Zveřejnění tajných souborů neslouží demokracii

Zveřejnění tajných souborů diplomacie Spojených států na Wikileaks vyvolalo rozpaky a vážné napětí na mezinárodním poli. Vatikánské rádio přineslo rozhovor s Dominiquem Woltonem z Institutu mediálních věd Francouzské akademie věd.

Vatikán/ Londýn (GB): Dnes (7. prosince 2010) krátce před polednem vystoupil v Londýně ze svého úkrytu Julian Assange, zakladatel sítě Wikileaks. Australského 39-letého žurnalistu, po kterém pátral Interpol, zatkla britská policie poté, co se sám přihlásil. Jak uvedl Scotland Yardu, 'musel se dnes dostavit před soud ve Westminsteru', aby reagoval na obvinění dvou žen za jednání, kterého se měl dopustit ve Švédsku letos v srpnu. Přitom zveřejnění utajovaných dokumentů americké diplomacie na jeho Wilileanks vyvolalo v posledních dnech napětí v mezinárodních kruzích. Napomáhá ale takový postup transparentnosti a demokracii? Na to se Vatikánský rozhlas ptal Dominiqua Woltona z Institutu mediálních věd Francouzské akademie věd.

'Pokud tato informace vystavuje jednotlivce riziku, myslím si, že svoboda tisku musí počítat i s křehkostí lidí. A novináři by to měli velmi dobře znát, protože je často ohrožují různé situace ve světě. Nevím, ve jménu jakého práva či povinnosti informovat by se měli vystavovat muži a ženy riziku, stávat se zranitelnými; lidské bytosti přece nejsou počítač. Velmi dobře víme, jak je potřebný kritický přístup, pro noviny a novináře je ale zásadní za podmínky, že je založen na výsledcích zkoumání. V tomto případě se však nejedná o bádání, ale krádež.'

Takže tento druh transparentnosti není v demokracii užitečný?

'Nemyslím si, že by to mohlo zvýšit věrohodnost tisku a demokracie. Když existují prvky utajení a když žijeme v logice nedůvěry a trestních oznámení, pak to není demokracie. Demokracie nespočívá v tom, že považujeme veškerou moc za 'prohnilou', samozřejmě kromě moci informace; demokracie spočívá v tom, že se občanům poukáže na to, co je ze sociálního hlediska dobré a co zlé – jak v médiích, tak i v ostatních sektorech. Není možné si představovat a domnívat se, že je všude samý komplot nebo všude strategie lži… Budeme-li takto jednat, občané nebudou mít důvěru v politickou, vojenskou a diplomatickou moc, ani ve sdělovací prostředky.“

Proč se tedy média stávají reproduktorem Wikileaks?

'Nedostatek reflexe v médiích není ojedinělá. Akademický svět jistě není lepší. Nedostatek reflexe médií o limitech internetu je pošetilost. Existuje velké množství zpráv, proto vzniká dojem, že čím jich je více, tím je více demokracie. V tomto případě se uvádí, že informace nebylo možné ověřit, protože jde o důvěrné, tajné informace. Novinář tedy poskytuje zprávy a informace, které sám neověřil? To už je choulostivé, protože stavovská čest žurnalisty předpokládá, že tento typ materiálu nemůže být zveřejněn. To je zcela proti hodnotě svobody tisku. Sdělovací prostředky nedokážou zaujmout kritický odstup. Jádro zpráv ve světě spočívá na ověřených informacích a novináři je vytvářejí. Existují tedy neověřené informace, které pocházejí z různých zdrojů, ale naše práce, náš úkol, velikost naší práce nás musí vést v některých případech k uvědomělé volbě: tuto informaci zveřejníme, tuto ne. Často se ospravedlňujeme tím, že se jedná o povinnost informovat, nebo si nasazujeme masku se slovy, že když to nezveřejní tyto noviny, udělá to někdo jiný. Ale následky konkurence mezi médii nemohou ospravedlnit fakt, že umlčujeme svědomí, abychom zveřejňovali co nejrychleji, a je jedno co.'

Jaké je riziko v kontextu globalizace?

'Globalizace informace je jako palác, který je možné založit na řečech, odhaleních či skandálech… Když takto budeme jednat, dojdeme k přesně opačnému výsledku: nezvýší se povědomí demokracie, ale zvýší se pouze odpor k demokracii: vystavěli jsme tedy palác na řečech a snahách usilujících o omezení svobody informace.'

V čem tedy spočívá opravdová svoboda informace?

'Svoboda informace nespočívá ve vytvoření jakéhosi druhu kanálu mezi politickým, vojenským či diplomatickým aktérem a tiskem. Pak by novináři ničemu nesloužili. Práce novináře spočívá ve volbě mezi tím, co si nechá pro sebe jako informaci, jako osobní poznání, jako osobní vzdělání, a tím, čeho se chopí s odpovědností vůči veřejnému mínění. Autocenzura je součástí politického života a není to pokrytectví. Kvůli okouzlení hojností informací  novináři zapomínají, že velikost jejich řemesla znamená nepoddat se všemu, ale udržovat si odstup a respekt vůči zdrojům informace. Pokud to dělají, jejich věrohodnost ve světě roste. Jak ale bohužel víme, věrohodnost médií a novinářů za posledních dvacet let klesá. Tedy takovým jednáním nezískají občané větší důvěru k novinářům, ale naopak.'