Komentář k 97. Světovému dni migrantů a běženců

V neděli 16. 1. 2011 si připomínáme 97. světový den migrantů a běženců. Ve svém komentáři se nad ním zamýšlí  biskup  ThDr.  Mons. Ladislav Hučko, předseda Rady České biskupské konference (ČBK) pro Romy, menšiny a migranty.

V novinách, televizi i v rozhlase se často dovídáme o problémech spolužití lidí rozmanitých kultur a etnik. Každý z nich má své zvyky, svůj způsob komunikace, svůj pohled na svět. Když se lidé bez přípravy najednou setkají s jinými zvyky, s jiným způsobem vzájemné lidské komunikace nebo s jinou koncepcí pohledu na svět, velmi často to v nich začíná vyvolávat napětí, které nejednou vyústí v konflikt. Může to nastat v případě některých oblastí, kde je najednou mnoho migrantů.

Je však také pravdou, že lidstvo je stále víc navzájem spojeno, poznává se; lidé nejsou překvapeni, když se před nimi objeví člověk jiné kultury či jiného etnika. Setkání  s jinou kulturou nepůsobí dnešnímu člověku intelektuálně žádný problém. Co takovému člověku ale často chybí, je vnitřní disponibilita a otevřenost přijmout jiného člověka. Problém vyznačující se tím, že někdo není schopný mít úctu a pochopení pro příslušníka jiného národa či kultury, vychází z toho, že tento člověk je většinou už velmi těžko schopen přijmout jakéhokoli člověka, rovněž z vlastní kultury, i když se to u něj projevuje jiným způsobem. Není schopen přijmout nejen jiného člověka, ale dokonce ani vlastní dítě.

Známý britský sociolog polského původu Zygmunt Bauman to nedávno vyjádřil takto: 'Jsme zcela pohlceni životem, jenž neobsahuje péči o děti. Vtěsnat do svého života další lidský život je mimo chápání většiny lidí.' A když nemáme chuť a ani odvahu přijmout do svého života další vlastní dítě, tak není divu, že máme problém přijmout i dalšího cizího člověka, který navíc už je formovaný jinou kulturou, pro nás nejčastěji cizí.

Příčinu většiny dnešních problémů ve světě, a to tak sociálních, tak i kulturních nebo ekonomických, vidíme my, křesťané, v jejich vzájemném oddělení a jakoby visení ve vzduchoprázdnu, v jejich nezakořeněnosti do všelidské, a především křesťanské tradice. Dědictví prvotního hříchu není možné popírat. Ono existuje a působí. Tím se vysvětluje také jiné konstatování už citovaného sociologa: 'Obludné věci nedělají obludy… Kdyby je dělaly obludy, bylo by to snadné. Jen bychom obludy sebrali a zavřeli je. Skutečná tragédie spočívá v tom, že obyčejní, normální, slušní lidé páchají v určitých situacích zvěrstva.'

Toto si sociolog nedokáže vysvětlit, ale křesťanovi je to jasné. Pokud nás nedrží Boží milost, pokud se nedržíme Božích přikázání, jsme v určitých situacích schopni vykonat jakoukoli zlobu. To platí nejen pro běžného křesťana, ale tvrdili to o sobě a jasně si to uvědomovali i mnozí svatí.

Otázka migrantů, vztahu k nim a jejich přijímání většinovou společností je závažnou otázkou současnosti, kterou církev vidí v celkovém kontextu křesťanského a lidsky důstojného života, jak o tom svědčí i letošní poselství Svatého otce Benedikta XVI. ke Světovému dni migrantů a běženců. Naděje na pozitivní řešení vzniklých problémů se bude zvětšovat úměrně tomu, jak si bude společnost (a jednotlivci) osvojovat zásady přijímání bližního podle učení evangelia.

Dějiny nás jednoznačně učí, že křesťanství, univerzální nauka i praxe katolické církve obsahují v sobě schopnost účinně pracovat na tom, aby stále více sílilo pochopení a vzájemná úcta mezi národy a kulturami, a tak se z lidstva stále více vytvářela jedna rodina.

ThDr. Mons.  Ladislav Hučko,

předseda Rady ČBK pro Romy, menšiny a migranty