Co s majetkem?

K aktuálnímu tématu církevní restituce vám přinášíme zamyšlení P. Milana Badala, které vyšlo v posledním čísle Katolického týdeníku (č.22).
Publikováno: 25. 5. 2011 20:45

"Blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se kam to schová," říká se. Mnozí lidé dnes právě tento postoj doporučují církvi – nechť je chudá, ať se vzdá majetku, o němž jsou přesvědčeni, že jej nenabyla korektním způsobem, ať svou lásku k bližnímu ukazuje bez tučných kont, lesů, polí a budov.

Jenže to všechno už přece církev léta dělá: v zanedbaných na hlavu padajících kostelích a farách zařídila vlastními silami a díky věřícím spoustu oprav, vybudovala síť základních i středních škol s menšími příspěvky od státu, než mají školy státní a soukromé, provozuje nemocnice a hospice s láskyplností a obětavostí. Praktický důkaz lásky byl podán: neposílají snad (a rádi) do biskupských gymnázií děti často lidé mimo církev?, nejde každý raději do hospice, kde s ním mohou bydlet i jeho nejbližší, než skonat v  léčebně dlouhodobě nemocných? Církev tyhle instituce nevytvořila pro své členy, ale pro všechny bez rozdílu.

Pokud dostane část z ukradeného majetku, jistě jej nevěnuje na budování luxusních sídel v zahraničí, ani na nákup kaviáru a šampaňského. Lze se právem domnívat, že tyto prostředky použije právě pro další službu bližním.

Pokud se někdo obává, že i dnes jeho daně končí v kapsách kněží, hrubě se mýlí. Z odhadnutého ročního zisku ze zabaveného majetku plyne do státní pokladny 4- 4,5 miliardy korun. Církve dostávají z rozpočtu pouze jednu a půl miliardy. Tedy církev dotuje řadu zcela necírkevních aktivit přes státní rozpočet.

Při současných jednáních nejde o úplnou nápravu křivd či celé majetkové vyrovnání. Zvláště v této ekonomicky kritické době jsou církve velkorysé a realistické. Nejen ony, ale i řada dalších právních subjektů nebyla a nebude zcela se státem vypořádána. Tak to v dějinách chodí. Církve by se pravděpodobně obešly i bez tohoto vyrovnání, kterému se říká ne zcela přesně "restituce". Je jen otázka, jak by dál vypadaly mnohé památky, co by bylo s kulturou a krajinou této země. Schválně: pokukujeme-li občas o dovolené závistivě po rakouské či německé krajině, její čistotě a úpravnosti, zkusme si položit otázku, kdo se tam o pole a lesy stará.

Milan Badal

(vyšlo v Katolickém týdeníku č. 22)

Související články