Malé ohlédnutí za odcházejícím rokem 2010

O reflexi nejvýraznějších událostí roku 2010 jsme požádali doc. Jaroslava Šebka z Historického ústavu Akademie věd ČR.

Odcházející rok byl z hlediska společenských událostí v České republice především ve znamení velkých politických změn, daných volebními výsledky, a to jednak do Poslanecké sněmovny v květnu a do místních zastupitelstev a části Senátu v říjnu. Občané v nich projevili svůj názor na veřejné dění a dali najevo, že jsou pro ně žádoucí změny v chování a přístupu veřejných činitelů. Vyjadřovalo to i jejich hlasování, které postavilo na hlavu průzkumy mínění. Pozitivním signálem je tak určitě větší angažovanost občanů ve veřejných záležitostech prostřednictvím různých sdružení a iniciativ.  

Aféry, které vypluly a vyplouvají na povrch, ukazují, že změna trendu je během na hodně dlouhou trať, neboť korupce a klientelismus pronikají politickým systémem jako metastazující buňky organismem. Výrazné omezení zákulisních a neprůhledných praktik při kontaktech mezi politikou a byznysem a při přidělování veřejných zakázek je určitě jedním z nejdůležitějších úkolů, který před českou politickou elitou stojí. Jinak by totiž mohly výzvy k odpovědnému přístupu k finančnímu hospodaření a zastavení zadlužování státu působit poněkud pokrytecky a nedůvěryhodně.

Bude zajímavé také sledovat další vývoj uvnitř KDU-ČSL, která jako zástupce křesťansko-demokratické politiky ztratila po volbách zastoupení v Poslanecké sněmovně. Důležitost úkolu hájit křesťanské a etické hodnoty ve společnosti však ukazuje právě vývoj v uplynulém roce. Nelze však také zapomenout na to, že Česká republika se stala v dubnu 2010 místem setkání hlav světových supervelmocí, kteří se zde zavázali ke snížení počtu jaderných zbraní, což lze chápat jako jednu z cest k bezpečnějšímu světu.   

Z církevního hlediska byla první polovina roku 2010 ve znamení duchovní reflexe Roku kněží (do 19. června), zakončeného slavnostní eucharistickou bohoslužbou na svatopetrském náměstí, kterou společně s papežem Benediktem XVI. koncelebrovalo kolem patnácti tisíc duchovních. Situaci v církevních kruzích však výrazně poznamenaly dozvuky skandálů, do nichž byli v minulých letech zapleteni duchovní v řadě zemí západní Evropy. Tomuto tématu se tak papež nevyhnul prakticky při žádné ze svých zahraničních cest. Při této příležitosti se papež setkal také s oběťmi zneužívání a upozornil tak znovu na jejich osud, který byl často upozaďován. Z nezvykle ostrého tónu jeho vyjádření k těmto případům a kritiky málo rozhodného řešení ze strany zodpovědných představitelů vyplývá, že papež si uvědomuje závažnost důsledků afér pro obraz církve jako důvěryhodné instituce, která myslí vážně pokání v této věci.

Jednou z nejvíce sledovaných byla cesta papeže do Velké Británie, kdy mimo jiné rozvinul ideu o roli náboženství ve veřejném prostoru. Podle něho nemůže náboženství dávat politické rady a navrhovat konkrétné řešení, ale mělo by korigovat jednání veřejných činitelů k tomu, aby při důležitých rozhodnutích hledali rozumná východiska.

Papež hovoří rovněž stále častěji o nutnosti dialogu mezi sekulární sférou a světem víry a do jeho úsilí zapadá i vznik Papežské rady pro novou evangelizaci. Jeho slova bezpochyby přinášejí řadu podnětů a inspirací i pro církevní společenství v České republice. Historie českých zemí navíc poskytuje řadu příkladů (i z nedávné doby) střetávání mezi profánním a posvátným i pokusů o vytváření plurality konfesních tradic, jež však zasahovaly mocenské vlivy.

U nás patřilo z církevního pohledu bezpochyby k nejvýznamnějším událostem jmenování nového pražského arcibiskupa a českého primase Dominika Duky a kroky na cestě k duchovní přípravě na připomenutí jubilea příchodu misie Cyrila a Metoděje, které budeme slavit v roce 2013. Velkou pozornost poutala rovněž dohoda o úpravě vzájemných vztahů při péči o pražskou katedrálu, podepsaná v květnu.   

I uplynulý rok ukázal, že se naléhavě hlásí o slovo podstatné výzvy, vztahující se k sociální politice v době ekonomických problémů, k našemu odpovědnějšímu vztahu k přírodě, otázkám vztahů k odlišným kulturám a zachování křesťanské identity a západních civilizačních hodnot v Evropě, k otázkám nynější role a pozice rodiny či problémům, spjatých s kvalitou vzdělanosti. Vzhledem ke společenské situaci je tedy skoro nezbytné, aby slovo církve znělo silně v těch tématech, která se nejen dotýkají duchovního rámce dalšího společenského směřování, ale také v těch záležitostech, jež považuje za palčivé i občanská společnost.

Jaroslav Šebek