Svatý Jan Bosco

Dne 31. 1. slaví církev památku sv. Jana Bosca, kněze. Přinášíme text P. Jana Ihnáta SDB, který informuje o životě a díle tohoto světce, zakladatele kongregace salesiánů.

V době francouzské revoluce přenáší savojský král své sídlo do Turína. Dne 16. srpna 1815 se u Turína v Castelnuovo narodil sv. Jan Bosco. Pocházel z velice chudé rodiny. Tatínek mu umírá v jeho dvou letech a matka, 28letá vdova, s námahou živí tři kluky a ochrnutou tchýni. Jsou chudí, ale mají se rádi, a nekonečná trpělivost matky pomáhá překonat veškerou tvrdost jejich života. Castelnuovo se nachází 25 kilometrů od Turína. Tehdejší společnost prochází hlubokou proměnou a město Turín se bouřlivě rozvíjí. Průmyslová revoluce přináší hluboké změny i ve společenském složení obyvatelstva. Tisíce obyvatel z alpských údolí se stěhují do města a hledají práci ve vznikajících továrnách.

Obrovský počet zbídačených rodin, které přišly z venkova, nesčetné množství podvyživených chlapců i dospělých, špinavých, nedostatečně oblečených, v nejhorších hygienických podmínkách, nevítaných uvnitř městských čtvrtí a těžko snášených v městských kostelech byl přitahován z okolí k městu jako k přeludu. Jejich příchod často znamenal namáhavý život a zvýšenou úmrtnost. Hladomor v letech 1846-1847 nutil jít do města další rolníky a řemeslníky hledající práci. Kdo měl štěstí a nějakou našel, pracoval přes 12 hodin denně za slabý plat, bez sociálního zabezpečení a pojištění.

Nejslabším článkem společnosti je dospívající mládež. Tehdy Jan Bosco jako mladý chlapec dostává ve snu v devíti letech poslání, aby pomohl těmto opuštěným a vykořisťovaným chlapcům stát se lidmi a uplatnit se ve společnosti. Jan Bosco znal chudobu venkova, ale v Turíně se vyskytoval městský typ bídy; ten je horší. Sen, který poznamenal jeho život, se vícekrát opakoval. Jan Bosco se stává knězem a pochopí, že tito mladí lidé potřebují pomoc, potřebují výchovu. Znal postavu sv. Františka Saleského a pochopil, že při výchově jsou důležité jeho ctnosti: '…část tohoto našeho počínání vyžaduje veliký klid a mírnost, uchýlili jsme se pod ochranu tohoto svatého, aby nám od Boha vyprosil milost možnosti napodobovat ho v jeho zvláštní mírnosti…'

Současný italský psychiatr Giacomo D’Aquino, který analyzoval 15 000 stránek spisů Dona Boska, říká: 'Don Bosco měl s chudou a opuštěnou mládeží úspěch, protože to byl sympatický kněz, nakloněný sportu a hrám. Ale získal ji především tím, že byl schopný podvědomě se s ní sjednotit, jako by on sám byl opuštěný sirotek, bez jídla, bez střechy nad hlavou a s velkou potřebou tepla domova. Jinými slovy řečeno, sjednotit se s mládeží výsledkem podvědomého procesu emotivní solidarity s ní byla jeho přirozená schopnost. Láska se často rodí z porozumění a účastenství na stejných obtížích, na stejném problému. Mimo vědomého motivu tedy hrály svou roli také podvědomé motivace, protože během svého předchozího života potkal mnoho ´dobrých otců´, ale vždy je ztratil, především jejich smrtí, čímž se v něm stále živila hluboká 'tíseň z opuštění''.

Takové bolestné prožitky odpovídaly neustálému 'tětí do živého', které určitě přispělo k tomu, aby jako dospělý měl v sobě ohromnou dispozici pro ty, kdo potřebovali otce. Jeho opakovaná zkušenost jako biologického i citového sirotka ho vedla nejen k hledání otců, ale také synů, protože Don Bosco na vlastní kůži zkusil, že potřeba tepla rodinného krbu je jednou z dětských potřeb, a když se jí nedostává, dítě trpí a pláče. Když se mu v dospívání po smrti Dona Calossa nepodařilo navázat vztah s ostatními možnými otcovskými figurami, proboštem a zástupcem faráře, kteří se při setkání s ním na ulici omezovali pouze na odpověď na jeho pozdrav, Don Bosco napsal: 'Mockrát jsem plakal a říkal jsem sám sobě i druhým: 'Kdybych já byl kněz, dělal bych to jinak; sblížil bych se s dětmi, říkal bych jim pěkné věci, dával dobré rady. Jak bych byl býval šťastný, kdybych si mohl trochu pohovořit s proboštem…''

Don Bosco nechtěl uskutečňovat své plány, ale byl ochoten jít kamkoli a dělat cokoli, co by poznal jako Boží vůli. Jeho první zaměstnavatelkou byla markýza Barolo. Pocházela z francouzského města Vandea, které revolucionáři úplně vyvraždili, a její rodina se musela toulat Evropou, až se mohla v roce 1804 vrátit. Potom poznala a vzala si turínského šlechtice, a protože neměli děti, tak celý svůj majetek věnovali na ulehčení bídy turínské chudiny. Založila dvě ženské kongregace. Chtěla založit i kongregaci kněží pod patronátem sv. Františka Saleského. Don Bosco se mu chtěl podobat také proto, že se mu líbil způsob, jak bojoval proti bludům své doby.

U této šlechtičny se Don Bosco naučil, jak se zakládá řád, jak se píšou a schvalují v  Římě stanovy  atd. Ona také poskytla ubytování z vězení propuštěné pozdější ikoně spisovatelů – Silvio Pellicovi. Ten si odpykával trest v Brně na Špilberku za účast v tajném spolku za sjednocení Itálie, odkud byl po deseti letech propuštěn. Jeho kniha Má vězení vykonala nejvíc pro sjednocení Itálie. Don Bosco a markýza Barolo měli různá poslání a ne plně chápali jeden druhého. Don Bosco postupem doby a podle ujištění a útěch nebe chápe, že jeho posláním je pomáhat nejopuštěnější mládeži.

V tehdejší době byly názory na chudobu různé. Někteří lidé považovali chudé za líné – za lidi, kteří si za to můžou sami. Don Bosco proto narážel ve své práci na nepochopení. Morální záštitu nad ním držel jeho krajan, který byl jen o čtyři roky starší a měl autoritu ve všech kruzích, svatý Josef Cafasso, který mezi mnoha dary měl i dar připravovat odsouzence na smrt. Realizace toho, co Don Bosco viděl ve snu v devíti letech, probíhala velice těžce. Trvalo dlouho, než se jeho pomocníci stabilizovali, až konečně našel ty, kteří chápali jeho ducha. Don Bosco měl proto tak obrovský úspěch ve výchově, že ty chudé chlapce miloval správně. Důkazem toho je to, že se jich tisíce hlásily k němu i v dospělém věku.

Chtít dobro mladého člověka znamená podnítit v něm zformování zdravého narcismu, probudit v něm vědomí vlastní hodnoty a vlastních schopností, prohloubit v něm přímo či nepřímo sebedůvěru. Znamená to tudíž nevyvolávat nikdy v mladém opovržení vůči sobě samému, ani nutit ho vnějšími opatřeními nebo uvést do pasivního podrobení. Don Bosco vychovával mladé, aniž by je nějak zotročoval, bral ohledy na jejich individuální svobodu, protože pochopil (a to před více než sto lety), že je zapotřebí brát v potaz určité nároky chlapce a vychovávat ho tak, aniž by byla potlačena jeho důstojnost a utlumena jeho svoboda.

Jeho výchovná praxe  měla vlastně podporovat a podněcovat postupné dozrávání ke svobodě, založené na přímém vnímání hodnot a na převzetí vlastních osobních a společenských odpovědností. Pro Dona Boska nemohlo být vzhledem k jeho formaci a době, v níž žil, snadné mluvit o svobodě. Pro tehdejší katolíky byla svoboda totéž co nenáboženský a protiklerikální liberalismus nebo dokonce morální zhýralost. Přesto matka Markéta vychovala malého Jana kupodivu ve shovívavé atmosféře, alespoň na svou dobu, kdy rodinná výchova byla výhradně potlačující. Ve skutečnosti nás udivuje, že matka dovolovala malému Janovi účast na místních slavnostech a poutích, kde pochytil žonglérské a provazochodecké umění. Kdo tím naopak nebyl vůbec překvapen, byl sám Don Bosco, když jako dospělý vzpomínal na své dětství. 'Asi se mě zeptáte: 'Tvoje matka byla spokojena s tím, že jsi vedl tak rozmařilý život a trávil čas předváděním šarlatánských kousků?' Odpovím vám, že mě má matka měla moc ráda; já jsem k ní měl bezmeznou důvěru a bez jejího souhlasu bych nehnul prstem. Věděla všechno, všechno pozorovala a nechávala mě to dělat. Navíc když jsem něco potřeboval, ráda mi to sehnala.'

V rodinné atmosféře oratoře žili mladí v oprávněné svobodě, která nestavěla v nebezpečí jejich odpovědnost (to znamená být a cítit se původcem vlastních skutků) a nevylučovala poslušnost (která neměla co dělat s podrobením). Byla to svoboda, v níž byla pojata aktivní a spolupracující účast, jak Don Bosco vyžadoval: 'Bez vaší pomoci nemůžu dělat nic. Potřebuji, abychom se domluvili a aby mezi mnou a vámi vládlo opravdové přátelství a důvěra.'

Když Don Bosco umírá, jeho dílo je rozvinuté a jeho nástupci ho rozšířili do celého světa. V hodině jeho smrti, 31. 1. 1888, existovalo 773 salesiánů a 276 noviců. Když však umírá jeho nástupce Don Rua (1910), je na světě už 4001 salesiánů a 371 noviců.

P. Jan Ihnát SDB