem a světem a cítila v sobě existenciální rozpolcenost.

V klášteře Vtělení, kam ve svých 20 letech nastoupila, skoro dalších dvacet let žila mezi rozhodnutím modlit se a dát svůj život Pánu, který ji přitahoval, a mezi hovornou a návštěvami, které ji strhávaly a jimž nebyla schopná říci ne. Byl to boj o její srdce, o panenství jejího ducha. Nakonec to byla malá soška zbičovaného Krista, skrze niž dostala milost obrácení a vnitřního přimknutí se k Ježíši.

Přesto, jak někteří Tereziini životopisci poznamenávají, bez této krize bychom neměli tu Terezii, jakou známe nyní – těchto dvacet let jí pomohlo vnitřně dozrát. Snad to byla i tato 'nepravá přátelství' a vnitřně problematické vztahy, které ji nakonec pomohly pochopit ono 'pravé přátelství' s Ježíšem a formulovat její slavnou definici modlitby: 'Rozjímavá modlitba pro mne není nic jiného než důvěrný styk přátelství, časté přebývání o samotě s tím, od něhož víme, že nás miluje.' (Ž 8, 5)

Poslední třetina jejího života je charakterizována postupnými mystickými christologickými a trinitárními zkušenostmi, kdy i Terezie může prohlásit: 'Již nežiji já, ale žije ve mně Kristus.' (Gal 2,20) Jde o touhy po smrti, aby mohla být naplno s Kristem, ale také o  nové  přijetí svého života jako 'prodlouženého vtělení': 'On mi řekl: ´Mysli na to, dcero, že po smrti bys mi už nemohla sloužit tak jako nyní: jez kvůli mně, spi kvůli mně a vše, co děláš, dělej pro mne, jako bys už nežila ty, ale já´: to je to, co říkal sv. Pavelʻ (R 56).' Tak pro Terezii nastává 'církevní čas' – plné nasazení pro zakládání nových reformovaných Karmelů a pro přímluvné modlitby za jednotu v církvi a spásu duší.

Tereziin život je tedy vystavěn na třech základních pilířích: mysticismu (mystické lásce k Bohu), humanismu (lásce k člověku, lidském realismu) a ekleziálnosti (službě církvi). V základu všech tří pilířů stojí její modlitba, kvůli níž ji i papež Pavel VI. vyhlásil učitelkou církve: 'Tajemství modlitby. Její nauka je zde. Měla výsadu i zásluhu poznat tato tajemství z vlastní zkušenosti. Terezie měla dar vyložit tato tajemství do té míry, že si zaslouží, aby byla zařazena mezi nejproslulejší učitele duchovního života.'

Podobně jako apoštolové prosili svého Mistra, aby je naučil modlit se, když ho zahlédli, jak se modlí k Otci, dá se říci, že stejně tak tomu bylo u sv. Terezie. Její spolusestry i duchovní vůdcové viděli Tereziino proměněné bytí a prosili: 'Matko, nauč nás modlit se.'

Díky tomu vznikají její spisy (zvláště knihy Život, Cesta dokonalosti a Vnitřní hrad), které nás uvádějí do tajemství postupného přetvoření a sjednocení s Bohem. Terezie nám v nich předkládá 'svůj způsob modlitby' – modlitby usebrání, nacházení Ježíše Krista v sobě. 'Tento způsob modlitby nazýváme usebrání, neboť duše usebere všechny své mohutnosti a vstoupí do sebe samé se svým Bohem.' (C 28, 4) 'Velmi mi prospívá připomínat si, byť i jen na chvíli, že mi Někdo v mém nejhlubším nitru dělá společnost.' (C 29, 5)

Avšak, poté co Terezie naučí své dcery být Mariemi, ukazuje jim na Martu: 'K tomu slouží modlitba mé dcery; k tomu slouží toto duchovní manželství: aby se z něj stále rodily skutky, skutky.' (7 H 4, 4-6) Toto je apoštolská plodnost Karmelu: 'Je třeba, aby Marta i Marie byly v souladu… Dát najíst Pánu znamená dělat vše možné pro získání mnohých duší, které, pokud se spasí, budou ho věčně chválit.' (7H 4, 12) 'V den, kdy by vaše modlitby, vaše touhy, vaše umrtvování a vaše půsty nesměřovaly k tomu účelu, který jsem popsala, vězte, že byste nedosáhly cíle, ke kterému jste zde byly shromážděny.' (CE 4, 4) To je tajemství 'prázdných rukou' na Karmelu, které vyplňuje Boží slitovávající se Láska.

sr. M. Milada od Spasitele světa OCD

Karmel sv. Josefa v Praze

Foto převzato