Svatý Tomáš Akvinský

Dne 28. 1. slaví církev památku sv. Tomáše Akvinského, kněze a učitele církve. Nad světcem se zamýšlí sestra Mgr. Marie Pitterová OP.
Publikováno: 25. 1. 2011 11:00

Co nám dnes může říct světec ze 13. století? Jak může velký teolog oslovit obyčejného člověka? Není mezi ním a námi nepřekonatelná propast?

Sv. Tomáš Akvinský patří mezi známé světce, o kterých se často mluví, nejvíce v souvislosti s jeho dílem. Jeho přínos na poli teologické vědy je obrovský, ale právě to ho často činí světcem nepřístupným, vzdáleným běžnému životu. Že to ovšem s jeho "zaškatulkováním" není tak jednoduché, ukazuje jeho život.

Tento velký učitel se narodil roku 1225 na Hradě Roccasecca u Neapole jako syn hraběte z Akvina. V pěti letech byl dán do benediktinského opatství na Monte Cassino jako oblát. Předpokládalo se, že se zde časem stane opatem. Boží Prozřetelnost s ním však měla jiné plány. Jako čtrnáctiletý musel Monte Cassino kvůli politické situaci opustit a odešel dokončit svá studia na fakultu svobodných umění do Neapole.

Zde se setkal s dominikány. Ve věku dvaceti let přijal dominikánský hábit, ale záhy musel čelit odporu své rodiny. Na cestě z Neapole do Paříže byl unesen svými příbuznými a odvezen na hrad Roccasecca a tam asi rok vězněn. Ve svém rozhodnutí vytrval a nakonec se mu ze zajetí podařilo uprchnout. Z Neapole byl poslán do Paříže, kde vykonal noviciát  a pokračoval ve studiu. Tehdy tam vyučoval jeho velký mistr Albert Veliký

Když byl mistr Albert povolán do Kolína nad Rýnem na řádové generální studium, vzal svého žáka Tomáše s sebou. Z Kolína se Tomáš vrací do Paříže, tentokrát sám jako učitel. Z Paříže pak byl po čtyřech letech povolán do Říma, kde strávil zhruba deset let a v roce 1269 se opět vrátil do Paříže. V Paříži působil do roku 1272 a odtud se odebral na své poslední působiště do Neapole. V lednu 1274 byl papežem Řehořem X.  povolán na II. lyonský koncil. Cestou na tento koncil, 7. března téhož roku, ukončil v cisterciáckém opatství Fossanuova ve střední Itálii svou pozemskou pouť.

Svatý Tomáš se narodil v neklidné době. Evropou otřásaly spory mezi světskou a duchovní mocí, úpadek vzdělanosti byl značný, mnozí duchovní neměli ani potřebné základní vzdělání. Reakcí na neutěšené poměry v církvi pak byla různá hnutí, vznikaly nové řeholní řády, z nichž nejvýraznější byli tzv. mendikanti. Mezi ně patřili právě dominikáni  a františkáni.  O Tomášově dětství existují různé legendy, které mají ukázat, že byl světcem už od narození. Toto pojetí sice vyvolá na tváři dnešního člověka shovívavý úsměv, ale z takových pojednání lze vyčíst skutečnost, že už od dětství byl sv. Tomáš upřímně oddán hledání Boha. Jeho památná otázka: "Co je Bůh?," kterou měl stále opakovat již na Monte Cassinu, se objevuje ve všech jeho biografiích. Toto upřímné hledání Boha dovedl k vrcholu ve svém teologickém díle.

Sv. Tomáš je v našich končinách známý zejména svým využitím aristotelismu v teologii a Teologickou Summu (přestože jde o poměrně pozdní dílo). Toto dílo, které velmi názorně ukazuje scholastický způsob teologické práce, je stále aktuální. Použitá metoda otázek a argumentace by se možná docela hodila v dnešní době, která má ráda rychlé získávání informací bez širšího kontextu. Zakotvení Tomášova teologického myšlení v Božím slově ukazují i jeho biblické komentáře.

Jen výčet jeho spisů by zabral hodně místa, proto bude lépe přejít k dalšímu charakteristickému rysu tohoto světce. Nebyl v první řadě intelektuál, nýbrž duchovní člověk, mystik, který toužil po pravém poznání. Je důkazem toho, že teologii nelze jen nastudovat; teologii, aby byla skutečnou teologií, je třeba žít. Známá byla jeho úcta k eucharistii, kterou mohl jako básník vyjádřit, když ho papež Urban IV.  v roce 1264 pověřil sestavením liturgických textů pro svátek Božího Těla. Protože se narodil do neklidné doby, nevyhnul se ani různým sporům a obviněním, která se objevila i po jeho smrti. I v této zkoušce obstál a byl v roce 1323 kanonizován, v roce 1567 prohlášen za učitele církve a v roce 1880 za patrona katolických škol.

Sv. Tomáš Akvinský zemřel 7. března 1274 a jeho svátek se slavil v tento den. Při reformě liturgického kalendáře byl svátek přenesen na 28. leden. Je to výroční den přenesení jeho ostatků do dominikánského kostela v Toulouse.

 

sestra Mgr. Marie Pitterová OP

Foto převzato

Související články

Další aktuality

Konference o mládeži 2019: Mluvme jazykem současnosti

Tématem 23. konference o mládeži byla digitální evangelizace, která se uskutečnila ve dnech 5. – 6. prosince v Češkovicích na Blanensku. Účastníci debatovali o možnostech, inspiracích a představách evangelizačního působení v digitálním prostoru v ČR.
06.12.2019

Abeceda křesťanské víry - 7. díl E - Evangelium

Sedmým písmenem v abecedě je „E“, jako evangelium. Evangelium doslova znamená „dobrá zpráva“. A co je tedy ta dobrá zpráva? Více v zamyšlení generálního sekretáře ČBK P. Stanislava Přibyla ze série krátkých videí Abeceda křesťanské víry.
06.12.2019

Kardinál Michael Czerny: Téma migrace je pro mne osobní, prožili jsme to jako rodina

Papež František jmenoval v říjnu třináct nových kardinálů. Jedním z nich byl i brněnský rodák Michael Czerny, jehož rodina po roce 1948 emigrovala do Kanady, kde on posléze vstoupil k jezuitům. Od roku 2016 působí ve Vatikánu v Sekci pro migranty a uprchlíky Dikasteria pro integrální lidský rozvoj. Při příležitosti synody o Amazonii jsme požádali kardinála Czerného o rozhovor, který nyní přinášíme v českém překladu.
06.12.2019

Betlémské světlo 2019

Letošní cesta skautů pro Betlémské světlo do Vídně se uskuteční v sobotu 14. prosince 2019. V neděli 15. prosince 2019 v 9.00 hodin při mši v katedrále sv. Petra a Pavla v Brně na Petrově předají skauti světlo z Betléma do rukou brněnského diecézního biskupa Vojtěcha Cikrleho.
06.12.2019

Film o biskupovi Vojtaššákovi v italské režii: Okysličení unavené víry Západu

Vojtaššák, dny barbarů - tak byl nazván nový dokumentárně-hraný film o spišském biskupovi Jánovi Vojtaššákovi. Snímek v režii italské autorské dvojice Alberta Di Giglia a Luigiho Beneschiho přiblížil publiku vatikánské filmotéky dramatické kapitoly pronásledování církve v Československu. “Je to svědectví okysličující stagnující a unavenou víru nás, obyvatel Západu,” říká Di Giglio.
04.12.2019