Dopis papeže Benedikta XVI. seminaristům

Tiskové středisko Svatého stolce zveřejnilo dopis Svatého otce Benedikta XVI., který dnes, 18. 10. 2010, na svátek sv. Lukáše evangelisty zaslal seminaristům k ukončení Roku kněží.

Vatikán: Svatý otec svůj dopis seminaristům začíná osobní vzpomínkou z roku 1944, kdy byl povolán k vojenské službě a důstojník se ho ptal, čím bude. Benedikt XVI. odpověděl, že se chce stát katolickým knězem. Důstojník na to reagoval doporučením, aby si našel něco jiného, protože 'nové Německo' už kněze potřebovat nebude. Na tuto vzpomínku papež navazuje srovnáním se současností. I dnes si mnozí myslí, že povolání kněze nemá budoucnost, přesto papež seminaristy ujišťuje, že se rozhodli dobře. Lidé totiž budou Boha potřebovat vždy, i v epoše technické nadvlády a globalizace, který se zjevil v Ježíši Kristu a shromáždil nás v církvi, abychom se s ním a skrze něj naučili opravdovému životu a řídili se kritérii skutečného lidství. Život člověka, který už Boha nechápe, je prázdný a člověk pak hledá únik v opilství nebo násilí. Právě mládež je tím nejvíce ohrožena. Ale Bůh žije, zdůrazňuje papež, stvořil každého z nás, a tedy všechny zná.

Papež dále v úvodu listu píše, že seminář je společenství na cestě ke kněžské službě. Tím upozorňuje na jednu důležitou okolnost – knězem se člověk nestane sám, je nutná 'komunita učedníků', společenství těch, kteří chtějí sloužit církvi.

Po úvodním slově následuje sedm odstavců, v nichž se papež soustředí na jednotlivé aspekty života seminaristů. V prvním papež uvádí, že ten, kdo se chce stát knězem, musí být 'Boží muž' (1 Tim 6,11). Proto je nesmírně důležitý osobní vztah s Bohem v Ježíši Kristu. Kněz není správce nějakého sdružení, který má usilovat o to, aby rostl počet jeho členů, ale je Boží posel mezi lidmi. S tím souvisí význam modlitby, kterou má den začínat i končit. Papež seminaristy vyzývá, aby nikdy neztratili vnitřní kontakt s Bohem.

V druhém odstavci papež upozorňuje na význam svátostí, především eucharistie, která je středem našeho vztahu s Bohem. Vyzývá k tomu, aby byla stále pokrmem našeho života. A nabádá rovněž k lásce, znalosti a pochopení liturgie, jež je pro slavení eucharistie nezbytná.

Třetí část papež věnuje svátosti smíření, kterou také považuje za důležitou. Učí člověka pohlížet na sebe Božím pohledem a vede ho k poctivosti vůči sobě a také k pokoře. Benedikt XVI. připomíná slova Faráře arského: 'Domníváte se, že nemá smysl obdržet rozhřešení, když víte, že se zítra dopustíte stejných hříchů. Ale Bůh sám v té chvíli zapomene vaše zítřejší hříchy, aby vám dal svou dnešní milost.' Musíme stále bojovat se stejnými chybami a nedopustit otupění duše. Je potřeba pokračovat v cestě s vědomím, že Bůh mi vždy znovu odpouští. Když člověk uzná svou vlastní bídu, může být tolerantnější a mít větší porozumění pro slabosti bližního.

Ve čtvrté části papež seminaristům doporučuje, aby byli citliví vůči lidové zbožnosti, která se v různých kulturách liší. Jejím prostřednictvím vstupuje víra do srdce lidí a stává se součástí jejich zvyklostí i společného vnímání a života.

Pátá část se zaměřuje na význam studia, bez něhož víra není tím, čím má být. papež uvádí termín sv. Pavla 'křesťanská nauka', do níž jsme byli uvedeni křtem (Řím 6,17), a také slova sv. Petra: '…buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje.' (1 Petr 3,15) Benedikt XVI. přímo vyzývá seminaristy: 'Pilně studujte! Využijte let studia!' Varuje je před pragmatickou otázkou, zda jim studium může v budoucnu posloužit v pastoraci, protože se nejedná o získání užitečných znalostí, ale poznání a porozumění vnitřní struktuře víry v její celistvosti. Nabádá ke studiu Písma, otců církve, koncilů i všech teologických disciplín, včetně ekumenické teologie, aby znali různé křesťanské komunity, a rovněž získali základní orientaci ve velkých náboženstvích. Také doporučuje znalost práva, které je podmínkou lásky: společnost bez práva by byla společností zbavenou práv.

Šestou část věnoval papež otázce lidského zrání, která patří k období prožívanému v semináři. Kněz by měl provázet člověka na cestě životem až do smrti, proto by měl být člověkem se správnou rovnováhou srdce i mysli. S tím souvisí i začlenění sexuality do osobnostního celku, protože je darem Stvořitele a týká se rozvoje lidské bytosti. Pokud tomu tak není, stává se banální a zároveň destruktivní záležitostí. Papež připomněl bolestnou skutečnost kněží, kteří znetvořili svou službu sexuálním zneužíváním dětí a mládeže. Mnozí si kladou otázku, zda má smysl celibát. Zneužívání, které je zavrženíhodné, nemůže zkompromitovat kněžské poslání. Všichni známe přesvědčivé kněze formované jejich vírou, kteří svědčí o tom, že v jejich stavu, právě cestou celibátu, mohou dosáhnout pravého, ryzího a zralého lidství. Proto je třeba být bdělí a pozorní a před Bohem zkoumat, zda cesta ke kněžství je pro mne jeho vůle.

V poslední, sedmé části, se papež zamýšlí nad vznikem kněžského povolání v dnešní době. Oceňuje hnutí a komunity, které považuje za dar Ducha Svatého; v jejich prostředí často povolání ke kněžství dozrávají. Zdůrazňuje také, že seminář je obdobím, kdy se mají učit jeden s druhým a jeden od druhého, navzájem se podporovat a obohacovat.

V závěru vysvětluje, že tímto dopisem chtěl seminaristům ukázat, jak na ně myslí, a zároveň je prosí o modlitbu, aby i on obstál ve své službě.

Ve světových jazycích najdete dopis v plném znění ZDE.