Zamyšlení k prvním listopadovým dnům

Přinášíme zamyšlení P. Jaroslav Brože, Th.D. S.S.L., kanovníka Kolegiátní kapituly Všech svatých na Pražském hradě, ke slavnosti Všech svatých a Vzpomínce na všechny věrné zemřelé.

Slavením svátků a památných dnů církev vyjadřuje a veřejně vyznává svou víru. Nejinak je tomu se dny, které jsou v naší společnosti, stále ještě ovlivněné staletou křesťanskou kulturou, povšechně známé jako doba vzpomínání na naše drahé zemřelé, jako čas návštěvy hřbitovů a zdobení hrobů, modlitby, tichého rozjímání o směřování lidského života vůbec.

Liturgické slavení rozlišuje slavnost Všech svatých, slavenou 1. listopadu, a Vzpomínku na všechny věrné zemřelé v následující den. Oba dny mají víc společného než rozdílného, nicméně duch liturgie i předčítané biblické texty nám ukazují velikost Boží milosti a důstojnost lidského života v každém z nich z trochu jiného hlediska.

Den Všech svatých má své kořeny v památce všech mučedníků, která se slavila na Východě už ve 4. století v různých dnech liturgického roku. V Římě se prosadil 13. květen jako výroční den zasvěcení pohanského Pantheonu coby baziliky Panny Marie a všech mučedníků (r. 609 nebo 610). Dnešní 1. listopad se slavil nejprve v Anglii a Irsku (8. století) a poté se rozšířil i na evropský kontinent.

Raná církev užívala označení 'svatí' pro všechny, kdo byli vírou a křtem spojeni s Ježíšem Kristem. Nový životní stav vyžadoval novou etiku v duchu starozákonní Boží výzvy: 'Buďte svatí, neboť já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý' (Lv 19, 2). Takový nárok se klade na celého člověka, na jeho niternost i veřejný, společenský život. Nelze žít autentický lidský život bez niterného přijetí vyznávaných hodnot. Ale také nemůžeme mluvit o plném životě, pokud mu chybí společenský rozměr.

Právě to vše je obsahem svatosti podle biblického učení. Apoštol Pavel vybízí křesťany v Soluni: 'Sám Bůh pokoje kéž vás dokonale posvětí. Ať si uchováte ducha neporušeného a duši i tělo neposkvrněné pro příchod našeho Pána Ježíše Krista' (1 Sol 5, 23). Proto svatí v tomto smyslu mají místo ve veřejném křesťanském kultu.

Jak nám připomíná oficiální modlitba svátečního dne: 'Jsou pro nás příkladem a pomáhají nám na cestě' k Bohu. Nelze v nich spatřovat ani Kristovy konkurenty, ani pokušení k modlářství, ale pomocníky a přátele. V tomto bodě má katolické učení ostatně velmi blízko víře našich starších bratrů. Podle staré židovské tradice je svět držen přítomností alespoň třiceti šesti cadíkím, neboli 'spravedlivých', v každém pokolení (Babylónský talmud, San 97b, Suk 45b). Biblická spravedlnost znamená soulad s Boží vůlí.

V tomto smyslu i křesťanští svatí jsou spravedliví, protože oni ve své době a na svém místě tvořili harmonii s Božím plánem ve světě, aby se nerozpadl vlivem destruktivní činnosti hříchu a zla. Kromě andělů a přímluvců zde na zemi znají židovské knihy také přímluvce mezi zemřelými. Prorok Jeremiáš se modlí za Jeruzalém a posiluje Judu Makabejského v bitvě (2 Mak 15, 14-16).

Titul Všech svatých nese už od 12. století někdejší palácová kaple na Pražském hradě, vybudovaná v sousedství románského paláce. Petr Parléř na tomto místě postavil novostavbu koncipovanou v duchu pařížské Sainte Chapelle. Karel IV. již předtím při tomto kostele zakládá Kolegiátní kapitulu (1339), jejímž členy pak bývali obvykle profesoři teologie, a tak je tomu až dodnes. Po vážném zničení požárem v roce 1541 byl kostel renesančně a barokně přestavěn a v této podobě slouží dosud. Všichni svatí jsou zastoupeni tzv. 'českým nebem' na hlavním oltářním obraze V. V. Reinera (1732).

Od roku 1588 se v kostele nacházejí vzácné ostatky sázavského opata sv. Prokopa. Přítomnost Všech svatých spolu se sousedící svatovítskou katedrálou je pro Pražský hrad, město ležící pod ním, i celou českou zemi jako okno směřující do čistého, vznešeného a povznášejícího světa. Každý rok se odtud nesou Ježíšova slova, která poprvé zazněla jako zvon na galilejské hoře: 'Blahoslavení chudí … blahoslavení tiší … blahoslavení pronásledovaní pro spravedlnost.'

Blahoslavení jsou ti, 'kdo mají čisté srdce', protože bez něho nelze vidět Boha. Křesťansky realistický pohled na lidský život musí přiznat, že zdaleka ne všichni lidé odcházejí z tohoto světa do věčnosti ve stavu čisté zamilovanosti do Boha. Potřebují dozrát v lásce. Na této posmrtné očistné pouti, která je podle katolické nauky možná, jim můžeme pomoci. Ne my sami, ale ve spojení s Kristem. Proto jsou už od 2. Století dosvědčeny modlitby za zemřelé, které se brzy spojovaly se slavením eucharistie.

Vlastní vznik dnešní Památky všech zemřelých se připisuje clunijskému opatovi Odilovi (r. 998). Od 15. stolení se skrze španělské dominikány rozšířil zvyk slavit v tento den tři mše svaté; v roce 1915 ho papež Benedikt XV. rozšířil na celou církev. My, živí, dáváme v těchto 'dušičkových' dnech svým blízkým svůj čas, vzpomínku v srdci, modlitbu. Ale i oni nás obdarují. V perspektivě časné smrti lépe hodnotíme svůj život a vážíme odpovědněji svá rozhodování. A také slovo evangelia nás snad nalezne lépe disponované uvěřit tomu, který slibuje a zve: 'Já jsem vzkříšení a život' (Jan 11, 25).

P. Jaroslav Brož, Th.D. S.S.L.