Vyhlášení samostatného československého státu v roce 1918 a s tím spojená připomínka 28. 10. patří ke svátkům, které v sobě nesou silnou symbolickou hodnotu, protože výročí tohoto dne dokázalo účinně mobilizovat veřejnost i v dalších letech. Přinášíme text historika doc. Jaroslava Šebka.
Oslavy 28. října se staly důležitými okamžiky nejen meziválečných dějin, ale vstupují do naší historie i událostmi roku 1939, kdy byly spontánní manifestace v pražských ulicích krvavě potlačeny nacistickou okupační mocí, anebo roky 1988 a 1989, kdy demonstrace na Václavském náměstí signalizovaly stále větší nespokojenost občanů s komunistickým režimem.
Atmosféra v době několika dnů před říjnovým převratem 1918 byla poznamenána velkým napětím, ale i nadějí a očekáváním, protože obyvatelstvo již toužilo po míru a ukončení utrpení čtyřech válečných let. Již 14. října 1918 vyhlásily socialistické strany generální stávku a při této příležitosti došlo na některých místech k pokusům vyhlásit státní samostatnost. Rakouská státní moc tehdy pohrozila ozbrojeným zásahem a v obavách před možnými incidenty se davy v ulicích raději rozešly. Oznámení žádosti rakouské vlády o příměří, které se objevilo ve vývěskách Národní politiky na Václavském náměstí, však o čtrnáct dní později vzedmulo vlnu všeobecného nadšení.
Proti lidovému pozdvižení se již ozbrojená moc neodvážila zasáhnout, a tak byla tento den vyhlášena státní samostatnost. Jako zásadní politický zvrat se pak 28. říjen stal součástí naší historické paměti a přetrval v ní i navzdory snahám komunistické moci, jež si svátek připomínala nejprve jako Den znárodnění (v roce 1945) a posléze i jako Den vzniku československé federace (v roce 1968).
Je třeba také připomenout, že k tomuto svátku se v době první republiky příliš nehlásili příslušníci národních menšin, žijících na našem území. Nejkritičtěji se vůči němu vymezovali Němci, a proto se v pohraničních městech nezřídka stávalo, že oslavy doprovázely i násilné národnostní střety.
V prvních letech samostatnosti stály poněkud stranou společenského dění katolické církevní kruhy, což bylo dáno provázaností části jejich elit s předchozím režimem. Počátek vztahů mezi novou republikou a katolickou církví začal navíc odpočítávat 'velký třesk', který zanechal pád Mariánského sloupu hned v prvních dnech státní samostatnosti. Jeho stržení bylo interpretováno nejen jako účtování s monarchií, ale i jako začátek proticírkevního boje.
Někteří čeští katoličtí politici se však už ve dnech před vznikem republiky hlásili ke vzniku samostatného státu a spojovali národní samostatnost s osobou svatého Václava. Vyšehradský kanovník (a lidovecký činitel) Bohumil Stašek například připomínal, že tento světec, nikoli rod habsbursko-lotrinský, je skutečným dědicem české země. Stašek zároveň tvrdil, že pouze na základě zachování křesťanské víry, morálky a svatováclavské úcty může český národ skutečně vlastenecky, sociálně a spravedlivě založit svou obnovenou státnost. Ve svých úvahách tak prezentoval sv. Václava jako symbol úzkého sepětí české národní myšlenky a současně katolické víry.
V meziválečném období hledalo katolické prostředí a česká společnost přes všechny problémy možnosti dialogu, který se týkal i hledání vztahu k národním svátkům a tradicím. Veřejnost byla při této příležitosti svědkem množství konfliktů, ale také pokusů o nalezení konsensu, které byly zarámovány reflexemi o duchovním stavu české společnosti. Myslím si, že takové debaty, týkající se kořenů naší národní identity a plurality duchovních i společenských tradic, se nabízejí i dnes, a to nejen u příležitosti oslav významných výročí.
Doc. Mgr. Jaroslav Šebek, Ph.D.,
Historický ústav Akademie věd České republiky