Svoboda je jméno - zamyšlení k 17. listopadu

17. listopad je Dnem boje za svobodu a demokracii, státním svátkem. Přinášíme zamyšlení Ing. Heleny Žabžové z Rady Iustitia et Pax při České biskupské konferenci (ČBK).

'Proto stůjte v té svobodě, ke které nás Kristus vysvobodil, a nezaplétejte se znovu do otrockého jha.“ (srov. sv. Pavel, Gal., kap. 5)

Svoboda je jméno a jméno má každý člověk. To ho činí nezávislým, jedinečným a svobodným. Bůh stvořil celého  člověka se všemi jeho schopnostmi a možnostmi ke svému obrazu, tedy svobodného jako je on sám. Tím, že dal člověku svobodu, každého pojmenoval, odlišil ho od ostatních jeho vlastnostmi a schopnostmi, učinil ho jedinečným v jeho svobodě. Bůh zásadním způsobem nezasahuje do našeho rozhodování. Chce, abychom žili svůj život a nesli za něj odpovědnost a k tomu nám nabízí volbu. Člověk tedy může mít svobodnou vůli jen od svého Stvořitele.

Svoboda potká každého z nás v jiném okamžiku, v jiné situaci: batole i stařec umí tento pojem naplnit svou představou. Znovu nás všechny potkává 17. listopad. V ten den slavíme svátek - Den boje studentstva za svobodu a demokracii. Čím jsme tento den v našich dějinách naplňovali?

Podzim 1939

– znamenal první masovější náznak odporu proti nacistické okupaci českých zemí. I přes varování a výhrůžky se 28. 10. 1939 jako vždy uskutečnily v Praze demonstrace v rámci připomenutí vzniku Československé republiky. Bezpečnostní složky okupantů však demonstrace násilně rozehnaly a při zásahu smrtelně postřelily studenta medicíny Jana Opletala. Jeho pohřeb se konal 15. listopadu 1939 a stovky lidí, zejména studentů, vyšly znovu do ulic. Německé vojenské jednotky opět demonstrace násilně potlačily a desítky protestujících zatklo gestapo. Jednotky SS přepadly brzy  ráno všechny studentské koleje, více než 1200 studentů bylo zatčeno a odvlečeno do koncentračního tábora, devět studentů a představitelů studentského hnutí bylo popraveno. Na Hitlerův rozkaz byly české vysoké školy uzavřeny… 

O 50 let později – 17. listopadu 1989

– v době totalitního režimu se čeští studenti rozhodli tradičně připomenout smrt Jana Opletala a vydali se do ulic. Demonstrace se zúčastnilo 15 000 lidí. Když se vraceli z Vyšehradu, kde zažehli stovky svíček, donutili je policisté pokračovat přes Národní třídu. Cestou se dav rozrostl na 50 000 lidí, ti všichni zažili v centru města brutální zásah. Policie neváhala použít obušky a zbila asi 2000 lidí v čele průvodu. Důsledkem této události byla vysokoškolská stávka v celých Čechách a na Moravě. Tato událost odstartovala řadu situací, které vedly k pádu totality a jejichž výsledkem byl vznik svobodné demokratické společnosti… 

O 10 let později – v roce 1999

– u příležitosti oslav 10. výročí 17. listopadu 1989 se konala na Pražském hradě konference historiků. A jeden z jejích účastníků tehdy poukázal na to, že československé obyvatelstvo vlastně v době pádu komunismu nevědělo, co chce. Jen tři procenta lidí chtěla návrat ke kapitalismu. V diskusi také několikrát zaznělo, že hovořit o hromadném občanském vzepětí proti pošlapávání lidských a občanských práv vede k vytváření mýtu. Převážnou většinu lidí prý dala do pohybu spíše touha zvýšit si vlastní životní standard, což už jim dosavadní režim nebyl s to zajistit. Listopad proto nelze považovat za revoluci morální a duchovní, ale v podstatě za revoluci materiální.

Rovněž ona občas sentimentálně vzpomínaná celospolečenská jednota je prý jen dalším mýtem. Šlo o velmi krátkodobé emocionální sjednocení, zakrývající hluboké vnitřní hodnotové rozpory mezi většinovou společností a okruhem lidí, jejichž symbolem se stal Václav Havel.

Za dvacet let – 17. listopadu 2009

– v Praze se konal vzpomínkový pochod, který měl stejnou trasu jako pochod studentů v roce 1989. Jaké bylo 20. výročí sametové revoluce? Bylo svoláno celkem 20 shromáždění, nasazeny všechny složky pražské policie, včetně policistů z antikonfliktního týmu, v ulicích byli i policisté se psy, na koních a ze vzduchu kontroloval situaci vrtulník.
Lidé houfně směřovali z pražského Albertova na Národní třídu. Tentokrát však pochod neskončil tvrdým policejním zásahem, ale koncertem. Ke střetu s policií však nakonec došlo – oslavy se několikrát pokusili narušit hlavně pravicoví extrémisté.

Katolická církev je po mnohá staletí součástí české občanské společnosti. Povzbuzení k nově nabyté svobodě nám poprvé ve svobodné zemi  přijel předat Svatý otec.

21. dubna 1990 v Praze

– Jan Pavel II. promlouval na Letenské pláni k našemu národu:

'Stavte nyní chrám svobodného života vaší církve nikoliv návratem k tomu, co zde bylo předtím, než vám byla uloupena svoboda, stavte jej v síle toho, k čemu jste během pronásledování uzráli.

Když mohu dnešního dne stanout mezi vámi, milovaní bratři a sestry, na tomto velkém prostranství, před tváří vaší zlaté Prahy, dovolte, abych opakoval slova zmrtvýchvstalého Pána: ´Pokoj vám´. Kéž je naše první eucharistické setkání ve vaší vlasti ve znamení pokoje. Toho pokoje, který dává Kristus, pokoje, který svět dát nemůže. Toho pokoje, který Kristus ukřižovaný a zmrtvýchvstalý zanechal svým apoštolům ve večeřadle a také svým učedníkům, uprostřed všech národů země, z pokolení na pokolení.“

A nakonec na Velehradě Jan Pavel II. připomínal:

'V dějinách Slovanů zapustila kořeny pravda o Kristu, který je ´Kámen úhelný´ (srov. Mt 21,42). Je úhelným kamenem stavby, kterou Bůh sám buduje v dějinách lidstva. Ta stavba je jeho království. Věčný Otec ´dal´ své království Synovi – a Syn je ´odkázal´ apoštolům (srov. Lk 22,29), odkázal je Božímu lidu Nové a věčné smlouvy. Toto království je ponořeno do lidského času, do staletí, do pokolení – a zároveň přesahuje čas. Naplňuje se v samotném Bohu, který je tajemstvím života i věčnosti. Království Boží, kdysi odkázané apoštolům, bývá v různých okamžicích dějin předáváno stále novým a novým lidem a národům. Zde, na tomto místě, na Velehradě, na Moravě, ctíme zvláštním způsobem dějinný ´odkaz´ království – i ty, kteří se stali jeho správci a strážci.“

26. září 2009 v Praze 

– Při poslední papežské návštěvě Benedikt XVI. v projevu na letišti konstatuje:  

'České země byly historicky a územně  – tím, že se nacházejí v srdci evropského kontinentu na křižovatce Severu a Jihu, Východu a Západu –  místem setkávání různých národů, tradic a kultur. Nelze popřít, že to, co někdy bylo příčinou třenic, se dlouhodobě ukázalo jako plodné setkání. Odtud pramení rozhodující role českých zemí v intelektuálních, kulturních a náboženských dějinách Evropy, občas byly bitevním polem, častěji však mostem.“

A pokračuje při setkání s politiky, představiteli veřejného života a diplomatickým sborem ve Španělském sále Pražského hradu:

“...Zvláště mladí lidé si dnes znovu kladou otázku po povaze získané svobody. K čemu je svoboda využívána? Co je podstatou skutečné svobody?

Úkolem každé generace je, aby se od počátku snažila vytrvale hledat způsob správného uspořádání lidských věcí, aby se snažila pochopit správné užívání lidské svobody (srov. Spe salvi, 25). I když povinnost upevňovat ´struktury svobody´ je zásadní, nevyčerpává se tím zcela. Lidská touha se povznáší nad sebe samu, nad to, co může poskytnout vládnoucí politická a hospodářská moc, a směřuje k oné velké naději (srov. tamtéž, 35), která má původ mimo nás, ale zároveň je uvnitř nás jako pravda, krása a dobro. Svoboda hledá smysl: vyžaduje přesvědčení. Opravdová svoboda předpokládá hledání pravdy – skutečného dobra – a tudíž nachází své naplnění právě v poznávání a konání toho, co je správné a spravedlivé. Jinými slovy: pravda je návodem ke svobodě a dobro je dokonalostí svobody.

Aristoteles definuje dobro jako ´to, k čemu všechno směřuje´, a vyjadřuje přesvědčení, že ´milé je dosáhnouti dobra i pro jednotlivce, krásnější však je a ve větší míře božské dosíci ho pro národ a obce´ (Etika Nikomachova, 1; srov. Caritas in veritate, 2). Vždyť vznešená odpovědnost za probouzení vnímavosti vůči pravdě a dobru spočívá  na všech vedoucích osobách, ať už v náboženství, politice či kultuře, na každém veřejném činiteli způsobem mu vlastním. Společně se pak musíme zasazovat v boji za svobodu a za hledání pravdy: obojí je totiž buď navzájem spojováno nebo společně bídně zaniká (srov. Fides et ratio, 90)...'

Běh dějin dokazuje, že každá generace chce pro sebe nový život, méně prorostlý zkostnatělostí minulosti, osvobozující a nadějnější pro další pokolení. Toto si lidé vždy vydobývali různými způsoby. Přechod od nesvobody ke svobodě v  Československu se v roce 1989  pro mnohé stal inspirací. Některými byl kvitován také s velkým obdivem, že přerod nepřerostl v hrubé násilí, stal se vzorem pro řešení národních krizí.

Přejme si, aby v současné dějiné etapě tradice 'sametu' a stavění mostů sloužila nám i mnoha dalším zemím jako odkaz. Jak praví sv. Marek, po moci touží mnoho lidí. Ježíšova moc ale neslouží k ovládnutí druhých, ale k osvobození. A to k osvobození pro Boha, které má budoucnost. To platí i pro mne dnes.

Ing. Helena Žabžová, Rada Iustitia et Pax